Ježiš a Mohamed: Posledné momenty života

Ježiš a Mohamed: Posledné momenty života

V čítaní na nedeľu pokračujeme v diskusii o rozdieloch islamu a kresťanstva a prinášame úryvok z novej knihy Pawla Lisického.

Málokdo si uvědomuje, že muslimové popírají událost, na níž stojí celá křesťanská víra – Ježíšovu smrt na kříži. Když si na Velký pátek více než miliarda křesťanů připomíná Kristovo utrpení, více než miliarda muslimů tomu přihlíží s nedůvěrou a údivem. Sekundárnost a podivnost koránového podání o Ježíšovi není nikde patrná tak výrazně jako ve vyprávění o jeho smrti. Dokonce ani Joachim Gnilka, známý německý katolický exegeta, který se tolik snaží psát o islámu klidným, věcným tónem, v duchu dialogu, se neudržel a konstatoval: „To, co se [v Koránu] říká o kříži, působí absurdně.“

Lstivost Boha

Mohamed soudí, že informace o ukřižování Ježíše je klamná. Korán odsuzuje příběhy o Ježíšově utrpení, protože je považuje za ponižující. Podle Proroka chtěli Židé Ježíše zabít, ale Bůh je přelstil. „…slova jejich: ,Věru jsme zabili Mesiáše Ježíše, syna Mariina, posla Božího!‘ Však nikoliv, oni jej nezabili ani neukřižovali, ale jen se jim tak zdálo.“ (IV, 157) Toto vyprávění je z mnoha důvodů neobvyklé.

Ježiš Kristus zomrel v Jeruzaleme, kde bol popravený. Na obrázku najstaršie tlačené zobrazenie Jeruzalema z roku 1493 (Liber Cronicarum).

Židé v podání Koránu věděli, koho zabíjejí. Chtěli zabít Mesiáše poslaného od Boha. V Novém zákoně se toto vědomí vlastní viny nevyskytuje – rada a velekněz Ježíše podle evangelií odsoudili a vydali Římanům, protože jej považovali za podvodníka. Kaifáš se Ježíše ptá, zda se považuje za Mesiáše – když uslyší něco, co vnímá jako kladnou odpověď, rozdírá si šaty a křičí, že Ježíš se rouhá. Když svatý Petr promlouvá k Židům shromážděným v Jeruzalémě – Lukáš to zaznamenává ve Skutcích apoštolských –, přiznává, že jednali v nevědomosti. Ježíš umírající na kříži podle Lukáše zvolal: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Podle evangelisty Matouše jdou židovští kněží a farizejové po Ježíšově smrti za Pilátem a prosí ho, aby povolil postavit u hrobu stráž. O Ukřižovaném mluví jako o podvodníkovi. V očích Ježíšových židovských odpůrců – saducejů a farizejů, starších a rady – byl zrádcem, heretikem, štváčem a falešným prorokem. Proto jej musí stihnout trest.

Vrahy to nezprošťuje viny. Evangelisté zločin ne­omlouvají – ukazují, že pokud by odpůrci vnímali Ježíšovy činy, pokud by si všimli jeho znamení a odpověděli na jeho výzvu, nevydali by jej na smrt. Podle autorů evangelií měli k dispozici dost důkazů, aby mohli přijmout pravdu. V žádném evangeliu či novozákonním textu však není zmínky o tom, že si Židé uvědomovali, koho vydávají na smrt. Nezahynul proto, že byl Spasitelem, Bohem poslaným Mesiášem, ale proto, že tak chtěl být – podle svých odpůrců neoprávněně – vnímán.

Podle logiky Koránu zabili Židé Ježíše za to, že byl od Boha poslaným Mesiášem. Toto pojetí se vyskytovalo u některých pozdějších křesťanů, v původní tradici však po něm není stopy. Korán to výslovně tvrdí, což svědčí o anachronismu. Mohamed ví, že Ježíše coby Mesiáše Židé odmítli. Slyší, jak jeho židovští současníci tvrdí, že Ježíše zabili. Křesťané říkají totéž, Mohamed tedy dochází k závěru, že Židé věděli, koho zabíjejí. Tyto neúplné vědomosti přenáší ze 7. století do dob počátku 1. století a připisuje tehdejším Židům, že se vědomě zbavili člověka, o němž údajně věděli, že je Spasitelem. Nic je tedy už neomlouvá. O nevědomosti nemůže být řeč. Řeč ovšem nemůže být ani o dějinné pravdě.

Takový obraz událostí, ani slova údajně vyřčená Židy nemohou mít se skutečností nic společného. Mohl je formulovat jen někdo, kdo neměl ponětí, kým byl v 1. století našeho letopočtu pro Židy Mesiáš. Korán nazývá Ježíše Mesiášem, všechno však nasvědčuje tomu, že Mohamed tomuto pojmu nepřisuzoval zvláštní význam – považoval jej za Ježíšovo jméno. Mesiáš z Koránu není vytouženým Spasitelem, k němuž se upíná lidská naděje a který měl vyvolený národ osvobodit z poroby. Kdyby Židé někoho měli za Mesiáše – jak tomu bylo v případě některých stoupenců Šimona Bar Giory za židovské války nebo o šedesát let později v případě rabína Akiby a jeho vnímání Šimona Bar Kochby –, nezabili by jej, nýbrž by mu vzdali čest a poddali se mu. Slova citovaná v Koránu nikdo nevyslovil. Ježíš zemřel na kříži, protože jej měli za falešného Mesiáše a za někoho, kdo se staví na roveň Bohu – tak zřejmě znělo židovské obvinění.

Jeruzalemský Chrám sv. hrobu pred rokom 1910.

Podání Koránu udivuje ještě z jiného důvodu – je dalším svědectvím, že v 7. století po Kristu byli Židé, dokonce i ti usazení na Arabském poloostrově, přesvědčeni o tom, že Ježíšovu smrt způsobili oni. Jak si všiml Gnilka, ostří polemiky se obrací právě proti nim: „Však nikoliv, oni jej nezabili ani neukřižovali, ale jen se jim tak zdálo. A věru ti, kdož jsou o něm rozdílného mínění, jsou vskutku na pochybách o něm. A nemají o něm vědomosti žádné a sledují jen dohady; a nezabili jej určitě.“ (IV, 157) Potvrzuje to podání Talmudu, kde jsou také zmínky o tom, že smrt Ježíše z Nazaretu způsobili výlučně Židé. Jediné, co Talmud – na rozdíl od podání evangelií – zdůrazňuje, je to, že Ježíšova poprava se odehrála v souladu s předpisy židovského práva, protože jeruzalémské instituce daly obviněnému dost času na předvolání svědků obhajoby. Podání Talmudu mluví o čtyřiceti dnech, které Ješu (talmudické pojmenování Ježíše) získal – tedy tolik, kolik vyžadovalo právo. O jeho vině však přitom – podle tvrzení autorů těchto podání – nebylo pochyb a vydaný rozsudek byl spravedlivý. Na rozdíl od kanonických evangelií, která konstatují, že k Ježíšově popravě by nedošlo bez souhlasu Římanů, zastává Korán – v podobném duchu jako židovská tradice – názor, že jedinými viníky byli Židé. Zdá se, že svatá kniha muslimů je v tomto případě dobře informovaná – Židé v 7. století po Kristu skutečně uznávali, že Ježíšovu smrt způsobili oni. Zatímco dnes je stále rozšířenější pojetí z 19. století, které odpovědnost Židů za Kristovu smrt popírá, v době vzniku Koránu ji – jak je vidět – nikdo nezpochybňoval. Židé, s nimiž se stýkal Mohamed, považovali zabití Ježíše za důvod k hrdosti.

Ukřižovaný Kyrénský

Pokud tedy Ježíš podle Koránu nezemřel na kříži, co se s ním stalo? Ve třetí súře čteme: „I strojili mu úklady, avšak i Bůh strojil lest a Bůh nejlépe umí strojit lest.“ (III, 54) Jinak řečeno, Bůh přelstil Ježíšovy nepřátele. Těm se zdálo, že ho zabili, a přitom – jak praví Mohamed – se zmýlili. Svatá kniha islámu je skoupá na podrobnosti a nepodává konkrétní vysvětlení. „Ježíši, nyní tě odvolám a povznesu tě k Sobě a očistím tě od (špíny) těch, kdož neuvěřili.“ (III, 55) Z těchto slov se lze domýšlet, že v Mohamedových představách vzal Bůh Ježíše do nebe. Jednalo se však o Ježíšovu duši, anebo také o tělo?

V Bibli je zmínka, že se do nebe dostali Henoch a Eliáš. Toto podání mohl Mohamed znát a možná takto také chápal křesťanský příběh o zmrtvýchvstání – Alláh vysvobodil Ježíše z rukou nepřátel a vzal jej do nebe. Nevázalo se to však zřejmě s vírou v Ježíšovo zmrtvýchvstání v těle. Jeho ostatky měly zřejmě zůstat v hrobě, ačkoliv v jiném, než který většina křesťanů uctívá v Jeruzalémě. To by navazovalo na tvrzení Koránu, že Ježíš zemřel přirozenou smrtí (XIX, 33). Spolu s ostatními lidmi by měl být vzkříšen o soudném dnu, a svědčit pak proti svým nepřátelům (IV, 158).

Není také jasné, koho podle Koránu Židé zabili. Jsou dvě možnosti. Buďto na kříži skutečně zemřel někdo, kdo byl Ježíši Nazaretskému pouze podobný, anebo kati úplně podlehli iluzi a celé ukřižování bylo ve skutečnosti fraškou. Pozdější islámská tradice, inspirovaná gnostickým podáním, hlásá, že na kříž byl omylem přibit Šimon z Kyrény. Tato odpověď dává na jednu stranu jisté vysvětlení, na druhé straně vnáší zmatek. Pokud místo Ježíše náhodně zemřel Šimon, co se stalo s Kristem? Kde je jeho tělo? Proč se o té záměně nezmiňují jeho učedníci ani žádné raně křesťanské prameny? Pokud Kristus nezemřel na kříži, jak mohla vzniknout víra v jeho zmrtvýchvstání, která předpokládá, že učedníci potkali někoho, kdo jim Ježíše připomínal a choval se jako on?

Stavba jeruzaleského chrámu podľa Fouqueta (asi 1470).

Zdá se, že popis v Koránu obsahuje místo faktické relace spíše skrytou polemiku. Ježíš na kříži nezemřel, protože… nemohl. Taková smrt podle prorokům nepřísluší. Gnilka jinde správně poznamenal, že „Ježíšova smrt, včetně smrti na kříži, neměla pro jiné lidi žádný spásonosný rozměr. Taková ponižující smrt by nijak neladila s Boží všemohoucností, Pán přece ­pomáhá těm, které poslal, a vyvádí je z nebezpečí. Něčím jiným by byla smrt za víru, během války, znamenala by něco navýsost čestného a přinesla by padlému nebeskou blaženost.“ Ježíš podle Koránu nemohl zemřít na kříži, protože by to znamenalo, že jej Bůh opustil. Pokud byl skutečným prorokem – dedukoval Mohamed –, nemohl přece zahynout tak bídným a ponižujícím způsobem z rukou pronásledovatelů. Mohamedovo pojetí prorocké role tedy mělo být důležitější než fakta sama. Pokud v jeho představách Bůh při střetu s nepřáteli proroka nikdy neopustí, nemohl někdo, kdo byl za proroka považován, zahynout na kříži. Snad na něj přibili Šimona z Kyrény. Ježíše v tu chvíli Bůh zkrátka vyňal z kruhu pronásledovatelů. Zachoval se přesně tak, jak se dožadovali Židé na Golgotě: ti na Ježíše křičeli, ať sestoupí z kříže, protože jen tak se projeví jeho moc.

Musíme ovšem jasně říci, že tohle všechno jsou nejapnosti a výmysly. Ježíšova smrt na kříži je historicky jistým faktem, z celého Kristova pozemského života je doložena nejlépe. Shodují se na tom všichni, i ti nejkritičtěji orientovaní komentátoři Nového zákona. První historicky ověřená a nezpochybňovaná svědectví obsahují dopisy svatého Pavla. Apoštol se mnohokrát zmiňuje o Ježíšově kříži a o jeho smrti. Epištoly vznikly sotva dvacet až třicet let po Kristově smrti.

V 15. kapitole Prvního listu Korinťanům, ve známém vyznání křesťanské víry, píše apoštol Pavel jasně o tom, že informace o Ježíšově smrti a pohřbu pochází od prvních svědků a je naukou, kterou všichni apoštolové široce hlásali. Lze předpokládat, že k Pavlovi se toto podání dostalo hned po jeho obrácení v Damašku, anebo během cesty do Jeruzaléma. Ostatně to, že Pavel o Ježíšově smrti věděl, vyplývalo přímo z logiky jeho působení. Prvotní církev pronásledoval právě proto, že hlásala víru v ukřižovaného Mesiáše. O Ježíšově smrti na kříži svědčí prakticky všechny novozákonní texty, od nejranějších po ty nejpozdnější. Podobně jednoznačné jsou informace, které pocházejí z mimokřesťanských zdrojů. O ukřižování se zmiňuje Josephus Flavius, židovský historik působící v Římě na konci 1. století po Kristu, a také Tacitus, římský historik z počátku 2. století. První svědectví pochází zřejmě od Mary Bar Serapiona, stoického filosofa, který tvořil počátkem 70. let. Není nejmenších pochyb. Ježíš Kristus zemřel na kříži, stižený nejhanebnějším a nejkrutějším trestem, jaký starověk znal. I když se to vymyká obecnému muslimskému pojetí Božího působení, právě přijetí utrpení kříže je pro křesťany důkazem toho, že Ježíše skutečně seslal Bůh. Tato rozdílnost v chápání toho, kým Bůh je a jak působí, je skvěle patrná při srovnání muslimských a křesťanských podání o Mohamedových a Ježíšových posledních hodinách.

Odcházení ve slávě

Jedenáct let poté, co Prorok musel uprchnout z Mekky, se toto místo stalo centrem rostoucího impéria. V roce 632 bylo vše připraveno k další výpravě. Mohamed se vydal do Medíny, chtěl napadnout Sýrii. Meče měly znovu ukázat svá ostří. Prozřetelnost je ovšem nevy­zpytatelná. Když se Prorok modlil na hřbitově, přišly na něj silné břišní bolesti. Modlitby tedy přerušil. Bolest sílila, byla čím dál nesnesitelnější. Mohamed s posledním vypětím vůle vydržel do úsvitu, aby naposledy vzdal čest Alláhovi. Smrt však zvítězila. Tak se naplnila slova – věřil, že andělská –, která on sám zprostředkoval lidem: „Duše každá smrti okusí, a potom budete k Nám navráceni.“ (XXIX, 57)

Historická pohľadnica zobrazujúca Medinu, mesto, kde zomrel Mohamed.

Prorok odešel, a jak se zdálo, dosáhl předtím téměř všeho, co leží v dosahu lidských možností. Vyrůstal jako sirotek, pohrobek. Od narození neznal otce, brzy ztratil matku, příslušel k jednomu z nižších klanů v Mekce – kvůli tomu všemu bylo sotva pravděpodobné, že by se tento malý chlapec měl stát vůdcem všech Arabů. Za to, čeho dosáhl, vděčil sám sobě. Vlastní síle ducha, obratnosti a inteligenci. Obchodní úspěch – což je zřejmě výstižná charakteristika jeho kupecké výpravy, již podnikl na přání bohaté vdovy Chadžídžy – mu přinesl uznání a zajistil její ruku. První zjevení, jichž doznal, byla ze strany jeho rodu, vlivných Kurajšovců, přijímána odmítavě a skepticky. Kurajšovci se obávali, že kvůli Mohamedovi ztratí na významu svatyně Ka‘ba v Mekce. Nechtěli také slyšet varování před chtivostí, výzvy k pokání a k rozdávání almužny chudým. Nechtěli napomínání ani hrozby. Zacpávali si uši, aby neslyšeli varování před strašlivým soudem, který měl nastat.

Mohamed si však uměl najít jiný azyl, z nějž se pak vydával na tažení proti nepřátelům. Vyšlo najevo, že nejen slyší hlas z nebe, ale že je navíc obdařen neobvyk­lým vůdcovským talentem. Brzy přestal být pouhým velitelem malých oddílů přepadávajících karavany, jeho autorita a pozice sílily. Po několika letech to byl on, kdo diktoval podmínky. Obsadil Mekku, sjednotil kolem sebe všechna arabská plemena, získal moc, jakou dosud nikdo neměl. Jeho nauka získala obecné uznání, rodné město – to, ze kterého musel tajně uprchnout do oázy Jasrib – ho uctívalo a vzdávalo mu čest. Když umíral, musel vidět tisíce vojáků, lučištníků a metačů kamenů, skvělých jezdců a výborných šermířů, které spojovala jediná touha: podmanit svět. Vyznávali jednu víru, nahlas provolávali: „Není Boha krom Alláha, a Mohamed je jeho prorokem.“ To, co se mu zdálo tak nejisté, se potvrdilo.

Dávno minuly chvíle, kdy rozrušený a rozechvělý hledal pochopení u Chadžídžy. Po letech měl jistotu, že se nemýlil. Nepotvrzovaly to snad hlasy shromážděných? Neslyšel snad odevšad řinčení zbraní, neviděl soukmenovce, kteří byli připraveni jít za ním na konec světa? Celý jeho život to ostatně dokládal. Snad by mohl pochybovat, kdyby jeho útěk z Mekky skončil porážkou, kdyby jej zavrhli Arabové z Jasribu. Jenomže vyhrával. Okruh stoupenců byl čím dál širší, hlasy protivníků zeslábly a znejistěly. Povýšení Židé, kdysi tak zpupní, byli teď nuceni snášet jeho vládu, a s ponížením se museli smířit dokonce i hrdí křesťané.

Richard Francis Burton: Pohľad na Medinu (1857).

Nyní, když stál na vrcholu moci, viděl už duchovním zrakem své armády, jak se chystají k tažení, aby rozmetaly a na kopytech roznesly neznabohy, zdeptaly impéria Peršanů a Byzantinců – armády neporazitelné, mohutné, rozsévající strach a hrůzu. Mohl v pokoji hledět vstříc blížící se smrti. Vykonal, co měl vykonat, a vítězství potvrdilo správnost jeho víry. Umíral ve věku šedesáti dvou let, nasycený, světem uznávaný, ve cti a slávě, obklopený úctou. Všichni kolem ho velebili. K Mohamedovým uším nedoléhal ani nejtišší hlas odporu či pochybností.

Nic takového nelze říci o předčasné, tragické a – v očích stoupenců – překvapivé smrti Ježíše Nazaretského. Na počátku jeho působení jej následovaly davy. Pokud potřeboval najít opuštěné místo, chvíli samoty, musel se tajně vykrádat z domu, utíkat do pouště. Pokud v Mohamedově případě okruh stoupenců během času narůstal, v Ježíšově životě to bylo naopak. První naděje a nadšení davů pominuly, jakmile vyšlo najevo, že prorok z Nazaretu nevede pod vztyčeným praporcem lid na římské barikády, že se naopak zříká násilí, vzdává se moci. Mohamedova cesta z Medíny do Mekky vedla k vítězství a všeobecnému uznání – Ježíšova pouť z Kafarnaa do Jeruzaléma vedla přímo na kříž.

Kruh stoupenců den ze dne řídl – mnozí odcházeli, protože nemohli snést jeho slova. Mohamed sliboval svým následovníkům vítězství, moc a slávu; Ježíš hlásal, že kdo jde za ním, musí se připravovat na kříž. „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě!“ (Mk 8,34) Prorok z Mekky věřil, že definitivně zvítězí a potře protivníky; některým odpustí a povolí jim přidat se do jeho řad, jiné potrestá a vyměří jim spravedlnost – Ježíš Nazaretský si nedělal iluze a opakovaně předpovídal vlastní porážku. Když uslyšel vyznání Petra, nejdůležitějšího z učedníků, že je očekávaným Mesiášem, odpověděl, že „Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých.“ (Mk 8,31) Pro křesťany tato slova nejsou až tak šokující, protože věří, že nastalo zmrtvýchvstání. Představme si však Ježíšovy učedníky, když takový příslib uslyšeli poprvé. Slova o zmrtvýchvstání po třech dnech jim zněla – na rozdíl od nás – jen jako nejasná metafora. Ovšem, věřili ve zmrtvýchvstání, ale až na sklonku času, až Bůh zavolá k soudu všechny zemřelé. Ani je nenapadlo, že se ty tři dny vztahují k jejich konkrétnímu času, že tu Ježíš předjímá největší zázrak v dějinách.

Medina v čase Arabského povstania v roku 1916.

Pozornost upírali spíš k předzvěsti umučení, k předvídané smrti a pádu. Šli za Ježíšem, protože věřili, že je stále možné jiné řešení, že k předjímanému umučení nedojde, anebo že bude spojeno s vítězstvím. Když Mohamed v roce 630 vjížděl do Mekky, byl už mocným vůdcem, významným státníkem. Stíhaly jej porážky, nakonec však nad nepřáteli zvítězil. Přicházel coby uznávaný prorok, kterému se obecně naslouchalo. Šest set let předtím vyšly také Ježíšovi z Jeruzaléma naproti davy, ale přicházel bez meče a bez vojáků, na oslíkovi. Někteří se domnívali, že obnoví království Izraele. On však nevzýval do zbraně, místo toho zamířil do svatyně a začal tam převracet stoly. Politicky vzato – sotva si lze představit větší hloupost. Kdo se zdravým rozumem tahá za vousy hrozivého tygra? Má-li kdo pud sebezáchovy, začíná si snad s mocnými, uráží je a znevažuje, aniž by měl v rukou srovnatelnou sílu, dostatek stoupenců nebo vlivné obhájce? Mohamed přijížděl do města, které se mu už celé podřídilo. Předtím uzavřel mírovou smlouvu, díky níž měl Mekku prakticky pod kontrolou. Ke svým poddaným sice přicházel jako poutník, ale jeho vojáci jej důsledně a bděle chránili. Ježíš se ocitl v Jeruzalémě, jehož představení – jak židov­ští, tak římští – se k němu stavěli nevraživě a jen hledali záminku, jak se ho zbavit. Kaifáš už dříve věděl, že pro klid ve společnosti se bude muset rebela zbavit; ani farizejové nemohli snést samozvaného proroka, který měl tu odvahu podrývat jejich vliv na lid. Ježíš nemohl v Jeruzalémě počítat s podporou, nepočetní stoupenci se v obavách ukrývali. Když Mohamed na sklonku života přicházel do Mekky, zcela ji ovládal – Ježíš věděl, že moc v Jeruzalémě mají v rukou jeho odpůrci. Jeden i druhý mluvili o víře v Boha, jeden i druhý věřili, že Bůh je na jejich straně. Oba věřili, že jsou Bohu zcela podřízeni. První však ještě měl sílu a moc, druhému zbyla jen důvěra.

Soucit žen

Mohamed umíral mezi svými, obklopen svými stoupenci, a viděl, že jeho učení za chvíli ponesou do nejvzdálenějších koutů Země. Kristova smrt musela na svědky působit zdrcujícím dojmem. Nejbližší učedníci se v tu ránu rozprchli. Jen jeden z nich provázel – z dálky a potají – průvod vedoucí spoutaného Ježíše. Také on však zklamal, když byl poznán. Evangelia se nezmiňují o nikom, kdo by se Ježíše zastal. Není ani jasné, kde se učedníci ukryli. Někteří možná kvapně a vyděšeně utekli ze svatého města do Galileje, jiní se snažili o anonymitu a hledali bezpečný úkryt. Jen čtvrtý z evangelistů se zmiňuje o tom, že s umírajícím Ježíšem byl pod křížem jeho milovaný učedník Jan, který se tam ocitl spolu s jeho matkou. Možná tam během několikahodinové osamělé agonie stáli jen několik minut. Už jen to, že Ježíš svěřuje matku apoštolovi, ukazuje, že tehdy nemohl počítat s podporou blízkých; jeho nazaretští příbuzní mu už předtím přestali důvěřovat. Jeho mise je korunována smrtí v opuštěnosti a osamění. Pod nohama Ježíš zřejmě vidí římské vojáky, v posledních hodinách utrpení slyší posměšné a utahovačné hlasy kolemjdoucích. Umírá smrtí odpornou a ponižující, určenou otrokům a vyvrhelům. Přibitý k mučednickému kříži, bezradný a bezmocný se s krajním úsilím snaží vzepnout, aspoň na okamžik nadechnout. Jenomže na něj doléhá vedro, vyčerpanost po bičování, tíha břevna, které vláčel, rány po pádech – a vše jej vbíjí na kříž. Nikdo by neuvěřil, že je to smrt hodná Syna Davidova, Spasitele Izraele, Mesiá­še. Až do konce jsou s ním jen ženy, ty, které jej na jeho cestě od počátku provázely. Maří Magdaléna, z níž vyhnal sedm nečistých duchů, další Marie, Zuzana, Johana, manželka Herodova úředníka Chuzy, a zřejmě také Salomé. Snad ještě některá z galilejských žen. Avšak i ony přihlížejí z povzdálí, ostražité, soustředěné, soucitné, vzdálené od těla vzepjatého ve smrtelných křečích.

Medina patrí dnes ku Saudskej Arábii.

Právě role žen v počátcích křesťanství a islámu působí ostatně jako to, co v jistém ohledu obě náboženství spojuje. První vyznavačkou Mohameda je Chadžídža; Áiša, oblíbená prorokova žena, odehrává v jeho životě závažnou roli, zastává důležité místo strážkyně paměti pozdějších muslimských generací. Avšak i tady je podobnost zdánlivá, převažuje odlišnost obou tradic. Ježíšův přístup k ženám – s ohledem na zvyky, které v jeho dobách převládaly – lze směle označit za revoluční. Pustil je do okruhu učedníků, dovolil, aby usedly u jeho nohou, naslouchaly jeho učení. Udivující je příběh zprostředkovaný třemi evangelisty, který vypráví o ženě, jež léta trpěla na krvácení. Když dnes čteme, jak se bezejmenná žena chce dotknout toho, který uzdravuje, a doufá, že na ni přestoupí část jeho moci, nevidíme v tom touhu po něčem neobvyklém. V očích Ježíšových současníků šlo o cosi skandálního. Dovolil, aby se jej dotkla žena kvůli krvácení nečistá, a nevyčinil jí ani ji neodsoudil – nýbrž ji uzdravil! Právo jasně říkalo, že zbožný Žid takovým kontaktem ztrácí rituální čistotu a nemůže se účastnit svatých obřadů.

Šlo o čin stejně skandální jako slova o tom, že nestoudnice předčí v nebi farizeje. Anebo jako souhlas s tím, aby mu hříšnice při hostině vlastními slzami omývala nohy a pak je utírala svými vlasy. To je neslýchané, nemístné, naprosto pobuřující – zaznívalo mezi farizeji a učiteli Zákona. Celá jejich zbožnost se soustředila na oddělení toho, co je rituálně čisté a co nečisté. Jak se domnívali, ženy z podstaty samé nemohou vyučovat Tóru a vykládat Slovo. Ježíš ženy nejen neznevažoval, ale dával je i za vzor – jak to zaznamenal svatý Lukáš ve vzrušujícím příběhu o Martě a Marii. To ženy patřily k nejvěrnějším, nejoddanějším Ježíšovým stoupencům. Putovaly s ním po celé Galileji, až do Judeje. Podporovaly jej finančně, dbaly a pečovaly o něho. Naslouchaly podobenstvím a učení, rozvažovaly je a studovaly. Bylo to možné, protože v onom novém společenství, které Ježíš založil, platil celibát. Jen tak mohlo vzniknout nové společenství víry, které nahradilo přirozenou rodinu složenou z bratří a sester, mužů a žen. Vznikla nová komunita žen a mužů, která eliminovala žádostivost a erotickou smyslnost.

Ve vztahu Mohameda k ženám lze sotva zaznamenat něco podobně přelomového. Na rozdíl od Ježíše se Mohamed nevzdává smyslové rozkoše a sám užívá půvabu mnohých žen. Podle tradice měl celkem třináct manželek a zřejmě ještě větší počet konkubín. Ví, co je to žárlivost a žádostivost; i když sňatek s mnoha ženami byl důsledkem politického kalkulu, neméně důležitá byla erotická touha. V tomto ohledu byl Mohamed bližší Davidovi a Šalamounovi, králům starověkého Izraele, s jejich početnými harémy, soupeřením a intrikami mezi manželkami, nežli Janu Křtiteli a Ježíšovi s jeho učedníky. Jediná změna ve srovnání s někdejší arabskou kulturou spočívala v tom, že Korán, aniž by zrušil polygamii, omezil počet žen na čtyři. Konkubín však mohlo být mnohem více. Prorok založil svůj harém v Medíně. Zvláštní místo mezi jeho vyvolenými zaujímala Áiša, dcera jeho věrného stoupence Abú Bakra. Stala se jeho ženou jako devítiletá. Přežila jej o více než třicet let. Právě u ní strávil – jak praví muslimská tradice – poslední noc svého života.

Takto vylíčené poslední chvíle Ježíše a Mohameda dělí propast. Prvního z nich přepadl na prahu nadcházející smrti zármutek a strach, jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve (LK 22,44). Učedníci, místo aby s ním bděli, usnuli – snad únavou, snad kvůli vypitému vínu. Mohamed šprýmuje s Áišou a říká: „Jak smutná bys byla, kdybys zemřela dříve než já, a já bych tě pohřbil a modlil se nad tebou a zakopal tě! – Řekla bych, že až bys to všechno učinil, vrátil by ses do mé komnaty a laškoval tam s jednou z manželek. – Prorok se usmál,“ vypráví hadís, jejž zprostředkovala Áiša. Muslimská tradice postrádá jakékoliv známky dramatičnosti – smrt přichází k Mohamedovi mírně, završuje sytý a úspěšný život. Až do konce je s ním jeho milá, tiší jeho bolest a bdí u jeho slábnoucího těla. Není tu žádné násilí a děs, které provázejí Ježíšovo zatčení. Mohamed zkrátka pozvolna ochabuje, sklání hlavu na ­Áišinu hruď, až naposledy vydechne.

Jak naprosto jiný je obraz smrti Ježíše, který v osamocení a v mukách hlasitě vykřikne a v křečovitém zápase o poslední dech umírá, rdousí se na kříži. Zmínil jsem se už, že Korán i tradice islámu toto podání zavrhují. Je to svým způsobem nutné. Alláh se nikdy nemohl tak snížit, nikdy by nemohl provázet svého Vyslance do takových hlubin utrpení a trýzně. Jak by mohl být absolutním pánem, pokud by připustil takové ponížení a pohanu svého proroka? Islám nemůže přijmout to, co je osou křesťanské zbožnosti – nekonečně vznešeného a věčného Boha, který poslal svého Syna, ať vypije do dna kalich pohany a utrpení, a dá tak život za lidi, kteří toho nejsou hodni.

 

Úryvok je z knihy Pawła Lisického Islám a sebedestrukce Západu: výbor z textů, ktorá práve vychádza v českom preklade (CDK, 2016). Vy chádza so súhlasom vydavateľa.

Foto: wikimedia, cdk.cz

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo