Pryč s mocnářstvím!

Pryč s mocnářstvím!

Český novinár a právnik Tomáš Němeček napísal historický komiks Tomáš Garrique Masaryk očima slečny Alice a mistra Viktora. Ide o prezidentovu najstaršiu dcéru Alicu Masarykovú a básnika a politika Viktora Dyka. Prečítajte si, ako vnímali udalosti, ktoré bezprostredne predchádzali vzniku československého štátu.

Masaryk v té době plánoval, že legionáři se po moři nebo po souši dostanou do Francie. Tady se připojí k spojencům a potáhnou s nimi na Berlín a odtud do Prahy. Počet legionářů pořád rostl, do konce roku 1917 jich bylo 38 500.

Ten rok vůbec vypadal od počátku nadějně. V lednu 1917 vydaly Francie a Británie společné prohlášení, že mezi jejich válečné cíle patří „osvobození Italů, Slovanů, Rumunů a Čechoslováků od cizí nadvlády“.

V dubnu 1917 vstoupila do války Amerika, protože jí došla trpělivost s útoky německých ponorek. To byla rozhodující síla, do vyčerpané Evropy teď vyplouvali čerství vojáci z bohaté země. Do americké – a také kanadské – armády dobrovolně narukovali i zámořští Češi a Slováci. Na bojiště do Francie jich takto odjelo asi 30 tisíc.

V téže době se společný klub českých poslanců opatrně vyjádřil, že národ „jen pod žezlem habsburským vidí svou budoucnost“. Edvard Beneš jim poslal tajnou zprávu, že teď naopak musejí žádat víc včetně spojení se Slováky.

Viktor Dyk vydal z vězení svou nejslavnější báseň Země mluví, kde česká země vyzývá své syny (dcery asi taky, ale o těch se tam nepíše), ať ji hájí jako svou matku.

Ne, to je jen závěr té básně... Čeští spisovatelé vydali v květnu společnou výzvu poslancům, ať se vzchopí a žádají svobodu a demokracii. (Autorem byl dramatik Jaroslav Kvapil a výzvu podepsalo dvě stě spisovatelů, například bratři Čapkové nebo Alois Jirásek. Dokonce i vězněný Viktor Dyk – propašovali mu ji k podpisu do cely.)

A poslanci se vzchopili. V parlamentu žádali přeměnu Rakouska-Uherska ve svazek svobodných států a také spojení „všech větví československého národa“.

Část přijela: asi dva tisíce legionářů odplulo z přístavů Murmansk a Archangelsk na severozápadě Ruska v říjnu 1917. Jenže pak přišla velká čára přes rozpočet...

… v listopadu 1917 vypukla komunistická revoluce v Rusku (jelikož Rusko v té době ještě používalo jiný kalendář, komunisté říkali své revoluci říjnová). Svrhli vládu a v zemi nastal zmatek. Komunističtí vůdci Lenin a Trockij chtěli co nejrychleji ukončit válku s Německem, i za cenu velkých ústupků.

Masaryk přijel do Moskvy zrovna v té době, kdy se na ulici střílelo z kulometů. Při jedné takové přestřelce zabušil na dveře hotelu Metropol, ať ho vpustí dovnitř. (Když to po válce líčil Karlu Čapkovi, spisovatele nejvíc okouzlilo, že profesor ani v tak vypjaté chvíli nechtěl zalhat.)

Mezi legionáři se od té doby povídalo, že jejich vrchní velitel je nezranitelný. Ale pro jistotu mu přidělili jednoho vojáka jako ochranku. Zůstal s ním do konce života.

Na východní frontě využily Německo a Rakousko-Uhersko ruské slabosti a rychle obsadily obrovská území – dnešní Pobaltí, Bělorusko i Ukrajinu. V březnu 1918 ruští komunisté podepsali nevýhodnou mírovou smlouvu, v níž se těchto území vzdali.

Německo teď mohlo přesunout vojáky na západ do Francie. Zato československé legie uvízly vprostřed nepřátelského území. A od spojenců chodily protichůdné pokyny.

Masaryk se rozhodl vyjednat armádě odchod přes Sibiř až na Dálný východ, do přístavu ve Vladivostoku. Přesvědčování se rozhodl zahájit v Americe. A to bylo dobře.

Na jaře 1918 mohla válka skončit všelijak. Němci se v květnu díky novým posilám dostali už na 60 kilometrů od Paříže a spojenci je teď zadržovali jen s vypětím všech sil.

Francie i Británie proto uvažovaly o tom, že by podepsaly rychlý mír s Rakouskem-Uherskem; tím by Německo ztratilo krytá záda. A i když spojenci vyhlásili jako svůj cíl osvobození slovanských národů, nemuselo to nutně znamenat úplné rozbití rakousko-uherské říše (přece jen si na ni během staletí zvykli).

Ani americký prezident Wilson ještě počátkem roku 1918 nebyl rozhodnutý. V lednu vyhlásil své válečné cíle, zvané Čtrnáct bodů. V bodě č. 10 žádá pro národy Rakouska-Uherska „jen“ právo svobodného vývoje k vlastní vládě (zatímco v bodě 13 natvrdo žádá nezávislý polský stát a v bodě 7 osvobození Belgie od Němců).

Masaryk přijel do Ameriky v květnu 1918. A vývoj se otočil v jeho prospěch.

Ti dva vlivní Američané byli prezident Woodrow Wilson a jeho ministr zahraničí.

Vzpomínáte si na průmyslníka jménem Charles Crane, který měl rád slovanské národy a zaplatil kdysi Masarykovu cestu do Chicaga? Ten štědře přispíval na Wilsonovu volební kampaň, takže na něj prezident hodně dal. Craneův syn pracoval jako tajemník ministra zahraničí. I díky tomu se Masaryk mohl čtyřikrát osobně sejít s Wilsonem.

A takových přátel, spojenců a přímluvců bylo mnohem víc. Do Ameriky navíc postupně přicházely zprávy o výkonech českých a slovenských vojáků.

Například že se legionáři ubránili ruským komunistům, kteří je chtěli odzbrojit, a že mají pod kontrolou hlavní dopravní spojení v Rusku – železnici vedoucí přes Sibiř – v neuvěřitelné délce 8000 kilometrů. Dokonce zajistili ruský zlatý poklad a odevzdali ho veliteli ruské protikomunistické armády.

Nebo že čeští vojáci ve Francii rozhodli bitvu u městečka Terron, kdy běželi proti německým kulometům. (Proto se jedna ulice v Praze jmenuje Zborovská a jiná Terronská.) Anebo se podíleli na zastavení rakouského útoku v Itálii u řeky Piava. Rakušané tady oběsili 15 zajatých legionářů s potupnými cedulkami „Vlastizrádci“.

Rozhořčení čeští poslanci v říšské radě otevřeně vyhlásili jako cíl úplnou samostatnost. A ke stejnému rozhodnutí dospěl prezident Spojených států.

Dne 3. září 1918 si americký ministr zahraničí pozval profesora Masaryka a předal mu slavnostní prohlášení, že Spojené státy uznávají Československou národní radu za „faktickou vládu“ s vlastní armádou a že ji považují za svého spojence.

To bylo víc, než do té doby řekli Francouzi, Britové či Italové. Tomáš Garrigue Masaryk dosáhl nevídané věci: jeho vláda byla uznána dřív, než vůbec vznikl nový stát.

Na bojištích teď už drtivě vítězili spojenci. Rakousko-uherský císař Karel se pokusil 16. října zachránit říši slibem, že ji promění na spolkový stát, kde si národy samy povládnou. Příliš pozdě, příliš málo... (Změna by se navíc týkala jen Čechů, ne Slováků – ti by zůstali součástí uherského království). O deset dní později císař přiznal porážku.

Koncem října se výprava českých poslanců vedená Karlem Kramářem sešla v Ženevě se zástupci zahraničního odboje v čele s Edvardem Benešem. Dodatečně schválila úplně vše, co Masaryk a spol. během čtyř let války podnikli.

V Praze se mezitím rozšířila zpráva, že Rakousko se vzdává, a lidé vyrazili slavit. Čtyři poslanci – Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup a Jiří Stříbrný – a spolu s nimi slovenský lékař a politik Vavro Šrobár se rozhodli jednat: oznámili veliteli pražské vojenské posádky, že přebírají vládu. Byl to nadšený a nekrvavý převrat, kdy na pořádek společně dohlíželi vojáci a členové tělovýchovného spolku Sokol.

Odpoledne 28. října 1918 přijalo těchto pět politiků první zákon. Začíná slovy: „Samostatný stát československý vstoupil v život.“

 

Autor ilustrácií Tomáš Chlud.

Kniha si môžete v prípade záujmu objednať tu 

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo