Kto okúzlil Jana Husa

Kto okúzlil Jana Husa

Dnes si pripomíname 601 rokov od smrti Jana Husa. Prinášame úryvok z knihy novinára Tomáša Němečka, ktorý opísal dramatický život českého velikána zábavne a pritom historicky presne. Jeho kniha je určená najmä pre mládež.

Jan Hus byl docela dobrý student. Takový lepší průměr.

/laskavá čtenářka/ To jako na dvě minus?

Tehdy takto neznámkovali, ale řekněme, že tak asi jedna minus nebo dvě... Když dělal v roce 1393 bakalářské zkoušky, byl šestý z 22 uchazečů (spolužák Jakoubek ze Stříbra byl druhý). Bylo před sv. Martinem, takže učitel, mistr Jan z Mýta, pronesl žertovnou řeč o užitečnosti hus a vyzval studenta, aby na oslavu nechal připravit svatomartinskou husu. 

Hus se studiem spěchal. Možná proto, že nikdy nebyl lenoch, možná proto, že byl chudý a potřeboval si rychle vydělávat. 

Mistrem na artistické (všeobecné) fakultě se stal o tři roky později, skončil desátý z 22. Někteří jeho spolužáci si prodloužili studium o rok – třeba Jakoubek – a jiní o deset let. Na kněze byl zatím ještě mladý, natož na kazatele. Ale hlavně: na univerzitě se cítil jako doma. Zůstal tady jako učitel a chystal se na studium další fakulty – teologie.

Laskavý čtenář č. 1: „To je snad jasné, to asi jako kněz musel, ne?“

Nemusel. Ale tehdy bylo docela normální, že vzdělanci měli víc škol. Třeba doktor nebo právník mohl být zároveň kněz nebo teolog. Křišťan z Prachatic, známý jako lékař a hvězdář, se v půlce života stal zároveň farářem. Pražským arcibiskupem byl zase jeden čas i osobní lékař Václava IV.. Umučený vikář Jan z Pomuku byl doktorem práv -- proto je patronem právníků, mimo jiné...

/Jan Nepomucký/ …a taky vorařů, vodáků, ochráncem proti povodni a vodnímu nebezpečí. Co pořád u mě mají s tou vodou?!

V té době o prázdninách si Jan Hus přečetl spisy jistého anglického profesora, a ty mu úplně změnily život. Ten profesor se jmenoval John Wycliffe (v Praze ho počešťovali na Viklef, proto se mu bude i v této knížce říkat tak i tak).

V Anglii už Wycliffa tou dobou považovali za kacíře. Tedy za toho, kdo šíří bludy odporující církevnímu učení.

Laskavá čtenářka: „A co tak hrozného hlásal?“

Wycliffe si celý život lámal hlavu s tím, jestli se během mše chleba a víno opravdu přeměňují na tělo a krev Kristovu K stáru se čím dál víc přikláněl k tomu, že chleba prostě zůstane chlebem a víno vínem (tedy přesně řečeno: místo chleba se už tehdy podávala oplatka zvaná hostie, ale běžně se o ní mluvilo jako o „chlebu“).

Ale měl i další názory, které vyvolávaly pozdvižení:

V Anglii byly jeho spisy obřadně spáleny a Wycliffe byl sesazen z místa na univerzitě. V klidu však dožil na své faře, kde dál psal a kázal, pod ochranou mocného vévody z Lancasteru. Zemřel roku 1384.

                                                              ***

Asi o patnáct let později se jeho spisy staly v Praze vyloženou módou mezi českými mistry. Nevíme, proč tak najednou a proč tak pozdě. Asi to bylo tím, že zrovna v té době mladí učenci jezdili na zkušenou častěji do Anglie. 

Angličan toho napsal spoustu, věnoval se i logice a filosofii. Dva nejnadanější české teology té doby, Stanislava z Kolína a Štěpána z Pálče, uchvátil hlavně jako filosof. Stanislav o něm napsal spis, Husův spolužák a přítel Štěpán začal o Viklefovi přednášet. 

Co si o Viklefovi myslel sám Jan Hus, když ho poprvé četl…

/laskavý čtenář 1, 2 i čtenářka/ … tak to samozřejmě taky nevíme…

… kupodivu víme přesně. Jan Hus si totiž spisy vlastnoručně opsal (muselo mu to trvat asi měsíc), při tom si po sobě vždy kus přečetl nahlas a hned si na okraj dělal poznámky. Česky, sám pro sebe:

/Jan Hus/

– „za zlatý stojí, cos slyšál“

– „hurtík“ (= jde na věc zhurta)

– „milý Wycleph, dajť bóh nebeské královstvie“

– „tuto dadie Aristotylešovi v roh“ (= tady to Aristotelovi nandal)

– „Viklef, Viklef, nejednomu ty hlavu zvikleš!“

– „haha, Němci, haha, ven, ven“ (= možná to mělo znamenat „veň“, což bylo ve staročeštině cosi jako „tak na ně!“)

 

Jana Husa upoutalo, že Viklef je nespokojen se stejnými věcmi jako on. I jemu vadili kněží zaměření víc na majetek než na službu. A Viklef mu nabídl řešení, jak se vyrovnat s rozštěpením církve: hlavní je osobní zbožnost a poctivost každého křesťana, skutečný světec je nadřazen hříšnému biskupovi. A třeba i hříšnému papeži.

***

/laskavá čtenářka/ Jak to Viklef „nandal“ Aristotelovi? A proč tam Hus píše o Němcích?

Mezi teology té doby se vedl učený spor, jestli obecné pojmy (latinsky universalia) skutečně existují, anebo jestli jsou to jen lidská slova pro konkrétní předměty. A protože Praha bylo univerzitní město, o sporu slyšeli i jeho běžní obyvatelé.

Těm, kdo říkali, že obecné pojmy doopravdy, reálně existují, se říkalo realisté. Ti, kdo tvrdili, že jsou to jen lidská pojmenování (nominalia), byli nominalisté. Většina německých mistrů na Karlově univerzitě vyznávala spíš umírněný nominalismus a vycházeli mimo jiné z řeckého filosofa Aristotela. Naopak mladí čeští mistři (ne všichni) se nadchli pro Viklefův realismus.

***

Ne se vším, co „hurtík“ psal, Hus souhlasil. Určitě si nemyslel, že římský papež je Antikrist. Ani nevěřil, že by hostie po obřadu proměnění zůstávala dál hostií. Ale Viklef přímočaře říkal, co si Hus zatím jen neurčitě myslel:

– kázat by se mělo v domácím jazyce

– když váháš, zda uposlechnout divný pokyn, podívej se, zda je v souladu s Biblí

To vše víme díky jeho poznámkám na okraj.

I vy si proto do této knížky pište, poznamenávejte a kreslete. Nikdy nevíte, jak slavní jednou budete. A jak jednou za vaše vpisky budou výzkumníci vděční!

 

Uverejňujeme s láskavým súhlasom autora Tomáša Němečka, kniha vyšla v nakladateľstve Mladá fronta, objednať si ju môžete aj tu.

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo