TÉMA: Ladislav Jehlička - Kdybych byl TGM
tgm-lj2.jpg Kdybych byl T. G. Masarykem, napsal bych asi tuto politickou závěť: 1) Nikdy nesetrvávejte ve svém úřadě a také se nikdy za žádnou cenu nenechte svým okolím donutit, abyste v tomto úřadě setrvávali až do věku, kdy neodvratně zblbnete, jenom proto, aby někd...
Kdybych byl T. G. Masarykem, napsal bych asi tuto politickou závěť:
1) Nikdy nesetrvávejte ve svém úřadě a také se nikdy za žádnou cenu nenechte svým okolím donutit, abyste v tomto úřadě setrvávali až do věku, kdy neodvratně zblbnete, jenom proto, aby někdo – vyvolený – mohl zaujmout vaše místo. Pamatujte na císaře Františka Josefa I. Kdyby odstoupil nebo zemřel o deset let dříve, byly by se dějiny vyvíjeli určitě jinak. Nevím, zda hůře nebo lépe – ale hůře se vyvíjet nemohli.
2) Nikdy nedoporučujte lidem nikoho za svého nástupce. To už je jejich věc, ne vaše. Oni s ním budou žít, ne vy. Bude-li svou věc dělat špatně, budou z toho – a právem – vinit také vás, protože mohou právem říkat, že vy jste si ho vyvolili.
3) Jedním ze dvou základních rysů mé povahy byla kromě ctižádosti má zbožnost. Byla opravdová a hluboká, i když zvláštního osobitého rázu. Je příznačné, že z mých vzývatelů a mého národa si této zbožnosti nikdo zvlášť nevšímal, nikdo se s ní nesnažil srůst. Pro národ to je charakteristické. Z mých nohsledů kdekdo papouškoval mé fráze, které byli někdy hluboké, někdy laciné nebo přepjaté, ale o zbožnost, opakuji, o podstatný ráz mé povahy, nejevil nikdo zájem. Své politické straně, kterou jsem založil, jsem chtěl dát původně název „Jednota bratří českých“. Nikdo toho nedbal, ale i to svědčí o mé zbožnosti.
4) Budoucí historiky prosím, aby se věnovali zejména mému myšlení a činnosti v letech 1882 (kdy jsem přišel na pražskou univerzitu) až 1914. Je to mnohem zajímavější než mé působení ve funkci prezidenta, když jsem samozřejmě s ohledem na svou funkci v letech 1914-1918 musil už jen sledovat své chyby a podle svých sil jsem se je snažil někdy co možná napravovat a brzdit, někdy jsem v nich pokračoval dál – a pak jsem byl také právem upozorňován, že už nejsem soukromý myslitel, ale hlava státu, a že mé veřejné projevy musí být takové, aby nikoho neuráželi, ale získaly u všech co možná největší souhlas. Proto také byly čím dál tím všeobecnější, nezáživnější a nudnější. Ale to není moje vina, spíš vina úřadu, jemuž jsem podléhal.
Zdieľať
5) Nemyslím, že bych během své profesorské a poslanecké činnosti dělal jen věci zlé. Pohnul jsem stojatými vodami, rozbouřil jsem usazeninu. Byl jsem vždy – a sám jsem to mnohokrát řekl – více politik než filosof, ačkoli v době mého prezidentování i potom mě neprávem vynášeli jako filosofa. Jako politik jsem se samozřejmě chápal věcí, které takříkajíc visely ve vzduchu. Razil jsem krásnou frázi „náš národ nemůže žít ze lži a z podvodu“, ačkoli jsem samozřejmě věděl, že spor o Rukopisy byl vědecky víceméně rozřešen ještě dříve, než se případu ujali Gebauer a Goll. Vystoupil jsem v polenské aféře, ačkoli jsem věděl, že jak katolická církev, tak Vídeň byly proti tomu, aby se z polenské vraždy dělala rituální vražda. Atd., atd., atd. Ale to už je řemeslo politikovo, nemůže pečovat o to, aby jeho svíce stála pod kbelcem.
6) Nemohu za to, že jsem měl méněcenné odpůrce. Buďto mě ostouzeli, nebo (mí nohsledi) mě nestoudně velebili. Jediní dva, kdo se mnou polemizovali na úrovni, byli Ferdinand Peroutka a Josef Pekař. S Peroutkou jsem se, jak víte, později sblížil, Josef Pekař mi vzdal ve velké řeči na univerzitě k mým pětaosmdesátým narozeninám hold, jak napsal můj přítel Karel Čapek, „na ostří polemického meče“, a já jsem Pekařovi poslal na rakev kytici rudých růží. Všimněte si také, že jsem proti Pekařovým kritickým názorům nikdy nevystoupil.
7) Všecko, co jsem napsal o českých dějinách, jsou nesmysly. Náš národ je katolický nejenom tradicí, ale i přilnutím, nalezením svého vlastního já. Husitství samozřejmě není vrcholem českých dějin, národní obrození samozřejmě není navázaním na českobratrství, které ani neznalo. Jak jsem se stal protestantem zvláštního druhu, vlastně ani sám nevím. V pozdějších letech v tom jistě byl i americko-protestantský vliv mé ženy a současný intelektuální úpadek katolictví.
8) Největší omyl mého života byla má akce z let 1914-1918. Nesla mě má ctižádost a každý mi může vytknout, že jsem desetiletí předtím situaci správně viděl a desetiletí to veřejně a hlasitě prohlašoval proti všem fantastům. Přečtěte si znovu mou Naši nynější krizi z roku 1896 a uvidíte, že jsem vícekrát důrazně prohlašoval, že pro náš národ existují jen tři možnosti: Rakousko-Uhersko, anebo Čechy pod německým nebo ruským vlivem. Čtvrté možnosti není. Jednal jsem proti svému lepšímu poznání.
9) Co přinese budoucnost, nevím. Vím jen to, že bychom se měli orientovat na základě civilizačního společenství, nikoli jazykového příbuzenství. Také to je z mých předválečných spisů a projevů jasné. Naše tradiční, staletá orientace je k Rakušanům, Polákům, Maďarům, z jižních Slovanů k Chorvatům a Slovincům.
10) Pán Bůh vás opatruj.
Ladislav Jehlička (1916-1996) bol významným českým literárnym historikom, prekladateľom a publicistom. V roku 1951 bol ako editor kresťanského vydavateľstva Vyšehrad odsúdený v politickom monstrprocese (Bedřich Fučík a spol.) na 14 rokov odňatia slobody, prešiel väzeniami a pracovnými tábormi ako Leopoldov, Mírov či Jáchymov. Po prepustení na amnestiu v roku 1960 vystriedal viacero povolaní, prekladal knihy Stefana Zweiga či Alexandra Dumasa a písal pre mnohé samizdaty. Niekoľko esejí mu vyšlo v časopise Pavla Tigrida Svědectví alebo u Alexandra Tomského v londýnskych Rozmluvách. Bol povestným pre svoj kultúrny rozhľad a ohnivý štýl písania, čoho dôkazom môže byť jedna z najprenikavejších recenzií diel Milana Kunderu.
Text „Kdybych byl TGM“ bol pôvodne uverejnený v roku 1987 v samizdate Komunikace, neskôr vyšiel v zbierke Jehličkovej publicistiky zo 70-80. rokov, ktorú v roku 2010 vydalo vydavateľstvo Torst pod názvom Křik koruny svatováclavské.
