Jadro Slnka

Jadro Slnka

Foto: Berli Mike/flickr.com

V čítaní na nedeľu prinášame úryvok z antiutopického románu, ktorý karikuje spoločnosť ovládanú drogami, eugenikou a genderom.

Nadzvednu si sukni, poodsunu gumu kalhotek a ukazováčkem si zavedu vzorek k otestování.

Prodavač vyvalí oči. Větve a prořídlé listí javoru mu vrhají stíny na tvář. Bělmo se mu zaleskne. Vidím, jak mu při polknutí poskočí Adamovo jablko.

Prodavač je cítit štiplavým pachem pryskyřice a tužebníku. Strach, nejistota, nedůvěra: je to amatér, nejspíš kapsík, který teprve nedávno propadl droze a svoji závislosti se snaží financovat prodejem. Pokouší se udržet neutrální výraz, ale moje zkušené pohyby ho přesto zaskočí. Začátečník. Pravděpodobně ho vyvedl z míry také letmý záblesk mého pubického ochlupení. Možná ještě nic takového neviděl.

Vytáhnu ruku z kalhotek, nechám gumu plácnout o břicho. Plesk. Spustím lem sukně. Stisknu stehna, aby mohl vzorek pořádně zapůsobit. Uvolněně se usměju.

Spodní ret zná odpověď.

„Chvilku to potrvá.“ Dívám se na nebe, tedy spíš na větvoví, které se pohupuje nad námi. „Vypadá to, že sprchne.“

Prodavač otevře pusu, ale nic neřekne. Cítím lehký závan nepřátelství, obvyklou reakci mírně poplašeného člověka, který ztrácí kontrolu nad situací. Je to pochopitelné: když člověk nad ránem v rohu hřbitova provádí něco zakázaného, nechce narazit na překvapení mého druhu.

„No, stejně brzo napadne první sníh,“ pokračuju v klábosení. Vtom látka začne působit.

Nejdřív se pálení rozlije dolní polovinou těla, přirození a vagína se mi rozpálí jako žhavé uhlíky. První kapičky potu mi vyrazí pod očima, pak na hraně čela, nakonec na zátylku. Krev mi hučí v uších. Látka žhne jako burácivý bas, téměř infrazvuk, pálení je plné úžasných tmavě hnědých odstínů.

Zhluboka se nadechnu a roztáhnu ústa v úsměvu širším, než by se hodilo. „Zaplatím.“

Spodní ret zná odpověď.

Tohle je čistý matroš. Spodní ret se nenechá ošálit.

Prodavač svírá dávku celou dobu v ruce, teď mi ji podá. Dobrých sto gramů, a pokud je všechno stejně kvalitní jako vzorek, který mám právě v sobě, pak je droga neskutečně silná. Obracím průhledný pytlík v prstech a zkoumám, jestli není sušený, drcený matroš říznutý kousíčky igelitu nebo hedvábného papíru, případně tmavě červenými lístky slaměnek. Zdá se, že není.

Chlapík tvrdí, že je to Naga Viper, ale mohla by to být i nějaká mně neznámá odrůda. Podle účinku hádám, že vzorek má kolem milionu Scovilleho jednotek. Droga určitě patří k nejsilnějším, na jaké jsem kdy narazila.

Kapsaicin mi burácí v uších tak, že mám problém soustředit se na dovedení obchodu do konce. Z hlubin podprsenky vylovím smluvenou částku. Prodavač mě pozoruje přimhouřenýma očima. Celá transakce mu určitě připadá jako pořádná provokace, nejdřív mu málem ukazuju mezírku dole, pak zase tu nahoře. Jestli má ale s touhle látkou aspoň trochu zkušeností a aspoň trochu rozumu, rozhodně nestrčí ptáka do vagíny, kde na něj číhá zmije Naga připravená uštknout. Ženy mají ve vagíně překvapivě málo hmatových tělísek vzhledem k tomu, že se jedná o erotogenní zónu, a té nejcitlivější oblasti se samozřejmě pečlivě vyhnu. Zato v okolí mužské močové trubice by taková nálož kapsaicinu napáchala pořádnou spoušť.

Prodavač chňapne bankovky, dvakrát je přepočítá, probírá se jimi mučivě pečlivě, nakonec přikývne a zastrčí si marky do náprsní kapsy. Trhnu hlavou: „Koukej zmizet.“ Chlapík zvedne obočí, sjede mě pohledem. Vydává karamelovou vůni, je cítit téměř připáleným cukrem. Upřeně mu hledím do očí a založím si ruce na prsou v odmítavém gestu. On pokrčí rameny a vnoří se do křoví, odhrnuje si rukama větve z cesty. Na písečné cestě k bráně hřbitova schválně zpomalí.

Jakmile mám jistotu, že odešel dostatečně daleko, zastrčím si pytlík s drogou za gumu sukně a přetáhnu přes něj okraj trička. Je trochu moc těsné na to, aby vzniklou vybouleninu ukrylo, ale na kameře to vidět nebude.

Ještě několik vteřin počkám, pak vyklouznu ze stínu stromů. Na cestě svižně vykročím opačným směrem, než kudy odešel prodavač. Na hřbitovech nebývá kamer tolik. Pásky se snad kontrolují jen v případě, že se doopravdy stane něco podezřelého. Také se říká, že spousta kamer jsou pouhé makety. Přesto se snažím působit rozhodným dojmem: kdyby se někdy někdo ptal, co jsem dělala v noci právě na tomhle hřbitově, budu mít výborné vysvětlení.

Text je úryvkom z knihy Johanny Sinisalo Jádro Slunce, ktorá vyšla v českom vydavateľstve Odeon.

 

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo