Tweetnuť
Kopírovať odkaz
Čítať neskôr
Pre uloženie článku sa prihláste alebo sa ZDARMA registrujte.
V skratke
11. jún 2021

Keď sa slová ako dezinformácia či hybridná hrozba vyprázdňujú

Keď sa slová ako dezinformácia či hybridná hrozba vyprázdňujú

Máme za sebou po pandémii pár skúseností s vyprázdňovaním pojmov.

Keď sa začali šíriť informácie o tom, že napríklad vakcína AstraZeneca nie je bez väčšieho rizika, „osvietení ľudia“ to hneď označili za dezinformácie, konšpirácie či rovno za súčasť hybridnej vojny, teda že tieto informácie sa šíria z Moskvy.

Neskôr prišli správy o tom, že niektoré západné štáty AstraZenecu vyraďujú z očkovania, a opatrne sa začalo hovoriť o rizikách a nahrádzať vakcínu „menej rizikovými“ alternatívami.

A potom tá skúsenosť s laboratóriom vo Wu-chane. Samozrejme, vírus je z „mokrého trhu“, prosto môžu za to netopiere, hady či cibetky. Žiadne úniky z laboratória, to tvrdia iba konšpirátori. No a dnes sa situácia otočila a tí slušnejší vedci, ktorí predtým tvrdili, že únik z laboratória je nemožný, si sypú popol na hlavu.

Slová ako konšpirácia, dezinformácia sa tak trochu vyprázdňujú a uvedomujeme si, že občas slúžia iba ako nálepky, ktoré potom už nevyžadujú, aby sa fakty preverovali či spochybňovali.

Mimoriadne zaujímavý rozhovor o týchto témach priniesol český portál Mediar.cz (text je verejne prístupný). Nie je to rozhovor s novinárom, politológom, aktivistom či lovcom konšpirátorov, ale s výskumníkom Jakubom Eberlem zo štátom zriadeného Ústavu medzinárodných vzťahov, ktorý skúma podobu českej debaty o hybridnej vojne a fake news.

Spôsob, ako o týchto veciach výskumník Eberle uvažuje, je fascinujúci. A aj pre slovenskú verejnú diskusiu dôležitý. Lebo aj na Slovensku cítime, že občas už netreba argumenty, ale stačí nálepka: konšpirácia, dezinformácia, fake news, prípadne ruská hrozba a hybridná vojna.

Eberle tvrdí, že v Česku je debata o hybridných hrozbách vyostrenejšia ako napríklad vo Veľkej Británii či v Nemecku, kde sa neriešia otázky „západnosti“, ale skôr technickejšie veci. No zrejme je to podobné aj na Slovensku, lebo s Čechmi zdieľame traumu aj z komunistického prevratu v roku 1948, aj z vojenskej invázie v roku 1968.

Eberle netvrdí, že tu nefunguje dezinformačný prúd, a netvrdí ani to, že by dezinformácie neboli súčasťou hybridnej vojny, že by ich nebolo treba skúmať. Ale píše: „Síla těch konceptů spočívá právě v jejich šíři, kdy pod ně můžete zařadit téměř jakékoliv hrozby, ‚hybridní‘ nálepka tomu pak dodává punc něčeho nového a závažného.“

Obzvlášť českí novinári, ktorí rozpletali ruské špionážne siete či ruskú mafiu, začali šíriť tézu, že práve v informačnej sfére môže byť teraz tá skutočná ruská hrozba. Nie je to úplne mimo, ale v čom je problém?

Eberle hovorí, že v pojmoch je obrovský zmätok a každý ich používa trochu inak, a cituje nedávny výskum autorov z belgickej univerzity, podľa ktorého už k týmto pojmom majú cynický prístup aj analytici NATO.

„Krása a problém konceptu ‚hybridního čehosi‘ je ale v tom, že nebezpečí díky němu můžete hledat úplně všude. Třeba ve výuce dějepisu, jak psala BIS, nebo v různých protiočkovacích a ezoterických skupinách. Co by jinak byly docela banální věci, to se spojí do jednoho nebezpečí. Dám příklad: jeden český influencer označil třeba satirickou facebookovou stránku za součást ruské hybridní strategie. Tomu se můžeme smát či si ťukat na čelo, nejhorší na tom ale je, že to ve vidění světa optikou hybridní války vlastně dává smysl. Pokud tedy přijmete logiku nejradikálnějších, že cokoliv podrývající společenský konsenzus může být nepřímou součástí ruské hybridní strategie. Satira nebo politická kritika tak mohou být nebezpečí, pokud pojem hybridních hrozeb příliš roztáhneme.“

Eberle tvrdí, že postupom času na túto tému naskakuje čoraz viac ľudí, počet zmienok o hybridnej hrozbe či vojne rastie raketovo a termín „dezinformácie“ dnes zaznie takmer v každom politickom rozhovore. Pojmy sa tak vyprázdňujú, tvrdí Eberle.

„Vedle toho tady máme spoustu lidí, kteří používají dezinformace jako nálepku na cokoliv, co se jim nelíbí. Bez ohledu na to, jestli právě konkrétní informace splňuje základní definiční rámce dezinformace. Jak chcete ověřit pravdivost tvrzení: ‚Evropská unie v řešení pandemie selhala‘? To nemá pravdivostní hodnotu nezávislou na tom, jaké je vaše očekávání, jaká je vaše ideologická pozice ohledně Evropské unie.“

Český výskumník nespochybňuje, že vojaci majú zaujať k hybridným hrozbám obrannú pozíciu a brániť najmä inštitúcie štátu, ale tento zápas sa už nevedie iba po vojenskej línii.

„Předmětem ochrany tak už není stát, ale identita společnosti. Válka se najednou odehrává v hlavě. Bojujeme o to, jestli zůstaneme prozápadní, nebo nás někdo vytrhne na Východ. K tomu přitom používá podivné, měkké nástroje jako šíření řetězových mailů a další věci, které často nevidíme, třeba infiltraci či inspiraci místních radikálních stran či skupin. Děsivost téhle představě navíc dodává teze, že nepřítel už je uvnitř. Důležitý se tak stává motiv údajné páté kolony, která tady operuje. Součástí obrany se tak stávají třeba seznamy různých ‚zrádců‘ a ‚kolaborantů‘, což po Vrběticích dělali třeba Čeští elfové.“

A ešte dôležitý postreh:

„Problematické na tomhle příběhu je, že podle něho je většina lidí vlastně bezmocná, bezbranná a pasivní. Jsou to snad v jádru hodné, ale víceméně netušící osoby tvořící masu. Nejsou to aktivní občané, ale pasivní objekty, které někdo formuje či řídí. O ně se vede boj mezi dobrými a zlými. To je ta symbolika trollů a elfů. Dezinformace tady funguje jako virus: když se s ní setkáváte, nemáte šanci ji odolat. Je potřeba se proto bránit a ani moc nepřeháním, že to znamená bránit lidi před nimi samými. Přichází proto návrhy, jak označovat a mazat obsah, případně aktivně dominovat informační sféře.“

Vyjadruje sa aj k rozšírenej téze, že s dezinformáciami a konšpiráciami možno bojovať vzdelávaním a budovaním čitateľskej gramotnosti a kritického myslenia. Eberle súhlasí, že to je dôležité, ale má to svoje limity:

„Vzdělávací narativ má tendenci vypouštět politiku. Redukuje problém informačního chaosu či hybridní války na kognitivní a psychologické otázky. Pod nimi ale často leží legitimní politické spory. Chceme se identifikovat s národním státem, nebo nadnárodním útvarem jako Evropská unie? To nejsou otázky závisející na správných informacích, jde o politické postoje. Tady ale narážíme na liberální limit vlastní tomuto přístupu.“

A dôležité tézy má Eberle aj o autentických konzervatívcoch, ktorí sú v tejto atmosfére plnej podozrení z dezinformácií či konšpirácií podozrivými osobami. Keď sa napríklad pýtajú, prečo nemôžu mať legitímny názor, že manželstvo má byť zväzok muža a ženy.

A odpovedá si citátom z knihy Ivana Krasteva a Stephena Holmesa Světlo, které pohaslo. Títo autori tvrdia, že liberalizmus po svojom gigantickom víťazstve v 90. rokoch stratil schopnosť tolerovať rozdiel. „To je přesně ono. Když si myslíte, že váš světonázor vymezuje hranice možného – a ti mimo něj jsou reakcionáři nebo antisystémoví. To znamená, že v Česku můžete být napravo po Petra Fialu a nalevo po Tomáše Petříčka, jinak jste kremloboti, okamurovci nebo zemanovci. Tohle si konzervativci uvědomují, protože stojí mimo liberální mainstream a dostávají to často sežrat.“

Tento spôsob debaty v slovenských médiách i slovenskej diskusii chýba. Zatiaľ tu dominujú iba dve krajnosti – lovci konšpirátorov a zmazávači dezinformácií, alebo primitívne weby plné bludov a hlavne nenávisti.

Na fotke Jakub Eberle. FOTO – stránka Inštitútu medzinárodných vzťahov

Inzercia

Inzercia

Odporúčame