Pozemské mocnosti

Čítať neskôr
Pre uloženie článku sa prihláste alebo sa ZDARMA registrujte.
Pozemské mocnosti

Henri Rousseau: Francúzska revolúcia (1892)

V čítaní na nedeľu prinášame úryvok z rozsiahlej polemickej knihy o vzťahu náboženstva a štátu od francúzskej revolúcie po 1. svetovú vojnu.

Slunečného rána 5. května 1789 se ve Versailles sešly generální stavy. V průvodu mířícím na mši do kostela sv. Ludvíka, jež shromáždění předcházela, kráčeli představitelé tří stavů ve vzestupném pořadí podle svého společenského postavení – nejdříve měšťanstvo, za ním šlechta a nejblíž královské svitě, která průvod uzavírala, duchovenstvo. Prosté faráře k jejich zjevné nelibosti dělila od biskupů vyhrávající kapela.

Na obraze zahajovacího zasedání od Augusta Coudera sedí Ludvík XVI., jeho manželka a královští princové na horních stupních vyvýšeného pódia. Podle jistého amerického návštěvníka byl pečlivě zvažován možný význam každého gesta, jež učinili, a každého slova, jež pronesli. Příslušníky prvního, duchovního stavu, v čele s kardinály v šarlatových hávech, a představitele druhého, šlechtického stavu, nastrojené dle poslední módy, fyzicky dělil od střízlivě oděných měšťanů zastupujících třetí stav velikánský purpurový koberec protkaný zlatem.

Těžko říci, kolik delegátů bylo vlastně přítomno. Někteří totiž přijížděli ze vzdálených oblastí ještě v červnu a ti, kdo přežili hurikány a ztroskotání lodí, na nichž se plavili do Francie z kolonií, dorazili až v únoru 1791. Odhaduje se, že celkem jich přijelo kolem třinácti set – třetí stav jich přitom zastupovalo dvakrát více než první a druhý stav dohromady. I když jim nechybělo administrativní, soudní nebo politické zázemí, po přestávce dlouhé 175 let se generální stavy teprve učily používat své pravomoci k obecnému prospěchu. Na tomto novém celonárodním jevišti každý podléhal přitažlivému vlivu skupiny, regionálních zájmů a veřejného mínění, a shromáždění se neslo v duchu vlastenectví. Od samého počátku byla role delegátů nejasná, stejně jako význam pojmu ústava. Mohl znamenat prostě nejlepší způsob rozdělení moci mezi výkonné, zákonodárné a soudní orgány, ale také mnohem radikálnější pokus „obnovit veřejný pořádek“, hlubokou, potenciálně neomezenou reformu společnosti a jejích institucí ve shodě s utopistickými představami.

Po zahajovacím ceremoniálu byly vzneseny ožehavé otázky. Král chtěl, aby byly ověřeny mandáty delegátů všech stavů, ale představitelé třetího stavu se vzepřeli jeho snaze „rozdělit a panovat“: 12. června podnikli důležitý krok a potvrdili je sami.

Králův návrh, aby každý stav jednal a hlasoval samostatně, zmařila dezerce některých delegátů duchovenstva a šlechty ke třetímu stavu, který požadoval, aby se hlasovalo podle počtu hlav. Kdykoliv se stanovisko vyšších stavů přiblížilo jejich, zástupci měšťanstva propukali v jásot. Prvními přeběhlíky byli řadoví kněží, kteří se ztotožnili s cíli a názory třetího stavu, z něhož mnozí pocházeli. Asi 150 duchovních odešlo ze Salle des Cent-Suisses v královském paláci Tuilerie a připojilo se k delegátům měšťanstva, kteří odmítli podřídit se královu rozhodnutí rozpustit generální stavy a opustit sněmovní síň Menu-Plaisirs. Dne 17. června se skupina delegátů různé stavovské příslušnosti na výzvu abbého Sieyése prohlásila za Národní shromáždění. Tři dny nato se jeho členové sešli ke slavnostní přísaze, a když našli sněmovní sál zamčený, přemístili se do nedaleké míčovny. Přísahali, že se nerozejdou, dokud nedají Francii novou ústavu. Na Davidově slavném obraze zachycujícím tento emotivní moment sbratření je kněžstvo v popředí, neboť dosud nedošlo k žádné roztržce, a jeho ústřední postavou je abbé Grégoire.

Alegória na francúzsku revolúciu, maľba neznámeho autora.

Nahlédněme nyní do zákulisí a povězme si něco více o delegátech. Podle verdiktu z konce ledna 1789 měli při volbě zástupců prvního stavu biskupové a faráři společně jeden hlas. Bylo zvoleno přes dvě stě farářů a kolem padesáti biskupů, jimž předsedal kardinál Dominique de la Rochefoucauld, přívětivý a vážený biskup v Rouenu. V delegaci duchovenstva se hierarchie těžko slučovala s touhou po kolegiátní reformě církve, k níž vyzýval Richer. Někteří vznešení biskupové dosud považovali faráře, kteří byli v početní převaze, za venkovské balíky, faráři si zase stěžovali, že biskupové se chovají nadutě, a odmítali je oslovovat „monseigneur“. Řeholníci tvořili jen tři procenta zástupců prvního stavu – a hned začali tušit, co je čeká, jestliže se proti nim spojí laici a světští kněží, kteří je považovali za darmošlapy a jejich rozjímání za ztrátu času.

Nižšímu duchovenstvu se podařilo protlačit své názory do seznamů obecných stížností, jež každý stav sepisoval během voleb delegátů pařížského sněmu. V zásadě chtělo církev řízenou demokratičtěji (kolegiátně) a biskupy, kteří je povedou nikoli z titulu svého urozeného rodu, ale pomocí mravního příkladu. V tom se shodovalo se třetím stavem, který si také psal svůj seznam; prozatím se nerozcházely ani v názoru na věc tak základní, jako byla potřeba zachovat galikánskou církev a římskokatolické náboženství jako hlavní víru ve Francii. Jak se ukázalo, toto spojenectví proti výsadám bylo pomíjivé.

Napětí vládlo i v řadách laických stavů. Blazeovaní aristokraté v hlavním městě a ve Versailles někdy ohrnovali nos nad svými venkovskými příbuznými obhroublých mravů a zanedbaného zevnějšku. Zástupce měšťanstva odpuzovali a zároveň dráždili vznětliví aristokratičtí vojáci, kteří si představovali racionální debatu tak, že když je někdo rozčílí nebo urazí jejich čest, prostě vytáhnou z pochvy meč. Protože sklon řešit každý spor mečem byl neřestí vyšších tříd, v týdnech, kdy zasedaly generální stavy, tekla i krev, prolitá při početných šlechtických soubojích. Šlechtici, kteří se považovali doslova za samostatnou „rasu“, nepřispěli k dobrým vztahům mezi druhým a třetím stavem. Jejich domýšlivost hryzala zástupce měšťanstva o to více, že jeden z dvanácti pocházel z rodiny nedávno povýšené do šlechtického stavu a několik jich mělo stejně úctyhodný rodokmen. Jinak se mnozí dmuli pýchou, že se pohybují v těsné blízkosti nejurozenějších šlechticů v království, a psali upovídané dopisy svým manželkám a přátelům v provinciích.

Dobová karikatúra z roku 1797.

Zasedání generálních stavů se nekonala ve vzduchoprázdnu, ačkoli někdy chyběla autorita. Někteří urození delegáti litovali, že menšina jejich liberálních soudruhů se zjevně spojila se třetím stavem z oportunistických důvodů. Jakožto šlechtici měli přímý přístup ke králi, což mohlo být vykládáno jako příležitost k nepatřičnému ovlivňování. Naproti tomu ke králi nebyla vpuštěna deputace měšťanstva, která se pokusila porušit etiketu a vyjádřit mu soustrast, když 4. června zemřel dauphin. A pak tu byla spousta prostých diváků na galerii, kteří viseli delegátům na rtech. Přerušovali řečníky, provokovali je, a občas se na nepopulárních delegátech dopustili násilí – arcibiskupa de Juigné, který králi radil, aby rozpustil generální stavy, například vytáhli z kočáru a byli by ho zabili, kdyby na jeho ochranu nezasáhli příslušníci třetího stavu. Někteří delegáti prokázali demagogický talent a popletli si nadšení pařížských davů s národní vůlí, jiní trvali na tom, že demokracie mas se rovná tyranii.

Loajalita francouzské armády byla vystavena zkoušce, když její velení vydalo rozkazy, které byly v rozporu s výzvami davu, aby se postavila na stranu vlastenců. Nervozitu zvyšoval každý podezřelý pohyb cizích vojáků v Paříži a jejím okolí. Velitel Bastily a pařížský nejvyšší soudce byli doslova rozsekáni na kousky a byla jim uťata hlava. Stejně dav naložil s intendantem Paříže a jeho tchánem. Po celé zemi byly zakládány revoluční výbory a občanské milice, které měly držet v náležitých mezích nepokoje propukající ve městech na protest proti nedostatku potravin. „Velký strach“ zachvátil venkov, kde si lidé vykládali nedostatek obilí jako součást spiknutí šlechty, která je chce přimět k poslušnosti tím, že je vyhladoví. Tato spiklenecká mánie nabrala zlověstnější obrat, když byly za žoldáky šlechtických armád označeny loupeživé tlupy nuzáků a ozbrojené skupiny sedláků, které je pronásledovaly.

Vesničané zaútočili na „semeniště“ údajného spiknutí – zčásti pokračovali v dlouhé tradici selských povstání, zčásti použili novou politickou terminologii, zaštiťující se „vůlí lidu“. Plenili zámky, pálili písemné dokumenty potvrzující jejich poddanství a ničili symboly šlechtických privilegií, za něž považovali i holubníky, vinné lisy a větrné korouhve. Na asi sedmdesáti místech v Alsasku se Velký strach obrátil proti židovským lichvářům. Vzbouřenci přestali platit daně a desátky. Povstání na venkově a davové násilí ve městech vylekaly Národní shromáždění a třídy, jež zastupovalo. Někteří poslanci doslova přikládali ucho k zemi, v hrůzném očekávání, že uslyší dupot davu valícího se jejich směrem.

Přemýšliví lidé cítili, že jsou vlečeni událostmi, jejichž výsledku se děsili. Biskup v Chartres si v dopise jistému anglickému šlechtici postěžoval: „Mám pocit, že aniž bych si to přál, sám hraji roli [v Revoluci] ... Proto se nyní nechávám unášet proudem jako všichni ostatní, protože by bylo příliš nebezpečné se mu vzepřít. Činím to však s odporem a důvodným znepokojením, že všechny tyto výstřelky nás mohou donutit sáhnout k druhému extrému.“ Delegátům duchovenstva, kteří se dosud nepřidali k žádné ze stran, například diaristovi Rouphovi de Varicourt, faráři v Gex, se příčila světská mentalita, která zjevně převládla mezi jejich kolegy z řad měšťanstva, a zaujali vůči Revoluci chladný postoj.

C. F. Peterson: Francúzska revolúcia.

Když došlo na otázku zrušení feudálních výsad, začal se v Národním shromáždění projevovat antiklerikalismus. Aby znovu získali kontrolu nad zemí, která se z ní stále více vymykala, bez použití armády (na niž navíc nebyl spoleh), rozhodli se poslanci vzdát se svých historických privilegií. Různé zájmové skupiny se předháněly v tom, která přinese větší oběť. Biskupové se vzdali příjmů z feudálních daní, faráři poplatků, které při různých příležitostech vybírali od farníků. Zrušeny byly i poplatky, jež byl každý nový biskup povinen odvádět Římu. Někdy šlo takříkajíc o půjčku za oplátku: když například biskup v Chartres navrhl zrušení práv lovu, rozzlobený vévoda z Châtelet vyzval ke zrušení desátků se slovy: „Já si od něj také něco vezmu.“  Zrušení desátků bylo jen jedním z deseti požadavků třetího stavu, a byly zrušeny bez velkého přemýšlení o alternativním systému, který by je nahradil.

Dne 11. srpna bylo oznámeno: „Národní shromáždění skoncovalo s feudálním zřízením.“ Vedle holubníků a práv lovu ve skutečnosti mnohé z toho, co bylo zrušeno, vůbec nesouviselo s feudalismem, ale s prodejem výnosných úřadů, který monarchie, jíž se vždy nedostávalo hotovosti, podporovala už od sedmnáctého století. Desátky byly nakonec po zavedení nových mechanismů podpory duchovenstva vybírány dále. Byla to závažná rozhodnutí, která sprovodila ze světa spoustu zprostředkujících orgánů, jež činily starý režim tím, čím byl.

Kdysi úzkostlivě střežené zájmy duchovenstva implicitně popřelo „Prohlášení práv lidských a občanských“ z 26. srpna, které za původ a zdroj veškeré moci v zemi označilo francouzský národ. Představa společností fungujících bez pomoci náboženství a církve oddělené od státu připadala absurdní asi téměř každému člověku té doby. Užitečnost náboženství pro společnost potvrzovaly články 16 a 17, článek 18 však duchovenstvo příliš nepotěšil: „Nikdo nesmí být pronásledován za své mínění, náboženské přesvědčení nevyjímaje, za předpokladu, že nenarušuje veřejný pořádek ustanovený zákonem.“ Myšlenka zahrnout výslovné uznání nadřazenosti římskokatolické církve do preambule tohoto prohlášení byla zamítnuta. Ustanovení, podle něhož se svoboda tisku nevztahovala na „špatné knihy“, nebylo dostatečnou kompenzací za toto do očí bijící opomenutí.

Jednou z hlavních obětí, kterou si radikalizace nálady mezi veřejností žádala od církve, byla konfiskace půdy v jejím držení. Kardinál Boisgelin, arcibiskup v Aix, nabídl štědrou půjčku, aby se jí vyhnul. Zatímco o znárodnění církevního majetku s účelem vyrovnat státní dluh se uvažovalo mnohokrát předtím, tentokrát ho paradoxně navrhl jeden z dosud nejhorlivějších obránců výsad duchovenstva.

Charles Maurice de Talleyrand pocházel z jedné z největších šlechtických dynastií ve Francii. Tělesné postižení (měl tzv. koňskou nohu) mu zabránilo pokračovat v rodové tradici a vydat se na vojenskou dráhu. Možná byl nešťastný, že se místo vojákem stal knězem, a vzhledem ke svému dlouhému vztahu s komtesou de Flahaut neměl ke kněžské službě nejlepší předpoklady. Díky konexím své rodiny rychle stoupal na žebříčku církevní hierarchie. Pět let byl generálním sekretářem Shromáždění duchovenstva a vyznamenal se jako zarytý obhájce církevních privilegií proti koruně. V poměrně mladém věku třiceti pěti let se stal biskupem v Autunu. Ve svém novém působišti si zatím nestačil nadělat nepřátele, a tak nebylo důvodu, proč by ho místní kněží neměli zvolit delegátem generálních stavů. Na popularitě mu také přidávaly opulentní hostiny, které pro ně pořádal a předkládal jim na nich rybí pochoutky, jež připravoval jeho osobní šéfkuchař. Do liberálně-vlasteneckých politických kruhů Talleyranda zřejmě přivedly důvěrné kontakty se slábnoucí frakcí u dvora Ludvíka XIV. Zpochybnil tradiční názor na církevní vlastnictví: „Duchovenstvo očividně není vlastníkem ve stejném smyslu jako ostatní, neboť statky, jimiž disponuje a jichž se nemůže zříci, mu byly dány proto, aby je používalo nikoliv k osobnímu prospěchu, ale k výkonu svých funkcí.“

Jacques Francois Joseph Swebach: Príchod Ľudvíka XVI. do Paríža dňa 6. októbra 1789.

Jinými slovy, bohatství církve nebylo majetkem v obvyklém smyslu, ale něčím, co jí bylo dáno, aby činila dobro. Protože stát nyní přebíral od církve zodpovědnost za chudé, měl být církevní majetek též předán státu, který pak bude platit kněžím za činnost na poli mravního vzdělávání veřejnosti. Duchovenstvo rezolutně protestovalo. Tvrdilo, že půdu, kterou vlastnilo, získalo postupně, prostřednictvím darů, jež odjakživa dostávalo od zbožných lidí. Někteří kněží používali utilitárnější argumenty. Připomínali, že jejich předchůdci se po staletí lopotili, aby pustiny přeměnili na úrodná pole a vinice. Byli součástí svých obcí a sdíleli radosti a strasti svých oveček, pro něž byla půda zdrojem obživy. Krupobití, požáry a povodně pro ně nebyly o nic menší pohromou než pro kohokoliv jiného. Jestliže se stanou placenými státními úředníky (a pobírat plat od státu bylo v této společnosti svého druhu stigmatem, známkou závislosti), tyto svazky budou přervány. Výsledkem konfiskace církevního majetku budou spekulativní orgie pod taktovkou obchodníků a židů. Abbé Maury varoval, že spekulovat o původu vlastnických práv je neuvážené.

Národní shromáždění naléhavě potřebovalo hotovost. Nejprve proto prodalo zabavený církevní majetek a výtěžek čtyř set milionů livrů použilo k pokrytí nové emise asignátů, jež tisklo. Dne 2. listopadu 1789 schválilo 568 hlasy proti 346 konfiskaci církevního majetku nesrovnatelně vyšší hodnoty, než byl ten, o nějž připravil anglickou katolickou církev Jindřich VIII. Biskupové se rozhodli nereagovat. Jak jeden vysvětlil papeži, „svým mlčením jsme dokázali, jak nepřístupní jsme všem světským zájmům, které jsou příčinou nenávisti a závisti, jichž jsme se stali terčem“. Napříště měli biskupové dostávat minimálně dvanáct a maximálně padesát tisíc livrů ročně a faráři nejméně dvanáct set ročně plus příplatky na bydlení a údržbu zahrad. Sáhnout církvi na její zdroje přiměla Národní shromáždění finanční krize. Jejím dalším cílem logicky bylo zeštíhlení kněžstva, v doslovném smyslu slova. Kudy

má vést cesta, ukazovala dobová rytina: je na ní vyobrazen abbé v černém hávu, hubený jak bidlo, vedle vypaseného kněze minulosti. Protože kněze teď platil stát, veškeré příčiny údajné nestřídmosti měly být vymýceny. Výnosem ze 13. února 1790 byla zrušena všechna zařízení provozovaná církví s výjimkou špitálů a škol, v nichž vyučovali řeholníci. Během těchto debat si Bonal, biskup v Clérmontu, stěžoval, že Národní shromáždění překračuje své pravomoci a nenapravitelně zasahuje do duchovních věcí, jež církev považuje za svoji doménu. V rozporu s obecným názorem, že mniši jsou povaleči, Bonal argumentoval, že mnišský stav se „nejlépe hodí k podpoře národa, vzhledem k vlivu modlitby na úspěch v lidských záležitostech“.

Sebeodříkání nefigurovalo vysoko na stupnici ctností, jež oslavovali literáti nebo ti, kdo sdíleli jejich pohrdání řeholními řády – pohrdali jimi ostatně i mnozí jejich příslušníci. Diderot v románu Jeptiška, vydaném až v roce 1795, upozornil na problém psychických nebo sexuálních úchylek pramenících z nuceného celibátu a monotónnosti klášterního života. Toto dílo je i ukázkou dost odvážné „měkké“ pornografie – hemží se to v něm popisy sebebičování, hábitů, zpod nichž vykukují intimní partie, mazlení a orgasmu. Odvádějí pozornost od jeho vážnější pointy. Nemanželskou dceru jménem Suzanne Simoninová posílají nemajetní rodiče do kláštera, aby mohli poskytnout věno svým dvěma starším dcerám. V Suzanne najde zalíbení roztržitá lesbická matka představená a znásilní ji benediktinský zpovědník, který jí pomůže uprchnout z kláštera. Zatímco Diderot se soustředil na zhoubný psychologický účinek prostředí jednopohlavních komunit, jiní autoři se zabývali ekonomickým postavením žen, ačkoli i Diderot konstatuje, že bývalou jeptišku Suzanne nikdo nezaměstná a může si vydělávat na živobytí leda jako pradlena nebo prostitutka. Avšak moderní člověk měl mít možnost být produktivní a užitečný, a k tomu patřilo i něco, co někteří lidé považovali za povinnost vůči národu – totiž plodit děti. Barnave (který pocházel z protestantské rodiny), při diskuzích v Národním shromáždění vyjádřil převládající názor, a obratně poslance zapletl do logiky jejich vlastního idealismu:

Nepovažuji za nutné prokazovat, že náboženské řády jsou neslučitelné s právy člověka. Neslučitelné s právy, jež jste uznali, je povolání, které lidi o tato práva připravuje. Jsouli nuceni zavázat se k povinnostem, jež nepředepisuje Příroda, jež jsou proti Přírodě, nejsou tak Přírodou samou odsouzeni k tomu, aby je porušovali?

V únoru 1790 byly šmahem zrušeny mužské i ženské kláštery, které nevykonávaly užitečnou činnost, a všem bylo zakázáno přijímat novice. Mniši a jeptišky byli zproštěni řeholního slibu a byl jim nabídnut důchod, pokud odejdou z kláštera. Ti, kdo odmítli, byli soustředěni v několika málo institucích, kde se museli stýkat s příslušníky mnoha jiných řádů, což je brzy přimělo vzdát se řehole. Na řeholnících, kteří svlékli kutnu, vydělávali krejčí a lazebníci. Jako první nejspíš zvolili světský život mniši a jeptišky žijící v nefunkčních klášterech a ti, jejichž oddanost řeholi byla vlažná nebo byli dost mladí na to, aby uvažovali o jiné kariéře. Mezi prominentními revolučními teroristy byl nejeden bývalý mnich. Znepokojen tímto vývojem biskup v Nancy požádal o potvrzení, že ve Francii je dosud státním náboženstvím římskokatolické. Nedostal ho.

Papež vzal tato opatření neochotně na vědomí, stejně jako předtím neprotestoval, když Josef II. zrušil kláštery v Rakousku a přeměnil je na vzdělávací instituce. Očividně se však zvyšovalo nebezpečí velkého střetu v otázce práva pozemské moci, v tomto případě „lidu“, zasahovat do záležitostí výsostně duchovních. Přesto by nebylo správné tvrdit, že většinu duchovních tato opatření šokovala. Mohli je naopak snadno považovat za návrat k apoštolské prostotě rané církve a prospěšné odstranění zdrojů možné korupce a pokušení. Optimisté dokonce mohli říci, že Národní shromáždění dělá práci reformačního církevního koncilu. Našli se také kněží připravení dovést tento vývoj k jeho logickému závěru tím, že podpoří svého druhu národní náboženství založené na jednotě rovnostářské národní církve a demokratizovaného národa. Prostřednictvím Revoluce našly velké náboženské pravdy své sociální vyjádření.

 

Publikovaný úryvok je z knihy Michaela Burleigha: Pozemské mocnosti. Náboženství a politika v Evropě od osvícenství do první světové války, ktorej preklad vyšiel nedávno vo vydavateľstve Leda.

Foto: wikimedia

Čítať neskôr
Pre uloženie článku sa prihláste alebo sa ZDARMA registrujte.
Čítať neskôr
Pre uloženie článku sa prihláste alebo sa ZDARMA registrujte.

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo