Vyšiel anglický román o československom disente. Píše Roger Scruton

Každú nedeľu prinesieme dlhší text na čítanie, esej alebo úryvok zo súčasnej beletrie. Dnes úryvok nového románu Zápisky z podzemia. Anglický intelektuál Roger Scruton v ňom ukázal, s akou bravúrou rozumie našim moderným dejinám a spoločnosti.

Roger Scruton

Byl tu i jiný důvod proč být opatrný. Dva týdny předtím Rudolf ohlásil, že přijede návštěvník z Ameriky, jakýsi význačný profesor filozofie, který k nám bude v pátek promlouvat o pojetí lidských práv. Jmenoval se Martin Gunther a napsal na to téma dvě knihy, z nichž jedna kolovala na našich seminářích. Byla plná odkazů a poznámek pod čarou, což svědčilo o tom, že je do věci zapojená akademická obec, takže pro nás byla zhuštěná do manifestu a přitisknutá k srdci jako svatý obrázek. Profesor Gunther měl zjevně osobní zájem na našich aktivitách, dychtil vytvořit síť, která by nám pomohla ve studiu, a určitě udělá, co bude v jeho silách, aby nám cestami dostupnými na základě Helsinských dohod zajistil návštěvníky a materiály, jež podpoří a urychlí naše studia. Udělal jsem si závěr, že profesor Gunther je buďto naivní, nebo hloupý. V každém případě nás tím dostával na neznámou půdu a rád bych věděl, proč s tím Rudolf souhlasil. (…)

Profesor Gunther už zaujal místo za Rudolfovým stolem. Od té doby, co jsem přijel do Ameriky, jsem se seznámil se šablonou, podle které je střižen tento typ člověka, takže mě konkrétní případ profesora Gunthera už nepřekvapuje. Tehdy jsem však na něj pohlížel jako na stvoření náležející k jiné formě života, které se hodilo k naší situaci asi jako pták k větvi, na kterou usedl. Byl mladý, bledý a pihatý, nosil brýle s tlustou obroučkou, která vyčnívala po stranách úzké tváře jako mříže klece. Byla to proměnlivá tvář, jakou jsme my Češi při své snaze zůstat nepovšimnuti dávno odložili. Nos mu vystupoval v přesném pravém úhlu k úzkým rovným rtům a hlavu na dlouhém krku natahoval dopředu jako zvědavý malý hlodavec zkoumající vzduch mimo své teritorium. Na sobě měl volné zelené sako z jakéhosi drahého materiálu, jenž se v našich obchodech vůbec nevyskytoval, a náramkové hodinky, jaké u nás nosili jen největší partajníci, kteří mohli volně cestovat do ciziny. Probíral se papíry na stole a nervózně polykal, takže mu ohryzek na krku poskakoval nahoru a dolů jako balonek na vodotrysku. Vážné chování občas přerušil výbuchem přátelského smíchu, jako kdyby se vše dalo po pečlivém zvážení brát jako legrace. Jeho vyčouhlý vzhled mu dodával nádech hrdiny z nějaké komedie o univerzitním životě. Byl mi od začátku protivný a nedůvěřoval jsem mu, ale nedůvěřoval jsem ani svému úsudku.

Rudolf nejprve vysvětlil, že je to první návštěva profesora Gunthera v naší zemi, že přijel na Rudolfovu žádost o akademické kontakty se Západem (se svobodným světem, jak to Rudolf označil) a že tato návštěva je první z mnoha, díky nimž se můžeme dozvědět více o posledním intelektuálním vývoji v místech, kde je oficiálně povolená vědecká práce. Důležitě přitom zářil sebeuspokojením, a i to mě popudilo, neboť jsem to celé bral jako zbytečnou provokaci. Nebylo možné, aby taková návštěva unikla pozornosti policie, a Rudolfova aktivita nás teď všechny vystavovala zbytečnému riziku, byl to podle mě čin lehkomyslného sebeprosazování. Profesor Gunther si však svou roli užíval, vstal a oslovil nás s nádechem falešné skromnosti, kterou jsem později tak dobře poznal v Americe. Překládal nám Lukáš, mladík v mém věku s dlouhými vlasy a nahrbeným zjevem, který se po svém vyloučení z univerzity stal lennonistou, abych užil označení Václava Havla, to jest ctitelem Beatles, vyznavačem snadno dosažitelného „outsiderství“ šedesátých let a morálního protestu. Angličtinu měl dobrou, i když u filozofických výrazů musel improvizovat, protože Lennonovy texty jich mnoho neobsahují. V důsledku toho Guntherova sebevědomá prezentace sebe samého coby osoby privilegované k navázání kontaktu s odvážnými lidmi, které měl před sebou, a poníženě přijímající jejich zájem o to, co jim chce říct, tak trochu ztratila náboj. Neměl jsem být tak cynický. Mé srdce však naplňovala zlá předtucha, která svým způsobem lesk Martina Gunthera pokazila.

Jak Gunther mluvil, vyhledával jsem očima Bětčin pohled. Ta však byla schovaná v koutě a vůbec se neukazovala. V místnosti nás bylo asi dvacet, ale nespojovala nás odvaha, nýbrž sdílený pocit porážky. Náš přednášející stál jako návštěvník zoo na hranicích naší pospolitosti předvádějící solidaritu otřesených. Bětka však nebyla její součástí, neboť i ona stála na okraji. Jak jsem to viděl, byli stvořeni jeden pro druhého.

Gunther nám řekl o svém velkém zájmu o všechny, kteří bojují za lidská práva. Používal slovo „struggle“, což znamená bojovat nebo zápasit, ale Lukáš, který nenáviděl útočný komunistický žargon, je odmítl tak překládat. Vytrvale je převáděl do češtiny jako pokus, což mělo dost absurdní vyznění. Gunther nám vyjádřil obdiv pro náš „pokus“ a řekl nám, že by ho ani nenapadlo srovnávat svou situaci s naší vzhledem ke svému zajištěnému místu na newyorské univerzitě a k možnosti volně cestovat po celém světě a získávat nové znalosti a zkušenosti. Přesto cítí, že by mohl alespoň trochu přispět k našemu úsilí tím, že by se zamyslel nad pojmem lidská práva a jejich osudem v této zemi, která navzdory všem svým kladům není v žádném případě baštou individuální svobody, jakou by si občané utlačovaní totalitním systémem přáli mít. Co chvíli udělal pauzu a přelétl očima posluchače, kteří se s dychtivým výrazem ve tváři nakláněli kupředu, asi jako když zvířata v kleci pozorují člověka, jenž jim nese jídlo. Zvuky, které naplňovaly Rudolfův byt, ať už to byla Guntherova angličtina, nebo Lukášův překlad, zněly jako vzdálená napodobenina naší běžné řeči. Slova jako „spravedlnost“, „útlak“ a „moc“, která jsme si spojovali s určitými situacemi a formami postihů, nepoužíval běžným způsobem, ale začleňoval je do důmyslných teorií. Tyto teorie pro nás neměly žádný význam, neboť to byla tvrzení cílená do akademických sfér na vzdálených místech, která jsme nikdy nemohli navštívit. Vybavila se mi Wittgensteinova slova, která často pronášel otec Pavel: Pokud by lev mohl mluvit, nerozuměli bychom mu. Rudolf se snažil dělat si poznámky, ale po pár minutách upustil tužku a jen užasle zíral na vetřelce, který si to rázoval sem a tam za jeho pracovním stolem a co chvíli zalétal očima do kouta, kde se skrývala Bětka.

Gunther nám vyložil, že Kant zařadil myšlenku lidských práv do kategorického imperativu a morálního zákona; Bentham tuto myšlenku zavrhl jako „nesmysl na chůdách“; Hegel si myslel jednu věc, John Stuart Mill jinou. Otázkou se začali zabývat noví myslitelé, až v Americe postupně dospěli k názorové shodě, že práva chrání skupiny před jejich utiskovateli. Gunther se odvolával na erudovaná americká periodika, na tradici amerického pragmatismu a amerického liberalismu, na filozofy jako John Rawls a Ronald Dworkin, jejichž jména jsme slyšeli poprvé, a na vzdálené spory amerických akademických učenců, které se k naší situaci hodily asi jako turnaj dobře placených zápasníků v blátě.

V určitou chvíli se Rudolfův byt odpoutal od Prahy. Cestovali jsme na Měsíc podobně jako pan Brouček v románě od Svatopluka Čecha, který operně ztvárnil Bětčin milovaný Janáček. Guntherův proud výřečnosti nás unášel výš a výše, až jsme v hloubi pod sebou viděli jen obrysy Absurdistánu, do něhož se musíme jednoho dne vrátit a být potrestáni za svůj marný pokus uniknout z něj, ale který na nás v tuto chvíli nemohl, neboť nás chránil sen.

Pod námi byl strohý park na Letné a široká třída pojmenovaná po „obráncích míru“, jejichž hlídkující policejní vůz stál na rohu a byl připraven k obraně našeho klidu a míru před cizími filozofy. V dáli se ztrácel prázdný podstavec po Stalinově soše, jejíž tvůrce, dřív než byl zostuzen při jejím odhalení, stihl spáchat v pětapadesátém roce sebevraždu. V dáli mizela i mastná Vltava razící si cestu ke svobodě i se svým nákladem odpadků. Prázdné ulice už nebylo vidět, ani nenápadné bary a špinavé haly, kde se v tichosti míjeli muži i ženy; neviditelné polorozpadlé město snů pod krunýřem strachu, kde se bezmocní staří lidé stále starali o své mrtvé a podezřelí milenci spolu uléhali v ukradených odpoledních. Řetězy, kterými jsme byli připoutáni ke svému městu, zázrakem praskly a my jsme se vznášeli vzhůru v horkovzdušném balonu poháněném Guntherovou rozohněnou řečí. Zvláštní zvěsti letěly vzduchem jako slova tetelící se v letním horku. Byli jsme povoláni k otázkám práv žen, homosexuálů, menšin a vyloučených skupin. Vyslechli jsme si protesty proti americkým spisovatelům a myslitelům, kteří se zpěčovali běhu dějin. Byli jsme varováni před zkorumpovanými a konzervativními představami o svobodě, které nebyly ničím jiným než maskou sobectví nebo součástí ideologie volného trhu. Slyšeli jsme o démonických silách, které ničily svět za našimi hranicemi – korporace, lobbisté, zájmové skupiny, temná spiknutí zrozená z falešného pojetí svobody. Náš nicotný místní konflikt byl pohlcen „zápasem“ tak obrovským a všeobjímajícím, jako byla ruská revoluce. Obrysy toho zápasu nám však nebyly známy. Nic konkrétního nebo srozumitelného Guntherova slova nepředkládala a po nějakou dobu jsme pluli v proudu čistě abstraktních pojmů a úvah, osvobození od reality a užasle hledící na hostujícího lva.

Zmínil se o Richardu Rortym, jehož jméno jsme slyšeli poprvé a který obohatil americké vědecké práce o novou teorii pravdy. Dozvěděli jsme se, že pravá víra je užitečná, to znamená, že umožňuje prosazovat práva vaší skupiny a dosáhnout maximální úrovně osvobození. Pravda znamená moc, jak řekli Nietzsche a Foucault. Vzpomněl jsem si na naši oficiální doktrínu, podle níž je moc Strany a pravda jejích teorií jedno a totéž. Ve chvíli, kdy nám Gunther sdělil, že nároky na lidská práva, kdykoli je vyžaduje skupina hledající osvobození, jsou z podstaty oprávněná, měl jsem hlavu už docela zamotanou. Na čí straně vlastně je? A na čí jsem já?

Pak se téma změnilo. Specialitou Martina Gunthera bylo, jak nás informoval, „právo na potrat“, oblast, ve které, smí-li to tak říci, podává naše země lepší výkony než jeho. Vzduch v místnosti náhle zhoustl. Samozřejmě že se v Československu o tomto tématu mluvilo. Katolická církev se tu však nemohla veřejně vyjadřovat a celá věc byla vyřešena stejně jako všechno ostatní tak, jak se to hodilo komunistické straně, která dávala přednost vypořádat se s problémem nechtěných dětí tím, že je odstraní dříve, než se narodí. Mladší lidé o té věci diskutovali, ale věděli jsme, že jsme se dotkli něčeho strašného a intimního, pro co jsme nenacházeli adekvátní slova. Gunther nám ta slova nabídl, ale já jsem cítil, že jeho způsob prezentace „soustrojí lidských práv“ je jaksi vedle a určitě s ním neuspěje u Bětky. Nemýlil jsem se.

Pohled mu k Bětce každou chvíli bezděčně zalétal, na chvíli se u ní zastavil a sklopil zrak, jako by cítil, že bude pokárán. Otec Pavel se s vážným výrazem naklonil kupředu, odhrnul si pramen zatoulaných vlasů a s napětím profesora sledoval. Gunther nám sdělil, že ženy jsou utlačovaná třída, jejíž schopnost reprodukce jim byla ukradena patriarchálními strukturami vytvořenými pro blaho a ku prospěchu mužů. Vládnoucí systém ignoruje ženino právo mít kontrolu nad svým tělem, nutí ji donosit nechtěný plod a povzbuzuje společnost k násilí proti lékařům, kteří ukončují těhotenství. Přednáška se náhle stala konkrétní a my se pod vahou nového druhu newspeaku prudce řítili zpět na zem. Žena by podle Gunthera měla být chápána jako oběť svého těhotenství; její nenarozené dítě není lidská bytost, nýbrž embryo, zdravotní stav vyžadující léčbu. Předložil nám slavný případ projednávaný před americkým Nejvyšším soudem, při němž bylo s definitivní platnosti dokázáno, že embryo nemá žádná ústavní práva. S přátelským gestem sdíleného triumfu dokončil svou řeč tvrzením, že i když my Češi trpíme nespravedlivým omezováním lidských práv, trpí jím i ženy v Americe.

Chvíli trvalo, než nám došlo, co řekl. Jedna věc však byla jistá – s nárazem jsme dosedli zpět na zem v Absurdistánu. Rudolf při svém komentáři koktal, až mnou projel záchvěv lítosti, když se snažil tvrdit, že je obeznámen s pracemi, na něž Gunther odkazoval, a usiloval předvést se jako znalec současného západního diskurzu. Tvář otce Pavla planula odporem a nakláněl se kupředu připraven promluvit. V tu chvíli se však z kouta anglicky ozval Bětčin hlas a upoutal pozornost našeho hosta.

„Mám otázku. Když tohle vykládáte svým studentům v Americe, udají vás? Dáváte život v sázku? A druhá otázka: Představte si, že byste se tu narodil a byl tu uzavřen, nemohl volně cestovat bez povolení. Dělal byste si jako intelektuál starosti s tím, že vaše výroky někdo venku zachytí, bude je šířit a stanete se celebritou, které není co závidět, jako naši známí disidenti?“

Tón její řeči mě zaskočil, odhaloval hlubiny zlosti a frustrace, kterou jsem u ní nikdy předtím nepozoroval. Bylo v tom i cosi osobního, jako by si vybrala Martina Gunthera coby někoho, kdo se samé musí od nynějška zodpovídat. Okamžitě zareagoval a přiznal se k chybám, které vypočítával tak nedočkavě, jako by každá z nich byla darem pro Bětku. Ano, je dobře zajištěný příslušník střední třídy, jehož obrana lidských práv je obranou jeho vlastních zvláštních privilegií. Ano, v Americe není třeba žádné odvahy, když chce člověk mluvit tak jako on v této místnosti. Ano, patří ke třídě, která je každopádně za takovou odvahu, jak je zřejmé, oceňována všeobecnou podporou společnosti. Poděkoval mladé dámě, že mu to objasnila, a doufá, že to neoslabilo smysluplnost toho, co řekl.

„Ale oslabilo,“ řekl otec Pavel, který mluvil skrz třepotavý závoj Lukášovy angličtiny. „Připouštíte sám, že práva, o kterých mluvíte, jsou privilegia zajištěných lidí. Podle vás má žena budující kariéru právo zabít počaté dítě, jež jí v kariéře brání, zatímco dítě na ochranu nárok nemá. Možná že vaši vychytralí filozofové a soudci mají dokonalé argumenty pro názor, že nenarozené dítě může být odstraněno, jak se vám to hodí. Ale u nás slovo právo znamená zároveň nárok i spravedlnost a vychází ze stejného kořene jako pravda. Já jsem ta cesta, pravda i život, řekl Spasitel a obětoval život, abychom mohli žít. V katakombách používáme slovo právo nikoli proto, že máme vytříbené argumenty, ale protože vyjadřuje věc, kterou nám nemohou vzít, totiž naše lidství. Právo neboli to, co je pravdivé, správné a spravedlivé, nám říká, že máme chránit ty, kdo se neprovinili a přicházejí na svět, aniž jej ohrožují. Vy nám však tvrdíte, že takoví lidé práva nemají.“

V tu chvíli v místnosti vypuklo pozdvižení, jaké jsem na Rudolfových seminářích nikdy nezažil. Několik lidí zvedlo ruce a Rudolf, na jehož tváři se objevil nevídaný výraz zmatku, nechal pole pro volnou diskusi. Dvě dívky namítly, že ateisté a agnostici v tomto směru také potřebují nějaké vodítko, a pokud se nebudeme opírat o myšlenku lidských práv, podle čeho se máme orientovat? Básník Z. D. namítl, že se celá věc nehodí do naší diskuse, protože se týká naší individuální volby, a nikoli naší kolektivní národní identity. Manželé Černí, kteří vždy přicházeli se společným názorem, jenž se skládal z formulací dodaných samostatně každým z nich, vyjádřili znepokojení nad tím, že nenarozené děti jsou v zemi svobody naprosto vydány napospas milosrdenství živých. Lukáš citoval slova ze slavné Lennonovy písně, která nás vyzývá, abychom si představili lepší svět, kde už žádné nechtěné děti nebudou.

Na celém problému mě zas tak moc nepřekvapil průběh diskuse, i když byl nezvykle živý, jako spíš to, že to skutečně byla polemika o konkrétní věc týkající se něčeho, v čem by si dnešní lidé měli rozhodně udělat jasno. Na naši předchozí rozpravu to vrhlo nové a znepokojivé světlo. Vykročili jsme ze světa těžkopádných abstraktních pojmů, metafyzických nářků a vznešených ideálů, ke kterým nás Rudolf vždy vyzýval a ve kterých jsme byli zajedno. Vstoupili jsme na nebezpečnou půdu konfliktu, ve kterém jsme se názorově rozdělili coby jednotlivci hledající vlastní cestu. Docházeli jsme na seminář, abychom našli víru, kterou opevníme svou sdílenou izolaci, a naše každotýdenní diskuse byly snahou o dosažení jednotného názoru. Otázky, nad kterými jsme se zamýšleli, mohly být zodpovězeny jakýmkoli způsobem, který jsme si zvolili, aniž bylo třeba něco konkrétně měnit na tom, jak si budeme počínat příštího rána ve studeném denním světle. Gunther svým způsobem skutečně přinesl „závan vzduchu z jiných planet“, o němž Bětka kdysi mluvila. Diskutovali jsme, jako bychom se připravovali na to, že budeme uskutečňovat opravdovou volbu, a prošlapávali pěšinky do budoucnosti, kterých bude mnoho a budou se lišit, až přijde čas jednat. Poprvé jsme sami sebe utvářeli jako svobodní občané, kterými jednoho dne budeme muset být.

Samozřejmě že to nebyl vyrovnaný souboj. Otec Pavel neměl intelektuální prostředky sahající za hranice jeho duchovní intuice a církevní nauky, kdežto Guntherova řeč byla plná nuancí, založená na bohatých zkušenostech, které jsme víceméně neznali, věděl o potížích západní ženy s kariérou, o fungování amerických soudů a byl obeznámen s rozpravami vedenými v odborných periodikách, která se zabývají otázkami života a smrti. Mé sympatie přesto patřily otci Pavlovi. Svou při prohrál, ale vyvolal osobní emoce sahající za hranice pokojné oddanosti vlastní víře. Zdálo se, že promlouvá s autoritou trpícího, a já jsem věděl, že to utrpení se týká i mě způsobem, kterého jsem se mohl jen domýšlet. V jednu chvíli do hovoru vstoupila Bětka. Řekla, že diskuse pouze ukázala, že idea lidských práv je příliš ohebná, než aby nám pomohla vyřešit nejhlubší mravní otázky. Je to pojem, který nic neprověří. Gunther okamžitě skočil po možnosti nastolit v místnosti klid.

Ano, máte pravdu, řekl a několikrát přikývl. My liberálové máme zvyk si to zjednodušovat. Žijeme ve světě, kde nejsme vystavováni zkouškám tak jako vy. Každé rozšíření našich práv je na úkor někoho jiného, a ano, pojem lidských práv k vyřešení tohoto problému nestačí. Jeho úvahy šplhaly do nadoblačných výšin pojmů člověka, svobody, individuality, identity, které si všechny vysloužily od otce Pavla jen zamračení a nesouhlasné potřásání hlavou. Někdo se zmínil o papeži Janu Pavlu II., který inspiroval naši dílčí vzpouru; Rudolf zformuloval otázku, jeho nenápadná žena se objevila s chlebíčky a byli jsme konečně zpět u solidarity otřesených. Bětka vylezla ze svého kouta s napjatým a neproniknutelným výrazem, a aniž na kohokoli přímo pohlédla, okamžitě přivábila pohled Martina Gunthera. V jednu chvíli se jemně dotkla rukávu otce Pavla, ale dívala se mimo mě, jako bychom přestali být milenci. Po chvíli jsem se Rudolfovi omluvil a utekl na ulici. Na rohu stálo policejní auto se dvěma temnými postavami uvnitř. Nepokusili se mě však zastavit a já jsem odešel obklopen oblakem samoty.

Roger Scruton (1944) je britský filozof, estetik a spisovateť. Autor početných kníh, s blízkym vzťahom k Čechám a Slovensku, čo potvrdzuje aj jeho román Zápisky z podzemia. V čase komunizmu Československo opakovane navštívil a pomáhal disidentom, o.i. aj s podporou bytových prednášok a návštevami zahraničných profesorov a spisovateľov. Scruton je ženatý, má dve deti. V angličtine mu naposledy vyšiel román The Disappeared a kniha o ľavicových mysliteľoch Fools Frauds & Firebrands.

Úryvok pochádza z knihy Rogera Scrutona Zápisky z podzemí, ktorá práve vychádza v českom preklade v brnenskom Centre pro studium demokracie a kultury. Preložila Zuzana Uhdeová. Vychádza so zvolením vydavateľa.

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo