Svatý Augustin zemřel roku 430. Byl biskupem v Hippo, severoafrické diecézi, kterou roku 429 oblehli Vandalové. Velký teolog, v té době již starý a nemocný, mohl z města uprchnout, dříve než nájezdníci pro­lomili poslední opevnění. Mnoho jiných předáků Církve to udělalo a sám sv. Augustin věřící vyzýval k útěku. On však zůstal s tímto vysvětlením:

„Jsou-li biskupové, kněží i lid ve stejném nebezpečí, pak ti, kteří jsou odkázáni na druhé, nesmějí zůstat opuštěni od těch, jež potře­bují. Ať se všichni uchýlí do pevností, ale ti, kdo jsou nuceni zůstat, nesmějí být opuštěni od těch, kteří jsou jim povinni poskytnout pomoc Církve.“

Sv. Augustin byl náročný ke svým kněžím i věřícím, ale ještě mnohem náročnější k sobě. Porovnejte tento postoj s postojem biskupa Toda Browna z Orange v Kalifornii. Počátkem roku 2004 nakráčel biskup Brown do vlastní katedrály s papírem a kladívkem v ruce. Teatrálním gestem, které bylo evi­dentně vykalkulováno tak, aby připomnělo Martina Luthera, přibil na vrata katedrály dokument nazvaný „Smlouva s věřícími“.

Biskup v ní slíbil, že bude s katolickými věřícími v orangeské diecézi jednat naprosto otevřeně a poskyt­ne jim o skandálu se sexuálním zneužíváním úplné a pravdivé informace. Po­kračoval slibem zveřejnění jmen všech kněží, kteří působili v diecézi a byli obviněni ze sexuálního zneužití, bez ohledu na to, zda pro obvinění existovaly spolehlivé důkazy.

Jedno jméno však na seznamu chybělo: Tod Brown. Jediný člověk, jenž biskupa Browna obvinil, nebyl kdovíjak přesvědčivým svědkem a biskup obvinění popřel. Bylo by snadné dojít k závěru, že byl nevinný a chtěl si jen ušetřit potíže, jež by po zveřejnění falešného obvinění určitě následo­valy. Neušetřil však jiné kněze své diecéze, kteří mohli být nevinní právě tak. Obvinění proti němu ostatně vyšlo i přes jeho mlčení najevo.

"Je přirozené, že se biskupové navzá­jem brání před nepříjemnostmi. Pokud však ochrana zajde až ke krytí nedba­losti a nečestnosti, mění se v jistý druh spiknutí proti laikům." Zdieľať

Ztělesněním reakce amerických biskupů na krizi kolem sexuálního zne­užívání je bohužel biskup Brown, nikoli sv. Augustin. Americká hierarchie byla ve snaze ututlat skandál ochotna vydat kněze nebezpečí falešného obvi­nění, rušit farnosti a katolické školy a obětovat náboženskou svobodu Církve. Do dnešních dnů však biskupové neprojevili žádnou ochotu potrestat sami sebe nebo se volat k odpovědnosti navzájem.

Před památnou schůzí v Dallasu roku 2002 umožňovala většina americ­kých hierarchů kněžím, kteří obtěžovali mladistvé, nadále sloužit ve farnos­tech – kde, jak se dalo očekávat, v obtěžování pokračovali. Proč biskupové nezakročili, pachatele nepotrestali a neochránili nevinné?

Bývalý bostonský arcibiskup Bernard Law kráča v 80. rokoch na charitatívnej akcii. Pre sexuálne škandály musel v roku 2002 odstúpiť. (Foto:  Flickr.com/City of Boston Archives)

Proč hájili neob­hajitelné? A pokud zde bylo několik takových, již tlaku odolali a sexuální zneužívání netolerovali, proč tito stateční nekritizovali chybující kolegy? Někteří biskupové přece museli být zděšeni, když si uvědomili, že jejich spolubratři ve svých diecézích ohrožují duchovní dobro dětí. Proč se s nimi neutkali?

Možná to učinili. Pro obezřetný, diskrétní přístup mluví mnohé. Možná tu bylo pár svědomitých biskupů, kteří si kolegy potichu vzali stranou a na­pomenuli je, aby plnili své pastýřské povinnosti. (Vím o jednom případu, kdy se biskup soukromě setkal s prominentním arcibiskupem a žádal ho, aby rezignoval, neboť jinak homosexuální aktivity dotyčného hierarchy způsobí Církvi skandál.

Arcibiskup obvinění popřel a biskup, jenž se na něj obrátil, neměl jinou možnost než popření přijmout, protože přímé důkazy chyběly. Arcibiskup zůstal v úřadu, dokud nedosáhl věku pro odchod na odpočinek.) Přesto by v určité chvíli měla naléhavá potřeba chránit mladé převážit nad přáním vyhnout se veřejným rozepřím.

Je přirozené, že se biskupové navzá­jem brání před nepříjemnostmi. Pokud však ochrana zajde až ke krytí nedba­losti a nečestnosti, mění se v jistý druh spiknutí proti laikům. To je forma zkaženosti, která ohrožuje integritu Katolické církve.

V posledních několika letech zažili američtí katolíci náhlou rezignaci mnoha biskupů, kteří byli do skandálu osobně zapleteni. Tyto rezignace se před veřejností bez výjimky zdůvodňují odkazem na jedno ustanovení cír­kevního práva – kánon 401 § 2 –, jež upravuje rezignaci biskupa v přípa­dě nemoci „nebo z jiného závažného důvodu“. Tento úmyslně vágní důvod se používal tak často, že cynici odkaz na Kodex kanonického práva zkrátili a mluvili o „biskupech podle druhého paragrafu“.

Ustanovení paragrafu 2 umožňuje Vatikánu přijmout rezignaci biskupa, aniž by musel reagovat na skandál, který k ní vedl. Hierarcha tedy může úřad opustit s čistým štítem. Jeho nástupce může odcházejícímu biskupovi vzdát hold a poděkovat mu za dlouhá léta cenné služby Církvi. Ostatní biskupové mohou s kolegou „podle druhého paragrafu“ nadále jednat jako s úctyhod­ným spolubratrem a důkazy jeho osobní hanby přehlížet – přesně tak, jako v minulosti ignorovali důkazy proti zneužívajícím kněžím.

V některých případech přišla rezignace „podle druhého paragrafu“ bez varování a věřící si teprve dodatečně dali dohromady důkazy o přečinech, kte­ré jejich biskupa přiměly, aby odstoupil, dříve než věc vyšla najevo. U mnoha jiných se však skandál již projevil a důvod k náhlé rezignaci byl všem zúčastněným jasný, takže odkaz na „odstavec 2“ neměl žádný jiný smysl než pře­svědčit veřejnost o neschopnosti církevních představitelů mluvit pravdu ote­vřeně.

Po oznámení rezignace kardinála Lawa v prosinci 2002 vydal biskup Skylstad prohlášení jménem biskupské konference USA. „Tato rezignace představuje významný krok vpřed v procesu uzdravování nejen pro oběti zneužívání v bostonské diecézi, ale i v diecézích celé země,“ uvedl. „Aby bylo možné obnovit důvěru a víru v naši Církev, musíme nést odpovědnost. Dneš­ní krok je důraznou zprávou o tom, že ji ponesou všichni kněží a biskupové.“

Tato slova zněla obdivuhodně jasně. Povšimněme si však, že biskup Skylstad nevysvětlil, proč bude rezignace kardinála Lawa krokem vpřed. Řekl, že všichni biskupové musejí nést odpovědnost, ale nenaznačil, za co byl kardinál Law k odpovědnosti volán. Byl-li Law donucen rezignovat, pro­tože zneužívající kněze přesouval z jedné farnosti do druhé a zatajoval důka­zy proti nim, pak za stejné přečiny měli rezignovat i mnozí další biskupové. Avšak pojmenování těch skutků, které měly být důvodem k odstoupení, se biskup Skylstad ve svém prohlášení k Lawově rezignaci obratně vyhnul.

Za pět let, jež od Lawova odchodu uplynuly, američtí biskupové nikdy neřekli o zkompromitovaném kolegovi: „Našeho spolubratra milujeme, ale jeho skutky tolerovat nemůžeme.“ Všichni „biskupové podle druhého para­grafu“ odešli s veškerými poctami a po odstoupení se s nimi jednalo s úctou. Žádný z amerických hierarchů nikdy nevysvětlil, proč se některý z jeho kole­gů projevil jako nezpůsobilý pro biskupský úřad.

Najít důkazy o vážných proviněních amerického episkopátu není obtížné.

Kardinál Joseph Bernardin zemřel v roce 1996, dlouho před vypuknutím skandálu. V listopadu 2003 však arcidiecéze Cincinnati dospěla k urovnání dlouhé a urputné bitvy s místním státním zastupitelstvím a musela přiznat, že se pracovníci arcidiecéze dopustili trestné činnosti, neboť v letech 1979 – 1982, tedy za vedení tehdejšího arcibiskupa Bernardina, „vědomě neohlási­li“ několik případů sexuálního zneužití.

Už předtím během roku 2003 vznesl bývalý kněz Richard Sipe, jenž o kněžském zneužívání obsáhle psal, provokativní obvinění: údajně mluvil s homosexuálními kněžími, kteří prozradili, že s budoucím kardinálem v Cincinnati „pařili“. Sipe dále poukázal na to, že Steven Cook, který podal a později zase stáhl obvinění proti chicagskému pre­látovi, „svá tvrzení o zneužití stáhl jen podle mínění kardinála Bernardina“.

Biskup Thomas Dupre se vzdal vedení diecéze Springfield ve státě Massachusetts v únoru 2004 pouhý den poté, co se ho místní noviny vyptáva­ly na obvinění, že před lety obtěžoval dva mladé muže. Po prošetření zpráv o zneužívání ze strany biskupa a dalších springfieldských kněží oznámil okresní státní zástupce, že mu v podání obžaloby v této trestní věci brání pro­mlčení.

Připojil však zajímavou poznámku, že ke stíhání by mohlo dojít v jiné jurisdikci, což byla zjevná narážka na zprávy, že kněží vozili mladé chlapce přes hranice státu. Biskupa Dupreho, jenž vznesená obvinění nikdy neuznal, ve springfieldské diecézi ode dne, kdy rezignoval, nikdo neviděl; jeho součas­né místo pobytu není veřejnosti známo.

"Přiznávám, že jsem umožnil římskokatolickým kněžím, jejichž jsem byl nadřízeným, aby pracovali s nezletilými i poté, co jsem se dozvěděl o jejich údajných sexuálních přečinech," připustil biskup O’Brien. Zdieľať

Biskup Charles Grahmann se dočkal toho, že jeho dallaská diecéze ve státě Texas byla odsouzena k náhradě škod v rekordní výši 119,6 milionu dolarů (částka byla později snížena na 31 milionů) za to, že nezvládla známé pedofilní aktivity Rudyho Kose, nyní kněze zbaveného úřadu.

Rozhněvaní katoličtí laici usilovali o biskupovu rezignaci a Vatikán roku 2000 jmenoval koadjutora, biskupa Josepha Galanteho. Biskup Grahmann však odstoupit odmítl a Galante byl roku 2004 přesunut do nového působiště v Camdenu v New Jersey. Spor kolem Grahmanna se odvíjel dál a obvinění, že přiděloval místa v pastoraci kněžím i po prokázaném sexuálním zneužívání, se opako­vala. Z úřadu nakonec odešel v roce 2007, kdy dosáhl 75 let, tedy povinného věku pro odchod na odpočinek.

Biskup Robert Lynch ze St. Petersburgu na Floridě zaplatil odstupné ve výši 100 tisíc dolarů Williamu Urbanskému, jenž odešel z místa mluvčího diecéze na protest proti sexuálnímu obtěžování na pracovišti ze strany bis­kupa. Biskup obvinění popřel a trval na tom, že odstupné není „odměnou za mlčení“.

Novináři, kteří se případem zabývali, však zjistili, že Lynch Urban­ského téměř pět let zahrnoval dárky. Biskup také bez výběrového řízení přidě­lil stavební zakázky za 30 milionů dolarů dalšímu příteli, Davidu Hermanovi, který je stejně jako Urbanski svalnatým triatlonistou.

Biskup John McCormack uzavřel v prosinci 2002 jménem diecéze Man­chester dohodu s nejvyšším státním zástupcem státu New Hampshire, podle níž „diecéze přiznává, že stát má důkazy, které by pravděpodobně vedly k od­souzení“ za to, že diecézní pracovníci nehlásili sexuální zneužívání nezleti­lých.

Než se McCormack stal biskupem v Manchesteru, měl jako pomocný biskup kardinála Lawa v Bostonu na starosti dohled na kněze. V této roli vy­řizoval případy několika proslulých pedofilů. Podle dohody z New Hampshi­ru se jeho diecéze musí podrobit pravidelným kontrolám činnosti, jež budou provádět orgány činné v trestním řízení.

Biskup Thomas O’Brien rezignoval na vedení diecéze Phoenix v Arizo­ně v červnu 2003 po svém prvním zatčení za smrtelnou nehodu, po níž ujel z místa činu. Událost nakonec vedla k tomu, že se stal vůbec prvním ame­rickým biskupem odsouzeným za těžký zločin. Nedlouho před nehodou, v květnu 2003, podepsal dohodu s místním státním zastupitelstvím, aby se vyhnul trestnímu stíhání za nenahlášení sexuálního obtěžování.

„Přiznávám, že jsem umožnil římskokatolickým kněžím, jejichž jsem byl nadřízeným, aby pracovali s nezletilými i poté, co jsem se dozvěděl o jejich údajných sexuálních přečinech,“ připustil biskup O’Brien. Později to, že skrýval důkazy o zneuží­vání, popřel. „Tvrdit, že šlo o krytí, je naprosto mylné,“ prohlásil. Rozhněvaný státní zástupce odvětil: „Chce revidovat historii?“

Biskup Anthony O’Connell nastoupil v problémové diecézi Palm Beach na Floridě po biskupu J. Keithu Symonsovi (viz níže). Po třech letech re­zignoval a přiznal, že před pětadvaceti lety jako rektor semináře v Missouri sexuálně zneužíval studenty. Biskup uvedl, že vzpomínky na minulé pře­stupky „nad ním vždycky visely“, nicméně neodradily jej od přijetí úřadu v čele diecéze zraněné rezignací předchozího biskupa, k níž došlo za podob­ných okolností.

Arcibiskup Daniel Pilarczyk uzavřel v roce 2003 dohodu s ohijským státním zastupitelstvím, v níž přiznal trestnou činnost na svém předcho­zím působišti v arcidiecézi Cincinnati. „Případy zneužívání dětí, které měly být nahlášeny státním úřadům, zjevně oznámeny nebyly,“ uvedl arcibiskup.

V únoru 2005 pak investigativní reportáž místní televize WCPO odvysílala dokumenty prokazující, že arcibiskup Pilarczyk a jeho asistenti věděli, že je­den kněz v Cincinnati zneužíval děti, ale neohlásili to státním orgánům, jak byli podle ohijského zákona povinni. WCPO se dotázala současného stát­ního zástupce okresu Hamilton, proč jeho předchůdce arcibiskupa nestíhal. „Nevím,“ odvětil lakonicky.

Diecéza Los Angeles musela za sexuálne škandály zaplatiť odškodné za stovky miliónov dolárov. Na snímke katedrála v L.A. (Foto: Flickr.com/siro.gassamigli)

Biskup Daniel Ryan rezignoval v říjnu 1999 na vedení diecéze Spring­field v Illinois, údajně ze zdravotních důvodů. On ani diecéze nikdy neuzna­li důkazy, které předložila organizace Věrní katolíci a které svědčily o tom, že zneužíval mladé muže.

Bývalý biskup se objevoval v novinových titulcích ještě i na odpočinku: v červenci 2004 musela během incidentu, jenž se týkal Ryana a jeho dvou mladších mužských společníků, obnovovat pořádek v jeho J. Keith Symons z diecéze Palm Beach se v červnu 1998 stal prvním bis­kupem v USA, který kvůli skandálu se sexuálním zneužíváním rezignoval. (Nahradil ho Anthony O’Connell, který se posléze vzdal úřadu z téhož důvo­du.) Biskup Symons přiznal zneužití pěti ministrantů, ale uvedl, že k tomu došlo před čtyřiceti lety, a tvrdil, že poté žil celibátním životem.

Jak stanovuje kanonické právo, Rembert Weakland podal rezignaci na úřad arcibiskupa v Milwaukee v den svých 75. narozenin 2. dubna 2002. Nikdo neočekával, že bude rezignace promptně přijata, dokud o několik týd­nů později neprozradil muž jménem Paul Marcoux, že mu Weakland zaplatil 450 tisíc dolarů za to, že stáhne obvinění ze sexuálního útoku.

Peníze pochá­zely z pokladny arcidiecéze, což vedlo místního státního zástupce k zahájení trestního vyšetřování. I když k podání obžaloby nedošlo, Weakland požádal Vatikán, aby urychlil přijetí jeho rezignace. „Nechci být překážkou,“ uvedl. Rezignace byla formálně přijata 24. května 2002.

"Proč američtí biskupové tolerovali ve svém středu závadné chování a tím zvyšovali riziko veřejného pohoršení? Možným vysvětlením je to, že je děsila hrozba odhalení ještě větších skandálů. Jedním slovem, je možné, že bisku­pové byli terčem vydírání." Zdieľať

Biskup Patrick Ziemann byl v bizarním případu, který vyšel najevo v čer­venci 1999, obviněn z vydírání jednoho ze svých kněží. Otec Jorge Salas, Kos­taričan, jenž působil v diecézi Santa Rosa v Kalifornii, obvinil Ziemanna, že ho nutil k homosexuálnímu jednání pod hrozbou vyzrazení skutečnosti, že otec Salas kradl peníze farnosti.

Biskup Ziemann rezignoval a přiznal sexuál­ní vztah, tvrdil však, že byl oboustranně dobrovolný. Kalifornské úřady býva­lého biskupa odmítly trestně stíhat s tím, že proti němu nejsou dostatečné dů­kazy. Jeho špatné finanční hospodaření navíc zanechalo malé diecézi Santa Rosa šestnáctimilionový dluh. Soudní spor, který zahájil otec Salas, nakonec diecéze vyřešila smírem a zaplatila knězi 535 tisíc dolarů.

V době, kdy píši tyto řádky, zůstávají dva preláti z tohoto neslavného se­znamu (Lynch a McCormack) v úřadu. Jeden, kardinál Bernardin, zemřel ve funkci a mezi liberálními katolíky zůstává uctívanou postavou. Všem ostat­ním bylo po stručném oznámení odvolávajícím se na kánon 401, paragraf 2, dovoleno rezignovat. Ve všech případech přišla rezignace až po veřejném odhalení prohřešků. Pokud tyto biskupy někdo volal k odpovědnosti za jejich činy, byla to média, nikoli jejich spolubratři v úřadu.

Proč američtí biskupové tolerovali ve svém středu závadné chování a tím zvyšovali riziko veřejného pohoršení? Možným vysvětlením je to, že je děsila hrozba odhalení ještě větších skandálů. Jedním slovem, je možné, že bisku­pové byli terčem vydírání.

V roce 1992 byl arizonský kněz Mons. Robert Trupia obviněn z obtěžová­ní ministranta. Trupia, který byl následně suspendován a čelil riziku veřejného prozrazení svého zločinu, varoval biskupa Manuela Morena z Tucsonu, že je připraven zveřejnit „své bezprostřední informace o aktivitách jiného biskupa, jejichž povaha je potenciálně vysoce výbušná a pro Církev v Arizoně škodli­vá“. Biskup Moreno sdělení pochopil: Trupia hrozil, že prozradí skutečnost, že bývalý biskup z Phoenixu James Rausch býval aktivním homosexuálem.

V Bostonu podobně vyhrožoval obviněný otec Paul Shanley, který tvrdil, že má informace o závadném chování dvou bostonských arcibiskupů. Na roz­díl od Shanleyho hrozby však ta Trupiova mířila jasně na jediného preláta. Ve­řejné odhalení prohřešků biskupa Rausche by skutečně bylo výbušné, nejen pro Arizonu, ale pro katolicismus v celých Spojených státech.

Než byl Rausch ustanoven do diecéze Phoenix, sloužil jako výkonný sekretář biskupské kon­ference USA. Tam pracoval pro budoucího kardinála Bernardina, pozdější­ho nejprominentnějšího katolického preláta v Americe, a nakonec nastoupil po něm. Byl-li biskup Rausch aktivním homosexuálem, byl sám vydíratelný a veškerá jeho činnost jménem biskupské konference by se stala předmětem zkoumání.

Trupiova hrozba přinejmenším dočasně fungovala. Biskup Moreno mu pomohl několik let unikat před právní odpovědností, dokud nevypršela pro­mlčecí doba a státní zastupitelství nebylo nuceno obvinění stáhnout. Trupia odešel z Tucsonu, ale na výplatní listině diecéze zůstal až do roku 2004, kdy byl konečně zbaven kněžského úřadu.

Byl Trupia jediným knězem, jenž zastrašováním přiměl svého biskupa k mlčení? To nevíme. Vzhledem k počtu hierarchů, kteří se osobně účastnili sexuálních prohřešků, není nerozumné se domnívat, že podobně bylo vyhro­žováno i jiným. Hypotéza o vydírání poskytuje logické vysvětlení jinak ne­vysvětlitelného chování: ochoty biskupů riskovat prospěch věřících a vlastní reputaci kvůli ochraně zneužívajících kněží.

Ať už byli terčem vydírání nebo ne, víme, že někteří biskupové uzavře­li se státními zástupci dohody o přiznání viny, čímž sebe (a své předchůd­ce) uchránili před trestním stíháním, byť za cenu obětování nezávislosti své diecéze. Podle těchto dohod získali státní úředníci v New Hampshiru, Ohiu a Arizoně pravomoc dohlížet na činnost katolické diecéze, pravomoc, jež by jinak byla podle ustanovení prvního dodatku americké ústavy nemyslitelná.

Nedošlo k tomu tak, že by zaměstnanci státu pošlapali zásadu náboženské svobody a kontroly nad diecézemi se zmocnili – hierarchové se této kontroly dobrovolně vzdali výměnou za to, že uniknou stíhání. Biskupové McCormack, Pilarczyk a O’Brien se tím vyhnuli právním následkům chování, které, jak přiznali, dávalo státním zástupcům dostatečné důvody pro podání obžaloby. Dohody, jež podepsali, však nezavazovaly jen je osobně – zasáhly i svobodu Církve v jejich diecézích a biskupskou svobodu jejich nástupců.

Ve Spokane ve státě Washington uzavřel William Skylstad problema­tickou dohodu jiného druhu. Spokanská diecéze se v lednu 2007 dohodla se všemi svými věřiteli, aby se dostala z úpadku. Podle podmínek dohody bis­kup slíbil podporovat zákon, jenž by ve státě Washington zrušil promlčení trestního stíhání lidí, kteří obtěžují děti.

Zákon možná představoval chvály­hodnou reformu, ale Skylstad sliboval veřejnou podporu katolické diecéze výměnou za hmotný prospěch – prominutí diecézních dluhů. V podstatě to vypadalo tak, že si věřitelé koupili podporu diecéze pro návrh zákona, který preferovali.

V době, kdy biskup Skylstad tuto dohodu uzavřel, byl dosud předsedou biskupské konference USA. Byl do jejího čela příznačně zvolen roku 2004, kdy se jeho diecéze už připravovala na zahájení úpadkového řízení. Pokud šlo o vrcholné pozice v biskupské konferenci, drželi se američtí biskupové dlouhá léta rotačního modelu: když předsedovi USCCB končí funkční období, je na jeho místo zvolen dosavadní místopředseda a zároveň je volbou určen také nový místopředseda, který už bude čekat v záloze.

Proto jakmile v roce 2004 skončilo funkční období biskupu Wiltonovi Gregorymu, bylo pouhou formalitou, že jeho místo zaujme úřadující místopředseda Skylstad. Orga­nizace méně fixovaná na své zvyky by se možná zarazila a popřemýšlela, zda je prelát, jehož diecéze stojí před hrozbou bankrotu, tím nejlepším mluvčím biskupů celého národa před veřejností. Američtí hierarchové se však nedali jen tak vyvést z rovnováhy: Skylstadovo zvolení se odehrálo podle plánu.

O ochranu před věřiteli mezitím požádalo pět amerických diecézí: diecé­ze Tucson v Arizoně, Portland v Oregonu, Spokane ve Washingtonu, Daven­port v Iowě a San Diego v Kalifornii. Ve všech případech představitelé Církve vysvětlili, že náklady na mimosoudní vyrovnání v souvislosti se sexuálním zneužíváním převýší dostupné zdroje diecéze.

Nepřekvapí tedy, že právníci obětí zneužívání zpočátku ve všech případech návrhy na konkurz odsuzovali a stěžovali si, že diecéze využívají právních manévrů k tomu, aby minimalizo­valy odškodné přisouzené jejich klientům. Po sporných začátcích byl úpadek Tucsonu a Spokane vyřešen smírně a ve chvíli, kdy píši tyto řádky, se totéž brzy a s minimálními třenicemi podaří i v případě Portlandu. Avšak tím, že se rozhodli pro bankrot, přivolávali biskupové na Církev vážné nebezpečí.

Prvním nebezpečím je ztráta náboženské svobody. Podle práva USA nabývá dohlížecí pravomoci nad finančními záležitostmi diecéze během konkurzního řízení federální soud. Jelikož výdaje nelze od činnosti oddělit, znamená soudní dohled nad výlohami také jistý stupeň kontroly nad pasto­račními aktivitami Církve. Takovémuto zasahování ze strany státu do církev­ních záležitostí by se každý moudrý pastýř musel horlivě bránit.

Snad ještě vážnější praktická obava spojená s úpadkovým řízením se týká určování majetku diecéze soudem. Typická americká diecéze je z právního hlediska zřízena jako „výhradní korporace“, v níž má biskup vlastnická prá­va k veškerému majetku, včetně farních kostelů, far a církevních škol.

Podle Kodexu kanonického práva je biskup držitelem tohoto hmotného majetku jako svěřenecký správce jednající jménem farností a farníků. Světský soud však církevním právem není vázán a z hlediska běžného státního práva je bis­kup jako hlava diecéze zapsán jako registrovaný vlastník. Konkurzní soudce proto může rozhodnout, že farní kostely jsou zákonným vlastnictvím diecéze a v případě potřeby musejí být prodány na úhradu jejích závazků.

Diecézní právníci usilovně argumentovali, aby tento závěr vyvrátili, a dosud žádný americký soud nerozhodl, že diecéze musí prodat farnosti, aby mohla zapla­tit obětem zneužívání. Toto riziko však nelze jen tak pominout. Biskupové se tím, že podali žádost o prohlášení konkurzu, pouštěli do vykalkulované hazardní hry a své farnosti uváděli v nebezpečí.

Dnes se diecéze, jež čelí v USA největším problémům, i prelát s nejne­jistější budoucností nacházejí v Los Angeles. Losangeleská arcidiecéze, největší církevní jurisdikce ve Spojených státech se čtyřmi miliony věřících a odhadovanými finančními aktivy ve výši cca 4 miliardy dolarů, je atraktiv­ním „zazobaným“ cílem advokátů obětí.

O údajné oběti není nouze: žalobu kvůli sexuálnímu zneužívání proti arcidiecézi podalo více než pět set lidí. Ješ­tě než se v Los Angeles o těchto případech rozhodlo, právníci žalujících pro své klienty již získali obrovská vyrovnání v menších kalifornských diecézích Orange (100 milionů), San Francisco (66 milionů), Oakland (56 milionů) a Sacramento (35 milionů). Losangeleské soudní spory se pak postaraly o velkolepé závěrečné dějství deseti let dramat ze soudní síně.

Dnes už emeritný arcibiskup Los Angeles Roger Mahony na snímke z r. 2013 (Foto: Flickr.com/Roman Catholic Archdiocese of Boston)

Kardinál Roger Mahony jako hlava zdejší arcidiecéze zinscenoval tvr­došíjnou, vleklou právní obranu proti každé nové snaze o získání informací z arcidiecézních záznamů. Jeho právní taktika – stejně jako tomu bylo u bis­kupů, kteří žádali o konkurz nebo přijímali dohody se státními zástupci – se vyznačovala ochotou obětovat dlouhodobý prospěch Církve vlastní reputaci.

Při právních manévrech vedoucích k procesům přednesli arcidiecézní práv­níci ohromující záplavu požadavků. Nejprve požadovali, aby arcidiecéze ne­byla nucena vydat záznamy z osobních složek kněží, neboť písemná komu­nikace mezi knězem a jeho biskupem je chráněna stejnou výsadou, kterou právo tradičně uplatňuje na zpověď.

Pro takový nárok nebyl absolutně žádný precedens v sekulárním ani církevním právu: svátostná zpověď nikdy neza­hrnuje písemné dokumenty a zpovědník nesmí s tím, co kajícník prozradí, podniknout vůbec nic, samozřejmě ani si dělat poznámky do osobních složek. Přesto šéf právníků arcidiecéze tvrdil, že kdyby soud vyžadoval vydání těchto důvěrných materiálů, šlo by o „vážné narušení katolické praxe“. Za pár dnů však tentýž právník oznámil, že budou tyto dosud údajně neporušitelné do­kumenty předány pojišťovnám, neboť u pojistitelů „se předpokládá, že jsou na naší straně“.

Kardinál Mahony prohlásil, že složky kněží nemůže za žádných okolností vydat, protože „to je zásada – privilegium“. Jiný právník arcidiecéze vznesl očividně absurdní požadavek, aby třístranná výměna písemných sdělení mezi biskupem, vikářem a knězem byla kompletně chráněna zpovědním tajem­stvím.

Tvrdil: „Je to jako mít ve zpovědnici dva kněze místo jednoho.“ Poté kardinál argumentaci změnil a začal prohlašovat, že složky uložené v úřadov­nách kurie patří kněžím, a proto není v pravomoci arcidiecéze je vydat. V jed­nu chvíli, v souvisejícím případu, který se týkal kněze z Mexika, odolávali mluvčí arcidiecéze nátlaku na zveřejnění dokumentů s úplně jinou výmluvou, totiž že se obávají právního zásahu proti ilegálním přistěhovalcům. V rámci tohoto matoucího a občas si protiřečícího argumentačního chaosu arcidiecé­ze postupně tvrdila, že vnitřní záznamy jsou chráněny na základě prvního dodatku ústavy, zpovědního tajemství, zákoníku státu Kalifornie, vztahu mezi knězem a biskupem a vlastnických práv kněze.

Přesto, když tytéž slož­ky požadovali zástupci pojišťoven, jež byly „na naší straně“, byla arcidiecéze připravena se všech těchto posvátných práv a povinností vzdát. Závěr byl ne­vyhnutelný: Arcidiecéze Los Angeles byla připravena a ochotna, přesně podle vzorce vypracovaného v uplynulém desetiletí americkými biskupy, obětovat práva věřících – včetně práv domnělých –, aby ochránila privilegia hierarchie.

Kalifornské soudy zamítaly tyto chatrné argumenty jeden za druhým a po měsících právního hašteření bylo v červenci 2007 stanoveno datum procesu proti losangeleské diecézi v případech prvních obětí. Kardinál Ma­hony měl být nakonec donucen o svých správních rozhodnutích vypovídat pod přísahou – nebo to tak aspoň vypadalo.

V předvečer jednání soudu však arcidiecéze oznámila, že dosáhla dohody se zástupci všech žalujících. Hlavní body smíru uváděly, že Mahonyho právníci souhlasí s uvolněním osobních složek, jež byly tak dlouho předmětem sporu (poté, co je prověří soudce), a že arcidiecéze vyplatí obětem odškodné v omračující výši 660 mi­lionů dolarů.

Ve veřejném prohlášení, které o smírném urovnání informovalo, kardinál přiznal, že „vyplacení odškodného bude mít pro arcidiecézi velmi vážné a bo­lestné důsledky“. A dále: „To není vina ani odpovědnost obětí.“ To je pravda. Ale čí vina to tedy je? Touto otázkou se kardinál Mahony nezabýval a místo toho dál hovořil o nutných škrtech v arcidiecézním rozpočtu.

"Kardinál Law se v bostonských politických bitvách ztotožňoval s nepo­pulárními katolickými postoji v takových otázkách, jako je potrat a homose­xuální svazky. Liberální strážci veřejného mínění s redaktory Boston Globe v čele ho pokládali za ideového nepřítele." Zdieľať

Vina je samozřejmě především na kněžích, kteří obtěžovali mladé lidi. (Stojí také za víc než letmou zmínku, že někteří z obviněných byli kardinálovi blízcí spolupracovníci.) Odpovědnost však spočívá i na biskupech, kteří tyto predátory chránili, přestože věděli o jejich neřestech, a umožňovali jim se na­dále s mladými lidmi volně stýkat.

Tento model biskupského krytí byl dokonale odhalen již v roce 2002, kdy se pozornost soustředila na Boston a kardinál Law se ocitl pod palbou veřej­nosti. Kardinál Mahony v Los Angeles se přesto z ponížení svého kolegy zjev­ně vůbec nepoučil. V šokující sérii e-mailů, jež si on a jeho nejvýše postavení spolupracovníci vyměnili během Svatého týdne (a jež později unikly do mé­dií), jasně prozradili, že je mnohem spíš vede přání vyhnout se prozrazení než touha chránit děti a že se více snaží zvládat nálady veřejnosti než hájit integritu Církve.

Od této chvíle se kardinál Mahony a jeho tým právníků držel stejné strategie sledující jeho vlastní zájmy a zarputile bojoval, aby zabránil odhalení kompromitujících informací.

Jakou škodu během tohoto zbytečně protahovaného soudního řízení utrpěla důvěryhodnost katolické hierarchie? Každý náhodný pozorovatel si musel uvědomit, že tento propletenec nevěrohodných a často si protiřečících právních argumentů není možné vysvětlit žádnou obhajobou principů, ale jedině zoufalou snahou zabránit dalším poškozujícím odhalením a postarat se o to, aby kardinál Mahony nemusel svědčit.

Může někdo pochybovat o tom, že v okamžiku, kdy se složky kancléř­ství konečně otevřou, poškodí jejich obsah kardinála Mahonyho ještě víc? V losangeleské diecézi byl dán jasný vzorec: informace pro kardinála příznivé byly neprodleně zveřejňovány, zatímco informace, které jeho veřejnému ob­razu škodily, se zatajovaly tak dlouho, jak byli úředníci kurie schopni roušku tajemství udržet. Věřící se pokaždé mohli pouze ptát, zda arcidiecéze vůbec někdy prozradí celou pravdu.

Ironií zůstává, že právě kardinál Mahony byl obecně považován za onoho anonymního preláta, jenž na počátku roku 2002 vyzýval napadaného kardi­nála Lawa k rezignaci. Nyní stál losangeleský kardinál před povinností vypla­tit obětem odškodné ve výši pětkrát vyšší, než kolik stálo odškodnění obětí v Bostonu.

Díky smírnému urovnání, k němuž došlo v předvečer prvního řízení před soudem, byl kardinál ušetřen nutnosti vypovídat ve veřejném pro­cesu, Církev však za právní odklady zaplatila obrovskou cenu a kardinálova důvěryhodnost byla v troskách úplně stejně jako kdysi důvěryhodnost kardi­nála Lawa.

Kardinál Mahony na svém postu stále lpěl a v jeho snahu zůstat u moci podporovaly dva faktory. Za prvé po pěti letech důsledné publicity bylo mnoho Američanů historií sexuálního zneužívání už unaveno. Články o lhostejnosti a mlčení arcidiecéze se v Los Angeles nečetly se stejným šokem a hrůzou, kte­ré v Bostonu příběh katapultovaly do titulků. Za druhé se Mahony, na rozdíl od Lawa, v Los Angeles těšil v důsledku svých politických spojenectví solidní podpoře.

Kardinál Law se v bostonských politických bitvách ztotožňoval s nepo­pulárními katolickými postoji v takových otázkách, jako je potrat a homose­xuální svazky. Liberální strážci veřejného mínění s redaktory Boston Globe v čele ho pokládali za ideového nepřítele. Jeho pozice ho sice až do propuk­nutí skandálu se sexuálním zneužíváním chránila před frontálními útoky, ale jakmile se naskytla příležitost, média ji s potěšením využila a bez milosti kar­dinála kritizovala.

V Los Angeles však bylo hlavním veřejným tématem kardinála Mahony­ho přistěhovalectví a jeho názor na tuto otázku – bezvýhradná podpora práv imigrantů, ať legálních, či nelegálních – mu získala sympatie liberálních ko­mentátorů. List Los Angeles Times stál v čele sborové novinářské kritiky toho, jak kardinál krizi kolem sexuálního zneužívání řeší, tato kritika však nikdy nedosáhla zuřivosti charakteristické pro mediální útoky na kardinála Lawa. Latinskoameričtí katolíci, kteří nyní v losangeleské arcidiecézi tvořili přibliž­ně 70 procent věřících, nadto ke kardinálovi vzhlíželi jako k zastánci své věci.

Zdálo se tedy pravděpodobné, že kardinál Mahony skandál přečká – při­nejmenším pokud a dokud neprasknou ještě škodlivější odhalení v oněch osobních složkách. Jelikož však jeho přežití souviselo více s jeho politickou popularitou než s pastýřským vedením, byla pravda taková, že si svou osob­ní pozici vylepšoval na úkor skutečné církevní autority a nakonec za to on nebo (pravděpodobněji) jeho nástupci budou muset zaplatit. Usiloval o uzná­ní veřejnosti a získal je, ale podkopal duchovní svědectví, které je jediným skutečným základem jeho veřejné autority. Vedení losangeleské arcidiecéze směřovalo na stejnou cestu, po níž se již ubírala arcidiecéze bostonská.

Publikovaný text je úryvkom z knihy Philipa Lawlera Ztracení. Kolaps katolické kultury, ktorý práve vychádza v českom preklade (Kartuziánske nakladatelství, 2016). Vychádza so súhlasom vydavateľa.

Titulná foto: Kardinál Bernard Law (Foto: Flickr.com/Burns Library, Boston College) 

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo