Brat František

Čítať neskôr
Pre uloženie článku sa prihláste alebo sa ZDARMA registrujte.
Brat František

Poviedka na víkend.

Pri príležitosti 100. výročia vzniku Československa uverejňujeme každý týždeň apokryfnú poviedku od Karla Čapka. Dnes o sv. Františkovi z Assisi.

 

Na silnici k Forli (tam, co odbočuje cesta na Lugo) se zastavil u jednoho kováře žebravý mnich; byl pomenší, trochu sražené postavy a ukazoval v širokém úsměvu několik žlutých zubů. “Bratře kováři,” řekl vesele, “pozdrav bůh, já jsem dnes ještě nejedl.”

Kovář se narovnal, utřel si pot a myslel si něco o toulavých lidech. “Pojďte dál,” bručel. “Bude tam kus sýra.”

Kovářova žena byla těhotná a zbožná; chtěla políbit ruku mnichovu, ale ten honem schoval obě ruce a čile brebentil: “Ale, matičko, co kdybych já políbil ruku vám? Mně říkají bratr František, žebrák. Bůh vás požehnej.”

“Amen,” vydechla mladá kovářka a šla pro chléb, sýr a víno.

Kovář nebyl na mnoho řečí; díval se k zemi a nevěděl co dál. “A odkud, domine?” zeptal se konečně.

“Ale z Assisi,” řekl mnich. “Pěkný kus cesty, bratříčku. To byste nevěřil, co je na světě potůčků, vinic a pěšin. Člověk je nestačí projít a měl by, člověče, měl by. Všude je boží stvoření, a když jdeš, jako by ses modlil.”

“Já byl jednou až v Bologni,” děl kovář zamyšleně, “ale to už je dávno. To víte, domine, kovář s sebou nemůže nosit svou dílnu.”

Mnich kýval hlavou. “Kovat železo,” řekl, “to máte, kováři, jako byste sloužil Bohu. Oheň je pěkný a svatý. Bratr oheň, holenku, živoucí boží tvor. Když železo změkne a dá se ohýbat, – to je krása, kováři, jejej! A dívat se do ohně – to máte jako zjevení.” Mnich si objal rukama kolena jako chlapec a začal povídat o ohni. Oheň pastýřů, čadivé ohýnky na vinici, planoucí louč, svíce a hořící keř.

Zatím kovářka prostřela na stůl bílé plátno a připravila chleba, sýra a vína; kovář roztržitě mrkal, jako by hleděl do ohně. “Otče,” řekla tiše kovářova žena, “nechtěl byste pojíst?”

Bratr František lámal v prstech chléb a díval se tázavě po kováři a jeho ženě. A co vy to máte, vy dva, divil se, co jste tak zamlklí a nesví? Takoví hodní lidé, chlap jako medvěd a žena požehnaná, copak je s vámi, co vás tísní? Františkovi rostla sousta v ústech rozpaky a lítostí. Čím vás, boží lidé, rozveselím? Mám vám vypravovat šprýmy z cest? Mám zpívat a poskakovat, abych potěšil ženu, která se čeká? Dveře se malinko pootevřely. Tu pozvedla kovářova žena ruku a zbledla. Ve dveřích se ukázala pokorná psí hlava a bojácné oči.

Kovář vyskočil, žíly na čele nality krví, a rozehnal se po dveřích. “Jdeš, zlořečená bestie!” zaryčel a kopl do dveří. Pes zaskučel a utekl.

Bratr František zesmutněl a rozpačitě hnětl z chleba kuličky. “Kováři, kováři,” vyhrkl, “co vám udělal ten boží tvor?”

Kovář se obrátil starostlivě k své ženě. “Giuliana,” bručel, “no tak! No tak!”

Žena se pokoušela o úsměv, rty se jí chvěly; vstala, bledá a mátožná, a beze slova odešla. Kovář za ní zachmuřeně hleděl.

“Bratříčku,” šeptal František lítostivě, “proč vyháníš svého bratra psíka od stolu? Já půjdu.”

Kovář hněvivě zachrchlal. “Tak abyste věděl, domine,” řekl drsně, “ten pes – Na velikonoce jsme čekali návštěvu. Měla k nám přijít ženina sestra z Forli, děvčátko ještě – Nepřišla. Po čtrnácti dnech pro ni přijeli její rodiče… Hledali jsme děvčátko, nikde po ní památky. Týden před Božím hodem svatodušním přiběhl náš psík odkudsi z polí a vleče něco v hubě až na práh. Dívali jsme se co – vnitřnosti. Teprve pak jsme našli, co zbývalo z děvčátka –” Kovář se hryzl do rtů, aby to překonal. “Nevíme, kdo jí to udělal. Bůh vraha potrestá. Ale ten psík, domine –” Kovář mávl rukou. “Já ho nemohu zabít, to je to nejhorší. Ale nedá se ničím zahnat. Chodí kolem domu a prosí – Dovedete si představit, domine, jaká hrůza –” Kovář si tvrdě přemnul obličej. “Nemůžeme se na něho ani podívat. V noci vyje u dveří –”

Bratr František se otřásl.

“Tak vidíte,” zahučel kovář. “Promiňte, domine, podívám se za Giulianou.”

Mnich osaměl v jizbě, bylo mu až nevolno tím tichem. Šel po špičkách na zápraží. Opodál stojí žluté třesoucí se psisko s oháňkou mezi nohama a nejistě na něho upírá oči. Bratr František se k němu obrátil. Psík pokusně pohnul ocasem a zakňučel.

“Ach, ty chudáku,” mumlal František a chtěl se dívat jinam, ale pes kývá ocasem a nespouští z něho očí. “Nu, co chceš?” brouká bratr František rozpačitě. “Je ti smutno, bratříčku, viď? Těžká věc.”

Psisko přešlapuje a třese se vzrušením.

“Ale jdi,” chlácholí ho František. “Nikdo s tebou nechce mluvit, že?”

Psík fňuká a plazí se k nohám mnichovým. Bratr František si ho jaksi oškliví. “Jdi, jdi pryč,” domlouvá mu. “Neměl jsi to dělat, brachu. Bylo to svaté tělíčko děvčátka –” Pes leží u nohou svatého a kvílí. “Přestaň, prosím tě,” bručí František a naklání se nad psíkem.

Pes strnul svrchovaným očekáváním. V tu chvíli vyšel kovář a jeho žena na práh, neboť hledali svého

hosta. A hle, před domem klečí mnich, drbe za uchem vzlykající psisko a tiše povídá: “Tak vidíš, bratříčku, tak vidíš, můj milý; co mi lížeš ruce?”

Kovář zafrkal. František se k němu obrátil a plaše žvatlal: “Víte, kováři, když on tak prosil! Jak mu říkáte?”

“Bracco,” zabručel kovář.

“Bracco,” děl svatý František a psík mu honem olízl tvář. Bratr František se zvedl. “Dost už, bratře, děkuju ti. Abych už šel, kováři.” Nevěděl honem, jak se rozloučit; stál před kovářkou a myslel se zamhouřenýma očima na nějaké požehnání.

Když je otevřel, klečí před ním mladá žena a má ruku položenu na hlavě žlutého psa. “Chvála Bohu,” vydechl František a ukázal žluté zuby. “Bůh vám to zaplať!”

A psík piště zběsilou radostí počal uhánět v kruhu kolem světce a klečící ženy.

 

Text pôvodne vyšiel v Lidových novinách 27.  novembra 1932.

Foto: wikimedia

Čítať neskôr
Pre uloženie článku sa prihláste alebo sa ZDARMA registrujte.
Čítať neskôr
Pre uloženie článku sa prihláste alebo sa ZDARMA registrujte.

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo