Mischling

Mischling

Laco Teren: Pokiaľ svet trvá (1998, akryl na plátne, 201 x 325,5cm). Ilustračná fotografia, zdroj: webumenia.sk

Príbeh dvojčat Perly a Staše a nástrahy ZOO „strýčka“ Mengeleho. Čítanie na nedeľu.

Jednoho dne jsme vznikly. Moje dvojče Perla a já. I když, lépe řečeno, Perla byla stvořená a já se od ní odštěpila. Vytlačila svůj obrys do lůna a já její podpis napodobila. Osm měsíců jsme se vznášely v amniotické chumelenici, dva růžové palčáky uložené v matčině výstelce. Neuměla jsem si představit nic velkolepějšího, než byla naše báječná společná děloha, ale jakmile se nám proklubalo lešení mozkových spojů a dovyvinula se slezina, Perla chtěla poznat ten další svět. Načež se s novorozeneckou kuráží vyplivla z naší matky ven.

I v tomhle nezralém věku si Perla libovala v promyšlených žertících. Ujišťovala jsem sama sebe, že je to jen jeden z jejích vtípků, že co nevidět bude zpátky a vysměje se mi. Ale když se Perla nevracela, vyrazilo mi to dech. Byli jste někdy v situaci, kdy by se vaše lepší část nechala unášet neznámo kam, bůhvíjak daleko? Pokud ano, jistě je vám známo, co za takových okolností hrozí. Nejdřív mi vypověděl dech, pak se přidalo srdce a můj mozek zatím pádil zmítaný nepředstavitelnou horečkou. Ve své plodové růžovosti jsem hleděla do tváře pravdě: bez ní by ze mě byl jen ničemný odštěpek, člověk neschopný lásky.

Pročež jsem následovala sestřina příkladu a dovolila doktorovým rukám, aby mě vyškubly ven, pleskly a podržely pod světlem. Povšimněme si, že jsem během průlomových operací svého nechtěného přechodu jedinkrát nevykřikla. Dokonce ani tehdy, když rodiče ignorovali mé přání jmenovat se taky Perla.

Místo toho se ze mě stala Staša. A jakmile jsme měly tu otravnost s narozením za sebou, vstoupily jsme do světa rodiny, piana a knihy, do světa dnů, které proudily kolem prosycené krásou. Byly jsme si úžasně podobné – s oblibou jsme pouštěly z okna na dlažbu kuličky a pak je dalekohledem sledovaly, jak se kutálejí z kopce, abychom viděly, kam až je jejich maličký život zanese.

I tenhle svět překypující úžasem skončil. Většina světů to dělá.

Ale něco vám povím: znaly jsme ještě jeden svět. Někdo říká, že tenhle svět utvářel naše dnešní já ze všech nejvíc. Ráda bych podotkla, že to je omyl, ale prozatím vám povím jen tolik, že naše uvedení do něj začalo ve dvanáctém roce našeho života, když jsme se bok po boku tísnily v zadní části dobytčáku.

Během téhle cesty, která trvala čtyři dny a čtyři noci, jsme se pod vedením matky a našeho zejde prošvindlovaly k přežití. Jako obživu jsme si mezi sebou podávaly cibuli a lízaly její hnědou slupku. Pro zábavu jsme hrály hru, kterou nám vymyslel zejde a nazval ji Klasifikace živočichů. Šlo v podstatě o hádání, při kterém jste měli za úkol předvést nějakého živého tvora a ostatní hráči museli uhodnout druh, rod, čeleď a tak dál až po všeobjímající nádheru říše.

Probraly jsme v tom dobytčáku spousty živočichů, předvedly jsme všechno od medvěda po šneka a zase zpátky – bylo důležité, jak nám zejde kladl svým žízní rozpukaným hlasem na srdce, abychom uspořádaly vesmír v rámci našich až příliš lidských schopností co nejlíp –, a když dobytčák konečně zastavil, skončila jsem se svou hádankou i já. Pokud si vzpomínám, právě jsem se snažila Perlu přesvědčit, že jsem měňavka. Je ovšem možné, že jsem předváděla nějakého jiného tvora a že se mi měňavka vybavuje jen proto, že jsem si v tu chvíli připadala právě tak maličká, průsvitná a křehká. Těžko říct.

Už už jsem se chystala přiznat porážku, když se dveře dobytčáku odsunuly stranou.

Světlo, které se najednou vlilo dovnitř, nás natolik zaskočilo, že jsme upustily cibuli na podlahu a ona se skutálela na rampu, páchnoucí okousaný měsíc, který přistál u nohou dozorce. Představila jsem si jeho znechucený výraz, ale doopravdy vidět nebyl, protože si před nosem držel kapesník a vycházela z něj série kýchanců, načež kýchat přestal a jeho bota se zvedla a zastavila nad naší cibulí, až tu maličkou planetku zatemnila svým stínem. Přihlížely jsme, jak drcená cibule pláče, každá slza ždibec hořké dužniny. Pak se muž znovu začal blížit a my se rychle nahrnuly do úkrytu objemného kabátu našeho zejde. Sice nám coby útočiště už dávno nedostačoval, ale strachem jsme se zmenšily a vměstnaly se do záhybu kabátu vedle jeho scvrklého těla, takže jsme z dědečka udělaly neforemného bachráče s mnoha nohama. Mžouraly jsme v úkrytu kolem sebe. Pak jsme zaslechly zvuk – dupnutí, zašourání – a přímo před námi stanuly boty dozorce.

Laco Teren: Hmla ráno (1998), zdroj: webumenia.sk

„Copak jsi za hmyz?“ zeptal se našeho zejde a klepl svou vycházkovou holí do každé holčičí nohy, která vykukovala zpod kabátu. V kolenou nás ostře zabolelo. Pak dozorce přetáhl po nohou i našeho zejde. „Šest nohou? Ty jsi pavouk?“

Bylo zřejmé, že dozorce nemá o živočišné říši nejmenší povědomí. Už teď udělal hned dvě chyby. Ale zejde se neobtěžoval vysvětlováním, že pavouci nejsou hmyz a nohou že mívají osm. Obvykle ho bavilo hravým, zpěvavým tónem lidi opravovat, protože chtěl mít všechna fakta pěkně srovnaná. Na tomhle místě bylo nicméně příliš nebezpečné dávat najevo podrobné vědomosti o něčem, co se hemží nebo se pokládá za nízké a méněcenné, aby snad člověka neobvinili, že s tím má až moc společného. Taky jsme si mohly odpustit dělat z dědečka hmyz.

„Na něco jsem se ptal,“ prohlásil dozorce a znovu nás uhodil po nohou. „Co jsi zač?“

Zejde mu německy přednesl fakta: jmenuje se Tadeusz Zamorski. Je mu pětašedesát let. Je polský Žid. Tím skončil, jako by nebylo co dodat.

A my si tolik přály, aby pokračoval, chtěly jsme, aby zašel do podrobností: zejde byl bývalý profesor biologie. Desítky let učil svůj předmět na univerzitě, ale vyznal se ve spoustě dalších věcí. Když jste se zajímali o hlavní jádro básně, byl ten pravý, na koho se obrátit. Když jste chtěli vědět, jak chodit po rukou nebo najít hvězdu, ukázal vám to. Jednou jsme s ním viděly čistě červenou duhu rozkročenou nad horou a mořem, často na ni pak ve vzpomínce připíjel. Na nesnesitelnou krásu! volal s očima zamženýma slzami. Potrpěl si na přípitky natolik, že je pronášel hlava nehlava při téměř každé příležitosti. Na ranní plavání! Na lípy u vrátek! A v posledních letech zněl jeho nejčastější přípitek: Na den, kdy se můj syn vrátí, živý a stejný jako dřív!

Ale ačkoli nás svrběl jazyk, nic z toho jsme dozorci neřekly – podrobnosti se nám zadrhly v krku a v očích nám stály slzy, což měla na svědomí smrt cibule v naší těsné blízkosti. Za ty slzy určitě může ona, říkaly jsme si, nic jiného, a rychle jsme ty kapky otřely, abychom děrami v kabátě našeho zejde viděly, co se děje.

Stálo tu pět postav ohraničených okýnkem trhlin: tři chlapečkové, jejich matka a muž v bílém plášti, s perem připraveným k zápisu do malé knížečky. Ti chlapečkové nás zaujali – ještě nikdy jsme neviděly trojčata. V Lodži měli ještě jedna holčičí dvojčata, ale trojičky jsme znaly nanejvýš z knih. Jejich počet nás ohromil, ale musely jsme uznat, že co do identičnosti je dalece předčíme. Všichni tři měli stejné tmavé kudrny a oči, stejně vyčouhlé tělo, ale tvářili se jinak – jeden se křenil do sluníčka, kdežto druzí dva se mračili, a obličej se jim srovnal do podoby, teprve když jim ten bíle opláštěný muž rozdal do každé dlaně po cukrátku.

Matka trojčat byla jiná než všechny ostatní matky v dobytčáku – držela všechny obavy pěkně uklizené a stála bez hnutí jako zaseknuté hodiny. Jednu paži měla v jakési neutuchající nejistotě napřaženou nad hlavami svých synů, jako by měla pocit, že už nemá právo se jich dotýkat. Muž v bílém plášti tenhle dojem neměl.

Jeho postava naháněla strach, ty nablýskané černé polobotky a stejně lesklé tmavé vlasy. Rukávy měl tak rozměrné, že když zvedl ruku, látka naspodu se rozevlála jako křídlo a nárokovala si nepřiměřený díl oblohy. Měl pohlednou tvář filmové hvězdy a sklony k teatrálnosti; laskavé výrazy mu bobtnaly na tváři tak nápadně, jako by všem v okolí předváděl, kam až sahají jeho dobré úmysly.

Matka si s mužem v bílém plášti vyměnila pár slov. Zdálo se, že to byla příjemná slova, i když většinou mluvil on. Mrzelo nás, že ten rozhovor neslyšíme, ale nejspíš stačilo, že jsme viděly, co se stalo pak: matka přejela rukama po tmavých obláčcích vlasů všech trojčat a pak se k nim otočila zády a chlapce nechala ve společnosti muže v plášti.

Je to doktor, řekla na klopýtavém odchodu. Budete v bezpečí, ujistila je, a pak už se neohlédla.

Když to slyšela naše matka, tiše vykvikla a zajíkla se, a pak zatahala dozorce za ruku. Její opovážlivost nás ohromila. Byly jsme zvyklé na rozechvělou maminku, která vždycky trnula, když si objednávala u řezníka, a schovávala se před posluhovačkou. Odjakživa nám připadalo, že jí v žilách koluje pudink, takže byla věčně třaslavá a odevzdaná, zvlášť od doby, kdy se tatínek ztratil. V dobytčáku se držela jen díky tomu, že na dřevěné stěny vagónu kreslila máky. Pestík, okvětní lístek, tyčinky – kreslila se zvláštním zaujetím, a když s tím přestala, sesypala se. Tady na rampě v sobě nicméně objevila novou soudržnost – stála pevněji, než by kdy měli vyhladovělí a unavení stát. Změnila se tak díky té hudbě? Vždycky hudbu milovala, a tady to jen kypělo bujarými tóny, našly si nás uvnitř dobytčáku a s veselostí, které nebylo radno důvěřovat, nás táhly ven. Během času prokoukneme dosah téhle finty, naučíme se mít se před slavnostním vyhráváním na pozoru, protože v samém jádru nese jen utrpení, zjistíme, že orchestr má za úkol nově příchozí podvést, že hudebníci jsou pověření vlákat nás nic netušící do léčky a přesvědčit, že v místě, kam jsme přijeli, není lidství a krása úplně bezvýznamný pojem. Hudba přijíždějící davy povznášela, plynula po jejich boku, když vstupovali do bran. To díky ní se maminka vzepjala k odvaze? To už se nikdy nedozvím. Ale obdivovala jsem její kuráž, když promluvila.

Laco Teren: Dobrá správa (2000), zdroj: webumenia.sk

„Tady je to dobrá věc, dvojčata?“ zeptala se dozorce.

Přikývl a zavolal na doktora, který seděl v prachu na bobku, aby chlapcům viděl do očí. Skupinka, jak se zdálo, byla zabraná do srdečné konverzace.

„Zwillinge!“ houkl na něj dozorce. „Dvojčata!“

Doktor přenechal trojčata ošetřovatelce a kráčel k nám. Pod naleštěnými botami se mu zvedal prach. Než matku oslovil, vzal ji dvorně za ruku.

„Vy máte výjimečné děti?“ Pokud jsme mohly soudit, měl přátelský pohled.

Matka přešlápla z nohy na nohu a jako by se zmenšila. Pokusila se vytáhnout dlaň z jeho sevření, ale držel ji pevně a pak ji začal prsty hladit, jako by držel něco, co je sice poraněné, ale dá se snadno uchlácholit.

„Jen dvojčata, trojčata ne,“ omlouvala se. „Doufám, že to bude stačit.“

Doktorův smích byl hlasitý a okázalý, v dutinách kabátu se odrážela jeho ozvěna. Ulevilo se nám, když utichl a my mohly poslouchat, jak ze sebe maminka horečně sype naše přednosti.

„Umějí trochu německy. Jejich otec je to naučil. V prosinci jim bude třináct. Rády čtou, obě dvě. Perla miluje hudbu, je bystrá a praktická, věnuje se tanci. Staša, moje Staša,“ tady se maminka zarazila, jako by nevěděla, jak mě zařadit, načež prohlásila: „Má fantazii.“

Doktor si ty informace se zaujetím vyslechl a požádal nás, abychom sešly k němu na rampu.

Váhaly jsme. Napůl udušené pod kabátem jsme na tom byly líp. Venku foukal šedý, plameny líznutý vítr, který obracel naši pozornost k našemu trápení, vyztuženému ještě pachem spáleniny, pušky tam házely dlouhé stíny a psi štěkali, slintali a vrčeli tak, jak to dokážou jen psi vychovaní ke krutosti. Ale než jsme se mohly stáhnout dál, doktor rozhrnul oponu kabátu. Zamžouraly jsme do slunečního světla. Jedna z nás zavrčela. Možná to byla Perla. Pravděpodobně jsem to byla já.

Jakpak je možné, dumal doktor, kazit tak dokonalé rysy tak nabručeným výrazem? Vytáhl nás ven, musely jsme se mu ukázat ze všech stran a pak se postavit zády k sobě, aby si dostatečně vychutnal naši jednostejnost.

„Usmějte se!“ nařídil nám.

Laco Teren: Obeť (1989), zdroj: webumenia.sk

Proč jsme zrovna tenhle rozkaz poslechly? Kvůli matce, řekla bych. To kvůli ní jsme roztáhly koutky do úsměvu, zatímco maminka visela našemu zejde na paži, obličej rozsvícený panikou, a z čela se jí svážely dvě kapky potu. Už od chvíle, kdy jsme do dobytčáku nastoupily, jsem se vyhýbala pohledu na ni. Místo toho jsem se dívala na květy máku, které kreslila, soustředila jsem se na jejich křehké kvetoucí tváře. Něco v tomhle jejím falešném výrazu mě ale donutilo přiznat si, co se z naší maminky stalo: hezká, ale nevyspalá poloviční vdova s vyšisovanou osobností. Její kdysi tak důsledná upjatost byla ta tam; po tvářích se jí táhly stružky prachu a krajkový límeček zplihl. V koutcích úst se jí usadily matné rubíny krve, jak si ustaraně kousala rty.

„Ony jsou mischlinge?“ zeptal se. „Ty žluté vlasy!“

Maminka se zatáhla za tmavé kadeře, jako by se styděla za jejich krásu, a zavrtěla hlavou.

„Manžel byl světlovlasý,“ řekla na to jen. Byla to její jediná odpověď, kdykoli padla otázka na zbarvení, které bylo podle jistých přihlížejících známkou naší smíšené krve. Když jsme vyrůstaly, slovo „mischling“ zaznívalo čím dál častěji, a jeho výskyt v naší přítomnosti inspiroval našeho zejde, aby nám daroval Klasifikaci živočichů. Vůbec si těch norimberských hloupostí nevšímejte, opakoval nám. Říkal, ať neposloucháme všechny ty řeči o míšení ras, genetickém křížení, o čtvrtinových Židech a příbuzenství, ať kašleme na absurdní nenávistné testy, které chtějí vydělit náš lid až do poslední kapky krve, manželství a místa bohoslužeb. Když tohle slovo uslyšíte, říkal, zaměřte se na rozmanitost všeho živého. Žasněte nad ní, a to vás vzpruží.

Už tehdy, když jsme stály vedle doktora v bílém plášti, jsem věděla, že v nadcházejících dnech bude těžké řídit se touhle radou. Byly jsme na místě, které na hry našeho zejde neslyšelo.

„Zvláštní věc, tyhle geny, viďte?“ poznamenal doktor.

Maminka se ani nepokusila konverzaci nějak rozvinout.

„Když půjdou s vámi,“ řekla a vyhnula se nám pohledem, „kdy je zase uvidíme?“

„O vašem šabatu,“ slíbil doktor. Pak se obrátil k nám a začal se rozplývat nad detaily, které se o nás dozvěděl – líbí se mu, že umíme německy, prohlásil, líbí se mu, že jsme světlovlasé. Nelíbilo se mu, že máme hnědé oči, ale, jak poznamenal k dozorci, mohlo by se to hodit. Naklonil se blíž, aby si nás lépe prohlédl, a natáhl ruku v rukavici, aby sestru pohladil po hlavě.

„Tak ty jsi Perla?“ Ruka mu zajela do jejích kudrn až příliš snadno, jako by to dělal už léta.

To není Perla, prohlásila jsem. Udělala jsem krok dopředu, abych sestru zakryla, ale maminka mě strhla zpátky a doktorovi řekla, že přesně tak, nazval správným jménem správnou holčičku.

„Takže ony si rády z člověka vystřelí?“ zasmál se. „Prozraďte mi svoje tajemství – jak poznáte, která je která?“

Laco Teren: Drevené zátišie (1993), zdroj: webumenia.sk

„Perla se nevrtí,“ řekla maminka jen. Byla jsem ráda, že naše rozpoznatelné rozdílnosti dál nerozváděla. Perla měla ve vlasech modrou sponku. Já nosila červenou. Perla mluvila plynule. Já ze sebe chrlila slova, zadrhovala se, dělala odmlky. Perla měla kůži bledou jako knedlík. Já měla letní tělo, skvrnité jako kůň. Perla byla dokonalé děvče. Já chtěla být dokonalá Perla, ale ať jsem se snažila sebevíc, pořád jsem to byla jen já.

Doktor se nahrbil na úroveň našich tváří.

„Pročpak lžeš?“ zeptal se mě. A zas ten jeho smích s nádechem příbuznosti.

Kdybych odpovídala upřímně, řekla bych, že Perla je – aspoň jak já ji vnímám – z nás dvou slabší, a mě napadlo, že kdybych byla Perla já, mohla bych ji chránit. Místo toho jsem mu řekla polopravdu.

„Občas zapomenu, která z nás jsem,“ odpověděla jsem chabě.

A tady mám v paměti mezeru. V tuhle chvíli bych se chtěla v duchu vrátit, minout smrad, minout dusot těžkých bot a dunění kufrů a najít něco, co by alespoň vzdáleně připomínalo loučení. Protože jsme měly vidět, jak se naši milovaní ztrácejí, měly jsme mít možnost sledovat, jak odcházejí, měly jsme znát přesnou chvíli, kdy jsme o ně přišly. Kdybychom aspoň viděly jejich odvracející se obličeje, záblesk oka, křivku tváře! Odvracející se tvář – ani to nám nedopřáli. Ale stejně, proč jsme si s sebou nemohly odnést pohled na jejich záda, na pouhá vzdalující se záda, jen tohle? Jen letmý zákmit ramene, mihnutí vlněného kabátu? Aspoň pohled na ruku našeho zejde těžce visící po jeho boku, na maminčinu stuhu nadlehčenou větrem!

Ale na místě, kde by měli být naši milovaní, nám zůstalo jen jméno, kterým se nám muž v bílém plášti představil, Josef Mengele, tentýž Mengele, z něhož se během dlouhých let skrývání postupně stane: Helmut Gregor, G. Helmuth, Fritz Ulmann, Fritz Hollman, Jose Mengele, Peter Hochbicler, Ernst Sebastian Alves, Jose Aspiazi, Lars Balltroem, Friedrich Edler von Breitenbach, Fritz Fischer, Karl Geuske, Ludwig Gregor, Stanislaus Prosky, Fausto Rindon, Fausto Rondon, Gregor Schklastro, Heinz Stobert a Dr. Henrique Wollman.

Muž, který svoje spolky se smrtí pohřbí pod nánosem všech těch jmen, nám řekl, ať ho oslovujeme „Strýčku doktore“. Musely jsme mu říct tímhle jménem, jednou a pak podruhé, aby nebyla žádná mýlka, že se všichni známe. Než jsme zopakovaly oslovení tak, aby byl spokojený, naše rodina byla pryč.

Když jsme na místě, kde předtím stáli maminka a zejde, uviděly prázdno, pochopení mě srazilo do kolen, protože jsem poznala, že tenhle svět řadí živočichy podle úplně jiného systému. Nevěděla jsem ještě, jaký živočich bude ze mě, a dozorce mi nedal čas o tom přemýšlet, protože mě popadl za paži a táhnul pryč, dokud ho Perla nepřesvědčila, že mi pomůže ona. Vzala mě kolem pasu a tak nás odváděli spolu s trojčaty pryč z rampy, do prachu a po úzké silnici kolem sauny směrem ke krematoriu, a zatímco jsme pochodovaly do téhle nové dálky a kolem nás se po obou stranách tyčila smrt, viděly jsme káru s lidskými těly, ležela začernalá na hromadě a jedno z nich – natahovalo ruku, šátralo po něčem, čeho se chytit, jako by ve vzduchu visela neviditelná otěž, kterou vidí jen ten na pokraji smrti. Ústa toho těla se pohybovala. Zahlédly jsme mihnout růžovou, jak sebou s námahou mlel jazyk. Slova z něj už vyprchala.

Laco Teren: Vanja (1991), zdroj: webumenia.sk

Věděla jsem, jak jsou slova pro život důležitá. Kdybych tomu tělu dala pár svých, napadlo mě, zase by ožilo.

Byla jsem hloupá, že jsem takhle uvažovala? Nebo slaboduchá? Napadla by mě taková věc někde, kde nebyly větry líznuté plameny a bělokřídlí doktoři?

Jsou to oprávněné otázky. Často si na ně vzpomenu, ale nikdy jsem se je nepokusila zodpovědět. Odpovědi na ně nepatří mně.

Vím jen tohle: zírala jsem na to tělo a jediná slova, která mě napadala, nebyla moje. Byla z jedné písničky, kterou jsem slyšela z gramofonu propašovaného do našeho sklepení v ghettu. Kdykoli jsem tuhle písničku slyšela, udělala mi líp. A tak jsem ta slova zkusila.

„Chceš se pohoupat na hvězdě?“ zazpívala jsem tomu tělu.

Ani hles, ani pohyb. Že by vadil můj přiškrcený hlas? Zkusila jsem to znovu.

„Sbírat paprsky měsíce po cestě?“ zazpívala jsem.

Byla to ubohá snaha, já vím, ale vždycky jsem věřila ve schopnost světa napravit se jen díky tomuhle, prosté laskavosti. A když není laskavost po ruce, vymýšlíte si nové systémy a nový řád, ve který můžete věřit, a tehdy, v tu chvíli – ať už to byla hloupost nebo slabomyslnost – jsem věřila ve schopnost těla znovu se oživit dechem slova. Bylo nicméně zřejmé, že můj text ta pravá slova neobsahoval. Žádné z nich nedokázalo uvolnit v tomhle těle život, žádné nebylo dost mocné, aby ho napravilo. Hledala jsem jiné slovo, nějaké dobré, které bych mu dala – určitě nějaké muselo být, tím jsem si byla jistá –, ale dozorce mi nedal dost času. Odtáhl mě pryč a donutil jít dál, nemohl se dočkat, až budeme vysprchované a zpracované a očíslované, aby mohl započít náš čas v Mengeleho zoo.

Osvětim byla vybudovaná jako vězení pro Židy. Březinka byla vybudovaná, aby je bylo možné účinněji zabíjet. Jejich propojené zlo překlenovalo jen pár kilometrů. Za jakým účelem vznikla tahle zoo, jsem nevěděla – mohla jsem se jen zapřísahat, že Perla a já se zavřít do klece nikdy nenecháme.

Text je úryvkom z knihy Affinity Konarovej Mischling, ktorá vyšla v českom preklade v nakladateľstve Odeon

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo