Aj takto môže vyzerať mier

„Pamatuji se, jak jsem se šel 2. května 1992 podívat na odjezd posledního vlaku ze Sarajeva. Od té doby už mezi kolejemi vy­rostly keře. V tomhle městě je za dobu války víc invalidů, než je celoevropská produkce protetických pomůcek. Zatím šedesát tisíc zraněných a přes jedenáct tisíc zabitých lidí. Z toho bylo tisíc šest set dětí. Přitom celé Sarajevo mělo tři sta padesát tisíc obyvatel, z nichž sto tisíc do města uprchlo z jiných míst Bosny a Hercegoviny. Na přelomu roku 1992 jsme bez jediného pře­rušení neměli plných dvě stě dní žádnou elektřinu. Sto sedmde­sát dní jsme byli úplně bez plynu. Za první dva roky války jsme zůstali tři sta dní bez dodávek vody. Za tři a půl roku jezdily tramvaje na omezeném okruhu jenom dva měsíce. Všechny eko­nomické kapacity města byly zničeny. Funguje jenom pošta, i když její budova je také značně poškozena. Město zachránil před hladem tunel pro pěší, který jsme prokopali pod letiš­těm v červenci 1993.“

Podivná statistika s historickou pointou. Na konci dvacátého století, v době superpočítačů a satelitního spojení, je moderní „olympijské“ město obléháno jako ve středověku a brání se ruč­ním kopáním tunelu. Asim na začátku války bydlel v Butmiru, vesnici přízemních a jednopatrových rodinných domků v úrod­né oblasti mezi říčkou Železnjačkou a horou Igman.

Na dohled od posledních domků bylo olympijské sídliště Dobrinja. Mezi Butmirem a Dobrinjí byla přistávací dráha sarajev­ského letiště. Po několika týdnech tvrdých bojů se fronta kolem letiště po zbytek války ustálila. Začátek a konec přistávací drá­hy kontrolovaly srbské povstalecké jednotky. Butmir na vnější a většinu Dobrinje na vnitřní straně celé délky přistávací dráhy držely bosenské oddíly. Radovan Karadžič byl navýsost spoko­jen. Obklíčení města bylo úplné. V červnu 1992 se nechal nafil­movat v polní uniformě s dalekohledem na kopci nad Saraje­vem. Prohlížel si sluncem zalité město pod sebou a prohlásil slavnou větu: „Ze Sarajeva už neunikne ani pták.“

Letiště bylo svěřeno pod správu UNPROFOR, který měl za­jišťovat provoz humanitárního leteckého mostu a tím i svoje zásobování. Začala jedna z nejsmutnějších kapitol obléhání. Li­dé, kteří chtěli odejít ze Sarajeva nebo aspoň sehnat v Butmiru a Hrasnici něco k jídlu, se museli v noci plížit a utíkat přes při­stávací dráhu, kterou neustále objížděly obrněné transportéry francouzské cizinecké legie a pohyblivými světlomety osvěcovaly obvod letiště. Velení UNPROFOR v čele s výrazně prosrbským kanadským generálem MacKenziem dostalo striktním výkladem dohody o ochraně letiště francouzské jednotky do role nadháněčů srbských ostřelovačů. Stovky lidí se každou noc pokoušely dostat oběma směry přes přistávací dráhu. Nepomáhaly hluboké příkopy a závěje ostnatého drátu a nepomohly ani světlomety.

Koho chytil UNPROFOR v okolí letiště, byl odehnán, někdy i zbit. Koho při přebíhání dráhy nebo prolézání drátěných zátarasů chytil paprsek světlometu, měl jenom okamžik na to, aby padnul k zemi a modlil se, aby světlo co nejdříve zhaslo. Kdo zůstal v šo­ku stát, toho dostal ostřelovač. Podle některých údajů zahynulo při přebíhání sarajevské přistávací dráhy kolem pěti set lidí. UNPROFOR a OSN v tomto ohledu mají velmi černé svědomí. Bez nich by totiž většina těchto lidí žila. Brzy bylo jasné, že Ka­radžič chce město dobít i za cenu vyhladovění a že bosenská vláda nemůže spoléhat ani na pravidelnost humanitárních do­dávek do města. Časté porušování příměří v okolí letiště bylo příslovečným a pokaždé automaticky na několik dní přerušilo provoz leteckého mostu. Na jednom z kontejnerů, které chráni­ly letištní budovu před střepinami, byl dlouho vidět fixem na­psaný rekord nejkratšího příměří porušeného srbskou palbou – pouhých sedmnáct vteřin po jeho dohodnutém začátku.

V lednu 1993 proto začaly v největší tajnosti práce na Ob­jektu DB, což bylo kódové označení pro tunel Dobrinja–Butmir. Asim byl u toho. Měl za úkol zaznamenávat postup prací na videokameru. Kazety schovával po celou válku v sejfu. Kopalo se z obou stran ve čtyřech směnách po šesti hodinách. V každé směně bylo devět vybraných dělníků. Jedinou mechanizací by­ly krumpáče, lopaty a kolečka. Původně měl být tunel dva metry vysoký a metr široký, ale brzy bylo jasné, že je nutno prokopat jakýkoliv průchod co nejrychleji. V některých částech byl tunel vysoký jen sto čtyřicet centimetrů. Nedostatek vzduchu a mís­ta dovoloval pracovat vepředu třem lidem, ostatní museli čekat venku. Aby se kopání zamaskovalo před všemi nezasvěcenými, vstupy do tunelu byly ve sklepech obytných domů. Tady se také shromažďovala vykopaná zemina, rozvážená v noci stovky met­rů po okolí. Pomáhalo i to, že UNPROFOR navršil po obvodu le­tiště vysoké valy a bílé skrejpry s černými iniciálami UN často nahrnovaly zeminu i k mnoha strážním bunkrům kolem přistá­vací dráhy.

Na velkých plochách rozježděné skrývky se pár sto­vek koleček denně lehce ztratilo a množství vykopané zeminy zmizelo i na předprsních frontových zákopů v okolí letiště. Den­ně se prokopaly čtyři a v nejlepších podmínkách až šest met­rů tunelu. Velké problémy se objevily v dubnu. Tunel se musel spustit do větší hloubky, aby podešel hluboké příkopy, které UNPROFOR vykopal po obvodu betonové přistávací dráhy. Do tunelu začala pronikat podzemní voda a bez čerpání nešlo po­kračovat. Květen 1993 byl nejkritičtější. Malý generátor dobrinjské školy byl tajně dotažen do tunelu a umístěn ve zvlášt­ní odzvučené šachtě. Ta měla vykopán i maskovaný komín pro odvod výfukových plynů. Všechno se vymyslelo tak, aby na po­vrchu nebylo nic slyšet ani cítit. Opravený generátor poháněl pumpy a osvětlení a zdálo se, že teď už nemůže práce nic zasta­vit. Jednoho dne uprostřed května nepřišlo do práce několik lidí. V půl deváté večer pak přišel šok – hlavní zpravodajský pořad bosenskosrbské televize z Pale přinesl zprávu o kopání tunelu a žádal UNPROFOR, aby tomuto „flagrantnímu porušení dohody o využívání letiště“ zabránil. O několik dní později dorazila na Butmir zpráva, že asi deset lidí, mezi nimiž byli i někteří z tu­nelářů, zabloudilo v noci v husté mlze cestou z práce. Zahnuli o jednu ulici dřív a narazili na předsunutou četnickou hlídku. Slepí mají štěstí i v neštěstí – prošli tu noc těsně kolem mino­vého pole. Jeden z nich pak po celonočním výslechu promluvil.

Noc po zprávách byla dramatická. Bylo jasné, že UNPROFOR bude muset reagovat a trvat na zastavení prací. Stejně tak bylo jasné, že bez tunelu Sarajevo nemůže vydržet. Po půlnoci někdo dostal nápad tak uličnický, že první reakcí v narvané a zakou­řené místnosti byl, po dlouhé době, smích. Ještě nad ránem by­lo na jiném místě zahájeno kopání jiného tunelu – „aby bylo co zastavit“. Dobrinjský vstup do původního tunelu byl zamasko­ván a do vyřešení krize se v něm kopalo jenom v noci. Na butmirském konci se kopalo jako o závod. Do posledního detailu bylo připraveno divadlo, které, když se to tak vezme, zachránilo Sarajevo před kapitulací. Za dva dny zástupci UNPROFOR ofi­ciálně protestovali u bosenské vlády a trvali na inspekci místa. Dostalo se jim hněvivých výčitek, odmítání a po několika dal­ších dnech zdržování a přerušovaného vyjednávání konečně i rezignovaného souhlasu. Důstojníci UNPROFOR byli vpuštěni na staveniště „tunelu“, aby mohli potvrdit ukončení prací. O tý­den později se dostavili znovu a spokojeně konstatovali, že na „tunelu“ skutečně nikdo nepracuje. Mezitím mnohem intenziv­něji pokračovalo kopání skutečného tunelu.

Koncem května se bosenskosrbské velení dozvědělo o přesu­nu části bosenských jednotek, které dosud bránily Butmir a horu Igman, na frontu poblíž Mostaru, kde se rozhořely boje mezi dosavadními muslimsko-chorvatskými spojenci. Oslabená ob­rana teoreticky nemohla vydržet dobře připravený útok. Silná ofenzíva donutila obránce igmanského masivu na řadě míst ustoupit. V horách docházelo ke krvavým bojům muže proti muži. Začalo hrozit nebezpečí, že Mladičovým jednotkám se podaří dobýt několik výšin, odkud by mohly dělostřeleckou palbou zne­možnit provoz na jediné silnici přes Ivanovo sedlo na Igman. To by však znamenalo úplné obklíčení Sarajeva. Tunel, kterým by z města na frontu prošly posily, byl jedinou nadějí na přežití.

13. července 1993, v jednu hodinu a sedmnáct minut ráno, pro­jel krumpáč z butmirské strany stěnou a ve výkopu se objevilo světlo z druhé strany. Den předtím už nikdo z končících směn neodcházel z práce. Všichni chtěli být u toho, až se to povede. První prostrčení rukou, slzy, vítězný řev a objímání chlapů, kteří svojí prací zachránili životy statisícům lidí a stovkám vojáků otevřeli podzemní cestu ke smrti. Do rána je tunel vyčištěn a odpoledne jím projdou na frontu první posily. Město bylo za­chráněno.

Z tunelu se brzy stalo veřejné tajemství a supertajná institu­ce, kterou lidé stejně tak milovali, jako nenáviděli. UNPROFOR dlouho přesně nevěděl, jestli a kde tunel prochází. Nepomohly ani nové protesty z Pale. Bosenská vláda prý dala UNPROFOR nekompromisně najevo, že pokud bude donucena vybrat si me­zi vyhladověním obyvatelstva a vojenskou obranou tunelu proti modrým přilbám, nebude váhat. Sarajevský tunel zásoboval město a jeho obránce vším potřebným. Prošli jím všichni: od pre­zidenta Izetbegoviče až po těla mrtvých vojáků, která v noci přinášeli pohřbít do města. Umělci, pozvaní na mezinárodní festivaly, zahajovali slavná turné tím, že po kotníky v bahně prolézali tunelem, a pak ještě museli v noci ujít až dvacet ki­lometrů přes hory. O několik dní později mohli spát v luxusních hotelech a hrát s úspěchem v nejslavnějších koncertních síních světa. Cesta tam i zpátky vedla sarajevským tunelem. Všechno, co se podařilo v noci dovézt po ostřelované lesní cestě přes Igman, bylo v Hrasnici přeloženo a po částech dopraveno do Butmiru. V prvních měsících se všechny náklady pronášely tu­nelem jenom na zádech. Na několika místech nebylo možné zvýšit stropy a rozbité hlavy patřily k nejčastějším „pracovním“ úrazům. Později se většina podlahy vybetonovala a po improvi­zovaných kolejích se tlačily vozíky s nosností až 400 kilogramů. Stejné vozíky se prý používaly i pro dopravu vládních činitelů.

V době, kdy k nejčastějším oficiálním heslům, omílaným ve vládní televizi a rádiu, patřila obrana státu (po bosensku drža­vy), udála se i tato historka: Vybraný voják tlačil vozík, na kte­rém seděl prezident Izetbegovič. Při průjezdu nízkým místem tunelu narazil hlavou do stropu a ulevil si populární jadrnou kletbou: „Jebem ti državu!“ „Jenom trpělivost, synu, trpělivost,“ ozvalo se s porozuměním z vozíku. Izetbegovič prý použil slo­vo sabur. To je víc než trpělivost, spíše zaťatá víra, že bude lépe. Sabur je asi i nejlepší charakteristika celého tunelu.

V červenci 1995 jsme s Lubošem Kotkem zástěnami u butmirské cesty zahlédli staveniště dvou nových tunelů. Jedním z nich měla projíždět i auta. V listopadu, když jsme na stejném místě uvízli v koloně autobusů s vojáky, stahovanými díky konečnému příměří z fronty, už nikdo nic neschovával. Přes letiště se stále nemohlo, a tak se rozjásaní vojáci, ověšení kromě vojenských náležitostí i věcmi, které nesli domů rodinám, řadili přímo před námi do dlouhého zástupu a mizeli ve sklepě rozestavěného domku. Na boku výkopu, který dřív bylo možné mít za budoucí nájezd do garáže, stálo rukou napsáno TUNEL.

I takhle může vypadat mír.

Text je úrvkom z knihy Jana Urbana Všem sráčům navzdory, ktorá vyšla vo vydavateľstve Absynt. Vychádza so súhlasom vydavateľa.

Foto: wikimedia, absynt.sk