Milan Šimečka končí v Respekte (bude pôsobiť v denníku N) a rozlúčil sa esejou o českej duši. V texte s názvom Uctívaná krajina píše o význame prírody, ktorá okrem iných vecí definuje národ, a vzťahu k nej.
Kľúč vidí v rozdiele medzi českým a slovenským lesom: „Česká příroda žádnou bázeň nevyvolává, je to dílo člověka a důsledkem nekonfliktního vztahu k ní je přesvědčení, že metafyzika je blbost, neboť existuje jen jeden svět – ten náš, který máme plně pod kontrolou.
Alespoň tak si vysvětluji onu zvláštní českou věcnost a sebejistotu, která mě neustále překvapuje. Překvapuje mě, protože navzdory pověstnému realismu Čechů si myslím, že žijí v iluzi: pocit bezpečí, jež člověk zakouší při procházce dokonale organizovanou českou krajinou, je ve skutečnosti nebezpečně svůdným omylem.“
O pár odsekov neskôr tento pocit rozvíja takto:
„Dlouho jsem tuto českou věcnost nedokázal pochopit a kladl si otázku, zda může existovat společnost odmítající metafyziku, odmítající cokoli uctívat a je pověstná tím, že si dokáže dělat legraci úplně ze všeho a nejvíc ze sebe samé. Je to jen hypotéza, ale myslím si, že Češi přece jen něco uctívají – a tím je právě jejich krajina, o níž zpívají v hymně a která jim nabízí posvátné pohodlí. Odtud onen typický český jev, který se dá popsat slovem pohoda.“
Na Slovensku je to inak, Šimečka píše:
„Slovenské hory a lesy jsou převážně divoké, mimo stezek neprůchodné, dá se v nich zabloudit i zemřít. Vyvolávají bázeň a lidé z vesnic chodí do blízkých hor málo, protože respektují, že je to království medvěda, ne člověka. To má důležité vyústění metafyzické povahy: lidé podvědomě respektují existenci ještě jiného světa, než je ten jejich, světa, který nemají pod kontrolou, který je přesahuje a je silnější než oni. Důsledkem toho je vědomí vlastní malosti, jež v lepším případě vede k pokoře, v tom horším ke komplexu méněcennosti.“
V ďalšom texte, ktorý stojí za prečítanie, Milan Šimečka píše o rozdielnom vzťahu k Československu, o inom vzťahu k dejinám po roku 1993, ale tiež o češtine, ktorá je podľa neho „zradná svojou zvodnosťou“, a jej elegancia ľahšie ukryje hlúposť a lož. Česi však majú podľa autora aj komparatívnu výhodu, ktorú nemá žiadny postkomunistický štát v Európe: Ľudia, najmä mladí, neodchádzajú z krajiny na Západ, tak ako Poliaci, Maďari alebo Slováci.
Viacero vecí v texte volá po polemike, čitateľ má skôr pocit, že Šimečka si zamieňa Čechov a Pražanov, mimopražské Česko pôsobí často divokejšie ako slovenské hory, aj keď aj tie... nuž, to ponechajme stranou. Pointa je v inom. Šimečkov manifest treba čítať esteticky, dôležitejší je jeho emotívny náboj než prezentovaná racionalita. Šimečka skrátka myslí po slovensky, aj keď píše po česky.
Dôkazom je napokon aj jeho rozlúčkový blog, kde napísal:
„Zjistil jsem, že to české (společenství), reprezentované myšlením lidí jako Zeman, Konvička, Klaus a mnoho dalších, vnímám jako něco naprosto cizího, co ke mně vůbec nepatří; něco, do čehož se nejsem schopen vcítit. Naopak, to slovenské, reprezentované Ficem, Kotlebou a mnoha dalšími, je mi sice rovněž na míle vzdálené, ale cítím, že se mnou nějak souvisí. Že vyrůstá z hlubin, kterým snad dokážu porozumět, a proto mne zajímá."
Nuž, Milan, vitajte doma. Keď sa vráti človek, ktorý nikdy neodišiel, má to svoje čaro – a nesie sa s tým prísľub niečoho nového a väčšieho. A keď ide syn v stopách otca, má to svojskú príťažlivosť. Horsky prirodzenú.
Foto: TASR
