Kultúra 20. október 2017

Pochopit církevní dějiny bez sebelítosti a výmluv

Tomáš Petráček
Tomáš Petráček
Reakcia autora na polemickú recenziu Vladimíra Palka.
Reakcia autora na polemickú recenziu Vladimíra Palka.
Jozefína Majchrák Jozefína Majchrák

Tomáš Petráček

Pochopit církevní dějiny bez sebelítosti a výmluv
Pápež sv. Pius X., o.i. autor Lamentabili Sane Exitu o modernistických bludoch alebo antimodernistickej encykliky Pascendi Dominici Gregis. Na prechádzke po vatikánskych záhradách. Foto: wikimedia

Nejprve bych rád poděkoval za recenzi, protože v ní je hlavně v úvodních pasážích patrná snaha pochopit, o co autorovi šlo. Kniha tím plní svůj účel vyvolat debatu a snad projasnit některá tradovaná nedorozumění a klišé. Vladimír Palko hodnotí věci, jak sám říká s „rizikem subjektivního a intuitivního přístupu“. Na následujících řádcích nabídnu čtenářům stručné korekce některých části jeho prezentace a hodnocení mé knihy, těch míst, kde si myslím, že skutečně podlehl riziku subjektivismu.  Pozorný čtenář mé knihy by je viděl sám, ale zde bylo pozvání k polemice.

Asi nejzásadnější argument proti tezi, že v důsledku reformace a protireformace dochází k zapouzdření církve do obranného postoje, takže není schopna adekvátně reagovat na nové podněty ani vnášet nové impulsy do rozvoje západní společnosti, má být vysoký počet světců v 16. století a rozvoj zámořské misie. Především kniha nikde netvrdí, že to platí absolutně, že katolická církev je intelektuálně mrtvá nebo něco podobného. Bavíme se o trendech a posunech důrazů, tak velké společenství jako katolická církev generovalo i v novověku  a moderně originální novátorské osobnosti, problém je, jak se nimi zacházelo, nakolik jim bylo nasloucháno.

Samotné užití počtu osobností, světců jako příklad rozkvětu církve je velmi problematický o sobě. Byly doby, kdy se se svatořečením hodně šetří (právě pozdní středověk), jiné pak, kdy se naopak svatořečení a systematický rozvoj kultů nových světců používá jako nástroj povzbuzení velmi často. Ale přistupme na něj a podívejme se, zda aspoň tato Palkova teze sedí.

Není náhoda, že všechny jím uváděné osobnosti pocházejí ze 16. století, kdy se ještě nemohlo naplno projevit zapouzdření, tyhle procesy mají své důsledky s časovým odstupem, a kdy ještě působí silně křesťanský humanismus Erasmovského typu, kterým jsou všechny tyto osobnosti ovlivněny. V 17.-18. století se už situace mění.  Navíc všichni uvedení pochází z Itálie a Španělska, z míst, která nebyla dotčena tolik protireformačním diskurzem, a kde proběhla obnova církve již dříve. Odkaz na sv. Ignáce či sv. Terezii žel nepředstavují žádný důkaz v Palkově smyslu.

Luigi Machci oznamuje zvolenie karidnála Giuseppe Sarta za nového pápeža, ktorý prijal meno Pius X. Pôvodný favorit na pápežský stolec po Levovi XIII., štátny sekretár Mariano Rampolla sa pápežom nestal, keďže rakúsky cisár uplatnil prostredníctvom krakovského kardinála právo veta, dôvodom bol Rampollov liberalizmus a blízke vzťahy s francúzskymi republikánmi. Foto: wikimedia

K argumentu misiemi. Překlopením energie do vnější aktivity v podobě misií je typická úniková reakce kompenzující nedostatek prostoru a svobody pro debatu o vnitřním životě církve a jejím směřování a církev to v novověku a moderně prožívá a používá opakovaně (charita, školství, katolické sjezdy). To neznamená v žádném případě snižování misijního díla ani heroismu misionářů, ale ani náhodou to nevyvrací tezi o nedostatečném prostoru pro rozvoj a prohloubení pochopení křesťanské zvěsti a její adekvátní reformulace v kontextu měnící se společnosti 16.-18. století.  Navíc se křesťanství prosadilo jen tam, kde mělo podporu mocenského koloniálního aparátu, jinde žel rozvoj tragicky skončil (Japonsko, Čína). To stěží může být argument proti výše uvedené tezi. Naopak ji spíše potvrzuje.

Vytvoření barokní kultury, její monumentalismus a triumfalismus pak podle profilujících církevních historiků novověku zakrývají úzkost církevních elit z toho, že dějiny už potvrzují tak jednoznačně nárok katolické církev na pravé náboženství, maskují obavy z dalšího vývoje společnosti, kdy od 17. století už působí alternativní proudy myšlení, které se vůči církvi a náboženství vymezují na základě zkušenosti s náboženstvím jako zdroje rozdělení a násilí velmi kriticky.  

Jak hluboce západní křesťanství ochromila reformace a protireformace, včetně toho, jak samy církevní elity nastartovaly nebo masivně přispěly k nastartování procesu sekularizace, do detailů rozebírá má nová kniha Západ a jeho víra: 9,5 teze k dopadům Lutherovy reformy.  Tím, že zde oba Palkovy argumenty nic nedokazují, bychom reakci mohli ukončit, ale pojďme se podívat na další jeho tvrzení.

Proč si západní společnost začala vytvářet alternativní proudy myšlení v podobě křesťanského a radikálního osvícenství? Protože na mocenské struktury vázaná a jimi svázaná církev na rozdíl od středověku a starověku nebyla schopna vnášet do společnosti inovativní humanizující a modernizující impulsy. Palko kritizuje ostatní ideové proudy, ale co mohly dělat, když se církev sama postavila na stranu absolutistických režimů a hájila konzervativní status quo a potírala spravedlivé emancipační nároky v oblasti občanských, lidských, národních či sociálních práv evropských národů?

Za hrůzy moderních dějin, které Palko sugestivně pojmenovává, nesou díl odpovědnosti církevní elity, které ztratily odvahu vést společnost a místo toho se stavěly skoro pokaždé na stranu autoritativních, utlačovatelských režimů. Lidé jako Lacordaire a Montalambert už kolem roku 1830 vyslovili, že církev by se měla postavit do čela emancipačních zápasu evropských národů a pomoci jim rozlišit pravé hodnoty od falešných, moderovat diskuzi, vést společenský diskurz, protože Boží syn nezemřel na kříži proto, aby Bourboni mohli sedět na francouzském trůně. Místo toho papež časopis Avenir zakázal a další desetiletí církev hnala francouzské katolíky do zbytečného střetu s francouzským demokratickým státem.  Nové elity republikánské Francie pak logicky musely považovat katolickou církev za nepřátelskou politickou sílu a podle toho se k ní chovaly.

Jako křesťané máme především hledat chyby na vlastní straně a otevřeně je pojmenovat. Chyby liberálů, socialistů a dalších ať si zkoumají oni. Sebereflexe byla kdysi silnou zbraní křesťanství a gotické portály se scénou posledního soudu, kde se to v pekle hemží biskupskými mitrami, papežskými tiárami a opatskými insigniemi svědčí o tom, že ve středověku v tom byli mnohem svobodnější a otevřenější než my dnes. Sebelítost a kritika druhých, zlých liberálů, zednářů a tak dále a tak podobně možná na chvíli utěší, ale nikam nás neposouvá.

Chápu, že se nějaké výpovědi autora panu Palkovi nelíbí, ale když přiznává, že od zakladatele hnutí Marca Sangniera nic nečetl, ani nezná dějiny hnutí Sillon a jeho dokumenty, jak může napsat, že má dojem, že to bylo jinak, než líčí má kniha? Jen na základě účelové dikce odsuzujícího papežského dokumentu, které odporují vážná historická svědectví, které Palko ovšem nezná! Ale má „dojem“, že je to jinak, že to není tak jednoznačné. Nepřináší ovšem žádný doklad, důkaz, argument. To se dá potom těžko vážně diskutovat, to je ryzí dojmologie. Jak se asi mohly rozvíjet evropské demokracie v křesťanské duchu, když papež Pius X. zakázal francouzské katolické prodemokratické hnutí? Když Pius IX. zakázal italským katolíkům podílet se na budování sjednocené Itálie? Palko se zde dopouští zjevných protimluvů. 

Na sugestivní dost manipulativně formulovanou („má v zubech“) otázku ohledně modernismu („vždyť přece byl, ne“?) se ukazují limity Palkových znalostí církevních dějin, ze kterého plynou jeho povrchní historické pseudoargumenty pro jeho politické postoje. No to, je právě ten vtip, že tak jak ho definují ony antimodernistické encykliky nikdy neexistoval. Ale to by chtělo znát práce Lorenzo Bedeschi, Thomas M. Loome, Émile Poulata, Claus Arnolda či nedávno zesnulého Otto Weisse.  Ono je to fakt složitější, ale jinak než si představuje pan Palko. Ale zřejmě je to jen přechod k další části recenze, kde žel naopak on „odkrývá svoje karty“, což naznačuje už tento jeho ideologický slovník. Smutné, že si Palko myslí, že křesťan v církvi, teolog, musí „hrát hry“, nemůže psát svobodně a poctivě, ale podsouvá čtenářům skrytě myšlenky, takže obratný recenzent jako on může autora „nachytat“, jak „odkrývá karty“.  

Marc Sangnier (1873-1950), zakladateľ hnutia Sillon. Foto: wikimedia

Když jsem četl recenzi Vladimíra Palka, až do těchto míst jsem jásal, že se konečně na rozdíl od české „konzervativní“ a tradicionalistické scény našel oponent, který nepoužívá argumentační fauly, nepřekrucuje a nedomýšlí k horšímu vaše výpovědi, snaží porozumět a argumentovat. Žel v poslední třetině recenze Palko sklouzává do „českých poměrů“. 

Ohledně důsledků encykliky Humanae Vitae se všichni seriózní historici moderních dějin církve shodují, že je to objektivně předěl ve vztazích mezi katolickou církví a západní společností, kdy se věci po několikaletém intermezzu vrací do původních kolejí vzájemné nevraživosti. Schválně jsem uvedl v knize, že nebudu a nechci hodnotit samu encykliku, nevím, proč mi to Palko podsouvá, zajímá mě primárně její role, její recepce v historii. A tady nelze popřít, že okolnosti jejího vydání, nezohlednění odborných stanovisek přípravné komise, to, že se od ní distancovalo několik biskupských konferencí, významní morální teologové, to vše vedlo k tomu, že církev ztratila velkou část své čerstvě díky koncilu znovu nabyté kredibility u evropské společnosti. Proto jsem tam dal odkaz na 5 důležitých soudobých historiků moderních církevních dějin! Palkovo tvrzení, že se „potvrdil její prorocký charakter“ patří k typickému kolektivnímu sebeobelhávání tradicionalistické komunity, které nelze opřít o seriózní výzkum ani argumenty.

Pápež Pavol VI. s kardinálom Josephom Ratzingerom. Foto: wikimedia

Palko překrucuje naprosto výpověď knihy v otázce sexuality, která je v knize naprosto marginální a není tam vlastně vůbec reflektována vyjma malé podkapitolky, která sumarizuje historický vývoj (s. 155-157). Pokud o přehnanou fixaci na otázky sexuality v minulých desetiletích, tu konstatoval papež František a mnoho dalších významných osobností, ale těžko mohl kdokoliv jiný v posledních desetiletích přehlédnout, že se katolická církev objevovala ve veřejném diskurzu skoro výhradně spojena s pojmy jako potraty, antikoncepce, kondomy etc. Vzhledem k tomu, že k daným otázkám vůbec v knize nevyjadřuji, nevím, kde si Palko vymyslel slovo „odbrždění“, které údajně v knize prosazuji.  Pokládám tuto pasáž za neseriózní posun, naprosto neférovou snaha natlačit autora do škatulky „kontroverzní“, „problematický“, což naprosto odmítám a Palko pro to nepřinesl zde ani jinde jediný argument.  Když už mu doložené výpovědi knihy jsou proti srsti, měl by se s nimi vypořádat poctivě a ne demagogickým podsouváním údajných rozporů s papeži.  

A konečně, jak jsem se dočetl v debatě pod článkem, že české kostely jsou prázdné. Nejsou. Někde ano, někde ale rozhodně ne. Tam, kde se autenticky žije a hlásá otevřené svobodné křesťanství, tam jsou kostely i v České republice plné. K cestě do budoucna nám nepomůže nostalgie ani strach ze změny, ani neustálé hledání ideologických nepřátel a urputné vedení kulturních válek, ale odvážné hledání nových cest hlásání evangelia založené rovněž na svobodném a pravdivém pojmenování toho, co se v církevních dějinách stalo.

Ak máte otázku, tip na článok, návrh na zlepšenie alebo ste našli chybu, napíšte na redakcia@postoj.sk
Diskusia 0

Najčítanejšie

Deň Týždeň

Najčítanejšie

Deň Týždeň
Diskusia 0