Zdieľať
Tweetnuť
Kopírovať odkaz
Čítať neskôr
Pre uloženie článku sa prihláste alebo sa ZDARMA registrujte.
Komentáre a názory
21. novembec 2014

Roman Joch: Co vlastně dělá člověka konservativním?

Co vlastně dělá člověka konservativním? A lze vůbec v levicové, rovnostářské, sekularizované Evropě být konservativní? roman-joch-fpk2.jpg Stručná odpověď: ano, ale obtížně. Na druhou stranu je to velká legrace! Konservatismus se obtížně definuje, konservativci se mn...

Roman Joch: Co vlastně dělá člověka konservativním?

Co vlastně dělá člověka konservativním? A lze vůbec v levicové, rovnostářské, sekularizované Evropě být konservativní?

Stručná odpověď: ano, ale obtížně. Na druhou stranu je to velká legrace!

Konservatismus se obtížně definuje, konservativci se mnohem snadněji shodnou na tom, proti čemu jsou, než na tom, pro co vlastně jsou. Tam už mezi nimi nastávají rozdíly.

Tak zkusme nejdřív říci, proti čemu je konservativec a až poté se pokusme jej charakterizovat.

Konservativec obecně nesouhlasí se třemi zásadními pozicemi, na nichž je založena současná levice. Těmi třemi zásadními pilíři levice jsou tato přesvědčení:

(1) Blaho občanů si vyžaduje rozsáhlý stát, který o občany a jejich potřeby pečuje a vztahy mezi nimi reguluje. Lidé ponecháni vzájemným svobodným vztahům - a stát omezený jen na udržování řádu ve společnosti - jsou návodem k neštěstí, ne-li ke katastrofě.

(2) Žádné absolutní mravní hodnoty či objektivní kritéria pravdy, dobra a spravedlnosti neexistují. Existují jen jednotlivá mínění lidí. Přesvědčení o existenci absolutní pravdy je nebezpečné, neboť vede k netoleranci, útisku těch, kdo onu údajnou pravdu nesdílejí, a k pokusům o její vnucování celé společnosti silou státu.

(3) Příčinou konfliktů mezi národy a státy jsou vzájemná nedorozumění, předsudky, netrpělivost a neochota naslouchat a porozumět druhým. Všechny tyto překážky lze při troše dobré vůle odstranit. S větší tolerancí, nasloucháním druhým a vyjednáváními lze dosáhnout vzájemného porozumění, míru a mezinárodní spolupráce.

Mnohým lidem se na první pohled mohou tato zásadní přesvědčení levice jevit jako konstatování faktu, jako popis reality. Kdo by popíral, že lidé bez jednajícího státu by buď umírali v chudobě, nebo holdovali svým netolerantním předsudkům vůči jiným; kdo by popíral, že přesvědčení o jedné náboženské či politické pravdě vedlo k útisku, perzekucím a inkvizici; kdo by popíral, že šovinisté a xenofobové všeho druhu z hanebných či banálních důvodů rozpoutali ničivé války?

Konservativci však řeknou: Ne tak rychle! Zajisté, sice v mnohých případech to pravda byla. Ale není to pravda celá a ani ta nejdůležitější. Tyto tři předpoklady levice nejsou konstatováním reality celé, ale jen části reality za určitých okolností – tj. jen na určitém místě a v určité době.

Totiž v mnoha případech - snad v jejich většině! - je to právě naopak:

(1) Rozsáhlý stát dusí lidskou svobodu a iniciativu, umrtvuje lidskou energii, píli a soběstačnost a nakonec vede k menší prosperitě celku a k závislosti části společnosti na sociální péči, z níž se už lidé vymanit a postavit na vlastní nohy nedokáží.

(2) Absolutní pravda, objektivní kritéria dobra a spravedlnosti existují a jsou pro svobodu blahodárné. Právě existence pravdy o mravní hodnotě, důstojnosti a nedotknutelnosti každého jednotlivce je zárukou jeho svobody. Existují-li mravní imperativy toho, co nikdy nikdo nesmí žádnému nevinnému člověku učinit, jen pak je tento člověk v bezpečí. Mravní konsensus společnosti není nutně cestou k netoleranci, nýbrž naopak nutným předpokladem toho, aby společnost byla mírná, stabilní a nekrvavá – tj. taky svobodná.

Inzercia

(3) Příčinou mnohých mezinárodních konfliktů není nedostatek vzájemného porozumění, nýbrž existence radikálně odlišných, neslučitelných – ideologicky či kulturně podmíněných – koncepcí spravedlnosti. Války tedy budou vždy a věčný mír nikdy. Největším zlem není válka, nýbrž akceptace vlastního zotročení bez boje. Garancí svobody v tomto světě je tedy ozbrojená moc, síla, těch zemí, jež svým občanům svobodu přejí. Tedy zemí západních. A taky, samozřejmě, i případné použití této síly ve světě, v němž stále většina vládců svobodě nepřeje.

"Dokonalou společnost či ráj na zemi z principu nelze vybudovat. Konservatismus je radikálně anti-utopický. Domnívá se, že hranice mezi dobrem a zlem nevede mezi lidmi, nýbrž uprostřed každého člověka."

Zdieľať

Tyto tři postoje, v hrubých rysech, definují západního konservativce. Kdo je – v hrubých rysech – sdílí, konservativcem je; kdo ne, jím není.

Kdybych měl konservatismus charakterizovat blížeji, řekl bych, že je především preferencí zkušenosti před nadějí či naivitou; preferencí známého, osvědčeného, vyzkoušeného před neznámým, novým, nevyzkoušeným, jež se sice může ukázat jako dobré či snesitelné, ale taky jako destruktivní, smrtící a zhoubné.

Podle konservativců člověk má stálou, neměnnou přirozenost, která není ideálně dobrá. Proto dokonalou společnost či ráj na zemi z principu nelze vybudovat. Konservatismus je radikálně anti-utopický. Domnívá se, že hranice mezi dobrem a zlem nevede mezi lidmi na jedné straně („děti světla“) a lidmi na straně druhé („děti tmy“) – což je dětinská představa – nýbrž vede uprostřed každého člověka. V každém člověku jsou impulsy k jednání dobrému, šlechetném, obdivuhodnému, ale i k jednání špatnému, hanebnému a zavrženíhodnému. A u každého je ta hranice trochu jinde, každý se trochu jinak podvoluje impulsům těm, či odporuje oněm. Přesto však impulsy k tomu špatnému nelze z člověka definitivně vymítit, a to je politicky relevantní. Účelem je držet je na uzdě, aby v člověku či ve společnosti nepřevládly. Kdyby převládly, nastalo by společenské kataklysma, krveprolití a občanská válka. V konservativním pohledu je civilizace velice křehká, neustále je ohrožována brutálními vášněmi spícími v člověku. A smyslem konservativní politiky je dbát na to, aby se neprobudily.


Autor počas prednášky na Hanusových dňoch v Spišskej Kapitule.

"Funkce státu má být 'konservativní', nikoli revoluční či transformační: stát má chránit právo a pořádek, aby se společnost mohla v rámci vlády zákona spontánně vyvíjet, nemá však mít ambici radikálně měnit člověka či vylepšovat společnost."

Zdieľať

Podle konservativců je tudíž stát nezbytný, konservativci nejsou anarchisté. Stát je nezbytný pro vynucování práva a pořádku, prosazování spravedlnosti a ochranu svobody občanů. Stát, který by nezvládal tuto funkci, by ztrácel svou legitimitu. Funkce státu však má být „konservativní“, nikoli revoluční či transformační: stát má chránit právo a pořádek, aby se společnost mohla v rámci vlády zákona spontánně vyvíjet, nemá však mít ambici radikálně měnit člověka či vylepšovat společnost – jednak proto, že to nelze (člověk je radikálně nezměnitelný, nepolepšitelný politickými prostředky), a jednak proto, že samotný pokus by byl velice nebezpečný: vyžadoval by svěřit státu nesmírnou až neomezenou moc, což je v rukou nedokonalých lidí velice nebezpečné. „Malý, ale silný stát“ je konservativním ideálem.

Konservativci dále věří, že kontrola nad jednáním člověka někde být musí, a čím méně je jí uvnitř člověka, v podobě norem správného chování, tím více jí nakonec bude vně člověka, v podobě donucovacích pravomocí represivního a v krajním případě až policejního státu. Aby lidé mohli být politicky a ekonomicky svobodní, musí být do určité míry ctnostní, schopni sebeovládání. Nejsou-li, stanou se z nich predátoři a agresoři, stoupne míra zločinnosti a lidé samotní začnou volat po vládě tvrdé ruky. Aby se tomu předešlo, je dobré, aby se lidé dobrovolně či samovolně podřizovali normám správného chování, jež nám předávají tradice, zvyklosti, konvence či náboženská víra společnosti.

"Konservativci nejsou zapšklí, jsou veselí, plni smíchu, spokojeni se svým údělem a s radostmi, jež život přináší. Jsou prostě lidé, kteří mají radost ze života a jsou ochotni ji hájit."

Zdieľať

No a v neposlední řadě konservativci milují instituce mezi jednotlivcem a společností, větší než jeden, ale menší než všichni; instituce jako jsou rodina, spolek, občanské sdružení, skaut, farnost, cech, charitativní či vzdělávací organizace, atd. Plní totiž ve společnosti mnohé užitečné funkce, vzdělávací, charitativní, svépomocné, kulturní, které kdyby neplnily, pak by je neplnil nikdo a společnost by byla ochuzena, anebo by je plnil stát, čímž by nabíral na rozsahu a moci a stal by se nebezpečným. A tyto instituce rovněž lidem umožňují jejich seberealizaci, naplnění a smysluplnost života, tedy život bohatší a šťastnější, což vede k jejich loajalitě vůči životu, společnosti, spoluobčanům a řádu. Z lidí, kteří mají zahrádku, nebo pěvecký kroužek, nebo skaut, či sportovní klub – a mají je rádi -, se nestávají nihilističtí desperátové nebo totalitní fanatici, kteří se buď opášou dynamitem, aby se odpálili v dopravní špičce v metru, anebo pracují na revolučním znásilnění životů a svobod spoluobčanů.

A to nás přivádí k poslednímu aspektu všech skutečných konservativců: i když nevěří ve zdokonalení člověka v supermana, ani v ráj na zemi, dokážou se těšit ze života a mít život rádi. Nejsou zapšklí, jsou veselí, plni smíchu, spokojeni se svým údělem a s radostmi, jež život přináší.

Konservativci jsou prostě lidé, kteří mají radost ze života a jsou ochotni ji hájit.

Roman Joch
Autor je publicista, politický komentátor, bývalý poradca Petra Nečasa, riaditeľ Občanského inštitútu v Prahe. Impromptu prednáška na motívy tohto textu odznela na podujatí Hanusove dni 2014, ktoré sa konali v dňoch 7.-9. novembra v Prešove a Spišskej Kapitule.

Odporúčame

Marie Vrabcová: Ako sa odvolávajú biskupi

Marie Vrabcová: Ako sa odvolávajú biskupi

Zdá sa, že po a dva a pol roku od odvolania arcibiskupa Róberta Bezáka aj na Slovensku nastala únava z kauzy. Niektorí novinári už natoľko túžia po šťastnom konci, že sú zaň ochotní považovať aj nové pokyny pápeža Františka, týkajúce sa odvolávania biskupov. 5005435991_8ae9f27ee6_z2.jpg ...

V akom zmysle je Cirkev ústretová?

V akom zmysle je Cirkev ústretová?

Slovo „ústretovosť“ je už dlhé roky akési zaklínadlo a miera, podľa ktorej kritici Cirkvi posudzujú, nakoľko je schopná osloviť tých, čo sa do nej príliš nehrnú. Naposledy to bolo vtedy, keď médiá oduševnene vychvaľovali podľa nich novú ústretovosť voči istým preferovaným skupinám na októbrovej mim...