Tweetnuť
Kopírovať odkaz
Čítať neskôr
Pre uloženie článku sa prihláste alebo sa ZDARMA registrujte.
Komentáre a názory
15. november 2023

Víťazná esej

Registrované partnerství u ESLP – možnosti (a limity) konzervativní odpovědi

Víťazná práca Esejistickej súťaže sv. Tomáša Morusa o možnostiach odpovede na rozsudky ESĽP o registrovaných partnerstvách.

Registrované partnerství u ESLP – možnosti (a limity) konzervativní odpovědi

Ilustračná foto: Pexels.com

Prinášame vám víťaznú prácu Esejistickej súťaže sv. Tomáša Morusa na tému „Registrované partnerstvá na Európskom súde pre ľudské práva – možnosti (a limity) konzervatívnej odpovede na rozsudky ESĽP (Fedotova, Buhuceanu)“.

O tejto esejistickej súťaži, ktorá vyvolala vlnu pobúrených reakcií, sme informovali tu a neskôr sme v tejto súvislosti priniesli aj rozhovor s Eduardom Burdom, dekanom Právnickej fakulty UK, ktorá bola partnerom tejto súťaže. Organizátorom súťaže bol Inštitút Ladislava Hanusa.

Úvod

Evropský soud pro lidská práva („ESLP“) v rozsudcích ve věci Fedotova a věci Buhuceanu konstatoval porušení článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv („Úmluva“) v případě párů osob stejného pohlaví, jimž členský stát neumožnil formální uznání jejich vztahu. Tím ESLP překonal svou dosavadní judikaturu1 a otevřel prostor pro (kritickou) recepci své rozhodovací praxe. Účelem tohoto textu je stručně z konzervativních pozic načrtnout možnou polemiku s ESLP.

Právo na soukromí a rodinný život

Přestože znění prvního odstavce článku 8 Úmluvy svádí k úvaze, že obsahem jím zakotveného práva na respektování soukromého a rodinného života není pouze negativní závazek státu (smluvní strany Úmluvy), nýbrž též povinnost aktivně konat, druhý odstavec se obrací ke klasicky liberálnímu pojetí občanských práv – Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě […]2 – a upřesňuje rozsah ochrany dle Úmluvy. Ze znění Úmluvy si lze dovodit, že její autoři si byli vědomi skutečnosti, že právo na soukromí, a to i ve své negativní podobě, nelze pojímat absolutně a je nutné mu stanovit mantinely.

O radikálnosti konceptu práva na soukromí svědčí mj. jeho nápadná absence v Listině práv Spojených států amerických i nejednoznačnost jeho přijetí v americké jurisprudenci,3 ve které lze hledat konzervativní odpovědi (nejenom) na rozsudky ESLP. Tak kupříkladu republikánský federální ministr spravedlnosti, soudce a profesor Robert Bork4 ve svém slavném eseji Neutral Principles and Some First Amendment Problems5 uvádí, že pokud přijmeme tezi, že „[Nejvyšším soudem USA dovozené] různé ,zóny soukromí‘ vytváří nezávislé právo na soukromí, tj. právo, které neleží v rámci žádného konkrétního dodatku [konkrétního základního práva]“, logicky musíme též dovodit „obecné ústavní právo na svobodu od zákonných předpisů, které by se vztahovalo na všechny osoby, které mají právo na svobodu od nátlaku, [což] je v jakékoli představitelné společnosti zjevně nemožné.“6

Jinak řečeno každá představitelná společnost si nutně musí nárokovat právo regulovat jednání jednotlivců jak na veřejnosti, tak i v soukromí. Konec konců právní řád velkou většinu jednání zakazuje (nebo naopak aprobuje), lhostejno, kde a proč k nim dochází. Ani v soukromí nejsme zcela volni činit cokoli, co nás napadne (třeba v bytě ubytovat kotě tygra ussurijského).

Soud posuzující limity právní regulace v oblasti ochrany soukromého a rodinného života se potom dle Borka ocitá v situaci neřešitelné prostou aplikací práva a (neutrálních) právních principů, protože „každý střet mezi menšinou, která se domáhá svobody, a většinou, která se domáhá moci regulovat, zahrnuje volbu mezi zájmy obou skupin. Kde ústava nepromluvila, soud nebude moci najít jiné měřítko než své vlastní hodnotové preference, na kterém by mohl vážit konfliktní nároky.“7 Tyto preference by přitom měl alespoň dle Borka v normy přetavovat spíše demokraticky zvolený zákonodárce než soud.8

Jakým právním klíčem soud v konkrétní kauze rozhodne, pokud právní norma absentuje? Má převážit právo dvou osob stejného pohlaví na uznání jejich vztahu, nebo naopak představa mravnosti odpůrců uznání, či snad idea minimálního státu, který se do soukromých záležitostí nevměšuje?

Implikace shora řečeného pro zde projednávanou problematiku rozsudků ESLP ve věcech Fedotova a Buhuceanu je nasnadě. Soudce postaven před otázku, zda právo na respektování soukromého a rodinného života zahrnuje též pozitivní závazek státu formálně uznat svazek dvou (nebo dokonce více?) osob stejného pohlaví, nemůže užít jiného měřítka než své vlastní hodnotové preference.

Smysl tohoto úvodního expozé potom hledejme ve vyslovené tezi, že rozsudky ve věci Fedotova a věci Buhuceanu neobjevily základní lidské právo, nýbrž pouze vyjevily osobní preferenci jednotlivých soudců na soukromé a rodinného uspořádání společnosti, které se zaslouží respekt, uznání, ochranu atp. ze strany veřejné moci. Kritika předmětných rozhodnutí ESLP tedy nevede k upírání základních lidských práv párům stejného pohlaví, nýbrž pouze přináší jiný náhled na adekvátní uspořádání společnost, tj. přináší jinou hodnotovou preferenci.

(Právní) možnosti konzervativní odpovědi

Název tohoto eseje „možnosti (a limity) konzervativní odpovědi“ implikuje dovolenost odpovědi, navozuje apriorní existenci diskuse. Je ale odpověď per se přípustná?

Josef Isensee si všímá, že „[m]yšlenka lidských práv jako taková si žádá železnou nutnost a je protikladem nahodilosti konkrétních práv, která za příslušných místních a časových okolností zrodila a která se na ni odvolávají jako na svůj zdroj. Nelze ji relativizovat historickými okolnostmi, má absolutní charakter.“9 Je tedy možné relativizovat závěry ESLP ve věcech Fedotova a Buhuceanu, aby vůbec bylo možné odpovědět?

Inzercia

S lidským právem, které kategoricky vyslovil lidskoprávní soud v rozsudku, lze polemizovat jen složitě. Nikdo přeci nechce druhému upírat lidské právo. Dle mého názoru je tedy v intencích výše řečeného nutné v prvé řadě vyjevit slabiny samotného samostatného práva na soukromí neležícího v rámci jiného konkrétního základního práva, jako např. listovního tajemství, nedotknutelnosti obydlí, osobní svobody (doktrína probable cause), atp. To pregnantně vyjádřil soudce Nejvyššího soudu USA Hugo Black, když uvedl, že „[m]á rád své soukromí stejně jako kdokoli jiný, ale přesto [je] nucen připustit, že vláda má právo do něj zasahovat, pokud to není zakázáno nějakým konkrétním ústavním ustanovením.“10

Povšimněme si, že pojetí respektování soukromého a rodinného života dle posuzovaných rozhodnutí nezahrnuje pouze povinnost smluvní strany Úmluvy nezasahovat do soukromí, ke správnosti kteréhožto výkladu by nasvědčovalo znění druhého odstavce čl. 8 Úmluvy (a předešlá judikatura ESLP),11 nýbrž vyžaduje formální uznání, explicitně vyslovený respekt k svazku dvou osob stejného pohlaví. Z práva na respektování soukromého a rodinného života, tak je poněkud paradoxně dovozeno právo na veřejné uznání soukromého a rodinného života, když dle soudu „článek 8 Úmluvy zaručuje právo na ,soukromý život‘ v širším smyslu, včetně práva na ,soukromý společenský život‘.“12 Z práva na soukromí je dovozeno právo na veřejné uznání. Logická nekonsekventnost analyzovaných rozsudků je na první pohled patrná.

Myšlenka samostatného práva na soukromí nicméně skutečně svádí k soudcovské tvorbě práva. Pokud je jednotlivec oprávněn činit v soukromí vlastního domu vše, co se jeví býti rozumným či přiměřeným bez ohledu na konkrétní ustanovení pozitivního práva, a dokonce bez ohledu na konkrétní základní právo, získává soud enormní prostor pro vlastní uvážení. Nelze však zapomínat, že úkolem ESLP není hledání rozumné ani ideální právní úpravy, nýbrž ochrana lidských práv – hlídání excesů, nikoli unifikace napříč smluvními stranami.

Ostatně dichotomie základních a jiných práv předpokládá, že ne všechna práva jsou základními a univerzálními bez ohledu na místo a čas. Jinak řečeno ne vše může být svaté, a pokud je svaté všechno, není svaté nic. Ne každé právo může být základní, nedotknutelné. Doktrína soudcovské zdrženlivosti velí nedávat finální (lidsko)právní odpovědi na politické otázky, ke kterým existuje více přijatelných řešení, o kterých lze dále vést diskusi a podle časových a místních poměrů je měnit. Lidskoprávní soudní rozhodnutí oproti v posledku arbitrárnímu rozhodnutí zákonodárce totiž vylučují legitimní politickou debatu o daném tématu a autoritativně deklarují univerzální a mimo čas stojící lidské právo. Tím zároveň pro futuro vylučují demokratickou deliberaci o případné změně konkrétní úpravy,13 která se slovy Josefa Isensee zrodila „za příslušných místních a časových okolností“ a nenárokuje si konečnou platnost, umožňuje odchylku – margin of appreciation.

Princip dělby moci a soudcovské zdrženlivosti je tak podmínkou nutnou pro soužití demokracie a víry v univerzální platnost lidských práv, která stanovují limity demokratické normotvorbě, ale zároveň ji neúměrně neomezují. Když soudce Nejvyššího soudu USA Anthony Kennedy v rozsudku ve věci Planned Parenthood of Southeastern Pa. v. Casey odůvodňoval existenci ústavního práva na interrupci, uvedl, že „[j]ádrem svobody je právo definovat vlastní pojetí existence, smyslu, vesmíru a tajemství lidského života. Přesvědčení o těchto věcech by nemohlo definovat atributy osobnosti, kdyby bylo vytvořeno pod nátlakem státu.14 Téměř poetické odůvodnění překřtěné na tzv. mystery passage – pasáž mystéria“15 by stejně tak dobře mohlo odůvodňovat zákaz jako povolení interrupcí. Není právo definovat vlastní pojetí existence spíše důvodem pro ochranu nenarozeného života?

Pokud je výše načrtnuto „co odpovědět“, dalším nezbytnou úlohou je určit „kdo odpoví“. S judikaturou ESLP lze pochopitelně polemizovat na poli akademickém nebo politickém (vládním, legislativním). Jako nejefektivnější se mi nicméně jeví vymezení se v rámci tzv. soudního dialogu, tj. vymezit se stejnými prostředky kombinujícími akademický přístup v odůvodnění a mocenský (politický) přístup závaznosti rozsudku. V našem zeměpisném prostředí lze ostatně v poslední době vysledovat několik zajímavých rozhodnutí v tomto směru. ESLP již v roce 2017 v rozsudku ve věci A. P., Garçon a Nicot proti Francii dovodil porušení článku 8 Úmluvy z důvodu, že stěžovatelům jakožto transgender osobám nebyla povolena úřední změna pohlaví, protože neprokázali „nevratnou povahu změny vzhledu“, což v praxi zpravidla znamenalo i sterilizaci.

Dle § 29 odst. 1 českého občanského zákoníku nicméně stále platí, že změna pohlaví člověka nastává chirurgickým zákrokem při současném znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů. Tato úprava byla patrně v rozporu s judikaturou ESLP seznána jako ústavně a lidsko-právně konformní Ústavním soudem ČR i správními soudy.16 V plenárním nálezu Ústavní soud ČR mj. uvedl, že „[j]de-li o navrhovatelem odkazované rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, Ústavní soud poznamenává, že má o přenositelnosti některých Evropským soudem pro lidská práva vyslovených závěrů stran pohlaví do prostředí českého právního řádu značné pochybnosti.“17 Implicitní odmítnutí závěru mezinárodního soudu lze ilustrovat též na případu Pancharevo projednaném Soudním dvorem Evropské Unie,18 kdy Nejvyšší správní soud Bulharska odmítl uznat stejnopohlavní rodičovství.19

Recepce některých rozhodnutí mezinárodních soudů ve vybraných společensky kontroverzních otázkách je tedy ze strany národních soudů nejednoznačná, což činí právní řád více či méně rozporuplný. To nepochybně podrývá autoritu zúčastněných soudů, víru ve vládu práva i myšlenku univerzality lidských práv jako takových.

Závěr

Závěrem shrnuji, že „konzervativní odpověď na rozsudky ESLP“ v principu nemusí být konzervativní (a ani liberální, progresivní, nebo jiná), postačí odpověď institucionálně a systémově poctivá. Americká praxe ukazuje, že dilemata, která měla být soudem jednou provždy vyřešena nakonec přetrvají (Roe v. Wade a následně Dobbs v. Jackson), nebo je není nutné řešit soudně, poněvadž proměna hodnot společnosti by se místo u soudu stejně tak projevila v zákonodárném sboru (Griswold v. Connecticut),20 kterému takové rozhodnutí dle mého názoru přísluší. Tímto způsobem lze konsenzuálně vládnout, aniž by docházelo k otevírání Pandořiny skříňky nezamýšlených právních důsledku nárokujících si nezměnitelnost.

 

1 Za všechny např. Schalk and Kopf v. Austria.
2 „V základech tohoto práva je negativní koncept svobody, neboli ,být nechán na pokoji
.“ KRATOCHVÍL, Jan. Kapitola XVIII [Právo na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 EÚLP)]. In: KMEC, Jiří, KOSAŘ, David, KRATOCHVÍL, Jan, BOBEK, Michal. Evropská úmluva o lidských právech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 867.
3 Za zrod moderního práva na soukromí v USA lze považovat rozsudek Nejvyššího soudu USA ve věci Griswold v. Connecticut. V podrobnostech srov. SIEGEL B., Reva. How Conflict Entrenched the Right to Privacy. In: The Yale Law Journal Forum, 2. března 2015, cit.: https://www.yalelawjournal.org/pdf/SiegelPDF_xrnnbmyq.pdf
„We are about to mark the fiftieth anniversary of Griswold v. Connecticut, a 1965 case in which the Supreme Court struck down a Connecticut law that criminalized the use of contraception, in the process giving birth to the modern right to privacy.“

4 Robert H. Bork (1. 3. 1927 – 19. 11. 2012).
5 BORK H., Robert. Neutral Principles and Some First Amendment Problems. In: Indiana Law Journal, vol 47., podzim 1971, no. 1., s.9.
6 Ibid.
7 Ibid.
8 BORK H., Robert. Coercing Virtue, The Worldwide Rule of Judges. Washington: AEI Press, 2003, s. 79.
9 ISENSEE, Josef. Choulostivá světovláda lidských práv, K dialektice jejich univerzálnosti. In: Církevní dějiny 15, 10/2014, roč. VII. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 57.
10 Disentní stanovisko k rozsudku Nejvyššího soudu USA ve věci Griswold v. Connecticut.
11 Viz výše za všechny např. Schalk and Kopf v. Austria.
12 Fedotova and Others v. Russia, bod 143.
13 Srov. např. CALDWELL, Christopher. The Age of Entitlement: America Since the Sixties. New York: Simon & Schuster, 2020, s. 53 a n.
14 Rozsudek Nejvyššího soudu USA Planned Parenthood of Southeastern Pa. v. Casey.
15 Srov. např. https://www.libertymagazine.org/article/justice-kennedys-notorious-mystery-passage
16 Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2019, č. j. 2 As 199/2018-37 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2023, č. j. 6 As 207/2022-43.
17 Nález Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 2/20.
18 Rozsudek Soudního dvoru Evropské Unie ze dne 14. 12. 2021, C-490/20 – Stolichna obshtina, rayon „Pancharevo“.
19 Anglické resumé dostupné z: https://eapil.org/2023/05/11/bulgarian-supreme-court-judgment-on-pancharevo-correct-answer-to-a-wrong-question/
20 V rozsudku Griswold v. Connecticut zrušený zákaz užívání antikoncepce sezdanými páry nebyl prakticky vymáhaný ani vymahatelný a patrně by byl spíše dříve než později zrušen zákonodárným sborem.

Odporúčame

Allfred: Revolúcia v Manažmente Reklamných Agentúr

Allfred: Revolúcia v Manažmente Reklamných Agentúr

V dnešnej dobe, keď je konkurencia v oblasti reklamy intenzívnejšia než kedykoľvek predtým, je nevyhnutné, aby reklamné agentúry boli schopné rýchlo reagovať na zmeny na trhu, efektívne spravovať svoje zdroje a maximálne využívať svoj kreatívny potenciál. V tomto prostredí prináša Allfred.io, inovatívne riešenie, ktoré ponúka moderný prístup k manažmentu reklamných agentúr. Jeho cieľom je transformovať tradičné metódy práce a posunúť hranice toho, čo je možné v tejto dynamicky sa rozvíjajúcej oblasti.

Denník Svet kresťanstva

Diskutovať môžu exkluzívne naši podporovatelia, ktorí prispievajú od 5,- € mesačne alebo 60,- € ročne. Pridajte sa k nim teraz, prosím.

Ak máte otázku, napíšte, prosím, na diskusie@postoj.sk. Ďakujeme.