Je to pútavo napísaný príbeh šéfa zločineckej Čeky, vraha, poľského šľachtica a nedoštudovaného kňaza, ateistu, ktorý tvrdil, že verí len Kristovmu učeniu a evanjeliu.

Zkusme si představit proces Felixe Edmundoviče Dzeržinského. Mohl by vypadat takto?

„Ctěný soude, snad všichni jsme slyšeli o události, která se odehrála v kanceláři velitele Čeky na Lubjance na začátku září 1918, těsně po atentátu na Lenina.“ Prokurátor zvedne ruce a gesty přehrává onu scénu: „Fanny Kaplanová, která se pokusila zabít vůdce revoluce, byla dovedena do kanceláře soudruha Dzeržinského. Čekali tam na ni tři muži. Dzeržinskij seděl za stolem a kouřil, komisař Žerson stál uprostřed s rukama v kapsách a čekista s asijskými rysy, asi Číňan, který dívku přivedl, se postavil k oknu.

Zbitá a zmučená Fanny Kaplanová s nářkem padla na zem. Žerson k ní přistoupil, sehnul se a položil jí nejprve jednu a pak druhou otázku. Kaplanová zkoušela odpovídat, ale mluvila tak nezřetelně a chaoticky, že jí nebylo rozumět. Vtom přišel do kanceláře druhý vyšetřovatel, mladší Číňan. Žerson pokynul hlavou.

Dzeržinskij to vydržel jen chvíli. Vytáhl revolver a dvakrát vystřelil. Zdieľať

Mladší podal staršímu malý hrneček a potom přiskočil k dívce. Jednou rukou ji chytl za hlavu, ve druhé se mu zablýskl nůž. Vsunul ostří do stisknutých úst ležící dívky. Když je bolestí otevřela, starší Číňan jí dovnitř nalil trochu kapaliny z hrnečku,“ v té chvíli prokurátor umlká a rozhlíží se po soudní síni.

„Kaplanová se začala dusit, zrudla a zbledla. Snažila se čekistovi, který ji držel, vytrhnout, válela se po podlaze a hlavou, rukama i nohama tloukla o zem. Dzeržinskij vyskočil zpoza stolu, nechápal, co se to děje. Číňan mu poslušně vysvětlil, že to byl rozehřátý vosk. V krku ztuhne a oběť dusí. Dívka se chytila za hrdlo, nehty si drásala ústa, ale vosku se zbavit nemohla. Dzeržinskij to vydržel jen chvíli. Vytáhl revolver a dvakrát vystřelil.

První výstřel patřil atentátnici. Druhý usmrtil staršího Číňana. Ctěný soude, tak byla zabita Fanny Kaplanová.“ Poslední slova prokurátor pronesl tak hlasitě, že ozvěna, která se odrazila od klenby, zazněla v síni jako kanonáda. Část publika stáhla hlavu mezi ramena.

„Ctěný soude, rozhodně protestuji!“ vyskočil obhájce. „Událost, kterou nám vylíčil pan prokurátor, není podložena důkazy. Bylo to přesně naopak,“ mluvil rychle, ale důrazně. Vypadal sebejistě a dobře připravený na přelíčení. Posunul si brýle.

„Dzeržinskij učil čekisty, jak rozeznávat a zneškodňovat nepřátele. Požadoval po nich přísné dodržování leninských zásad revoluční zákonnosti a spravedlivého zacházení se zadrženými. Když se na konci února 1918 dozvěděl, že se jeden z čekistů dovolil chovat k zadrženému hrubě, osobně vedl v této věci vyšetřování. Ve vyšetřovacím protokolu Dzeržinskij poznamenal: Komise se rozhodla vinného přísně potrestat a v budoucnosti postavit před soud každého, kdo by si dovolil ublížit zadrženému. Takový byl Dzeržinskij.“ Vtom obhájce umlkl, protože jeho projev vyvolal v síni vlnu nesouhlasu.

„Hanba! Lže! Přesně tak to bylo!“ mísily se výkřiky lidí přihlížejících procesu. Někdo hlasitě lapal po dechu, kdosi jiný vstal, nervózně mával rukou a snažil se něco zakřičet. V síni to vřelo čím dál tím víc. „Ticho, prosím, klid!“ zasáhl soudce a klepal kladívkem. „Nebo nechám vyklidit soudní síň!“ Ale nikdo ho neposlouchal. Lidé v publiku se stále vzrušeně dohadovali. „Chceme slyšet pravdu!“ neslo se ze všech stran. Publikum se uklidnilo až po příchodu tří urostlých příslušníků soudní stráže, kteří se na zavolání soudce objevili uprostřed síně.

„Vážený pan obhájce se plete!“ znovu se ozval prokurátor. „Ctěný soude, dovolím si na chvíli odbočit od osoby obviněného a zastavit se u instituce, kterou Felix Dzeržinskij stvořil. Nezapomeňme,“ začal, „že rudý teror propojil ideologické obsese bolševiků s lidovou kulturou násilí. Čekista byl jejich syntézou.

Byli to divocí námořníci a vojáci pološílení nenávistí k lidem nosícím brýle, ke vzdělaným, dobře živeným lidem s liberálními názory, neuměli si představit svět jinak než jako neustálou arénu plnou násilí, a také kriminálníci, chuligáni a psychicky nemocní – ti všichni tvořili okruh, z nějž Čeka rekrutovala svůj dorost,“ žalobce na chvíli umlkl, aby zjistil, jak zapůsobil na shromážděné.

A pak pokračoval: „Všude tam, kde čekisté potírali třídního nepřítele ve službách revoluce, docházelo k nepředstavitelným odpornostem, které zcela zastiňovaly bolševickou dramaturgii. Oběti byly vhazovány do vařící vody, stahovány z kůže, napichovány na kůl, páleny nebo pohřbívány zaživa, nahé vyháněny na ulici v zimním mraze a polévány vodou, až zmrzly jako ledové sochy. A kdo za ty bestiality nese zodpovědnost? Obviněný Felix Edmundovič Dzeržinskij! Velitel Všeruské mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží!“

Soudní síň při těchto slovech ztuhla. Lidem přeběhl mráz po zádech. Všichni se teď zahleděli na obhájce. Ten soudci naznačil, že si chce vzít slovo.

„Ctěný soude, dovolím si tvrdit, že obviněný o takovém chování nic nevěděl. Kdyby věděl, určitě by mu zabránil a viníci by byli po zásluze potrestáni,“ prohlásil. „Podle jeho směrnic byly všechny vyšetřovací metody ve shodě s revoluční zákonností. Nedopouštěl se žádného zneužívání moci. Zatčení byli usvědčováni na základě konkrétních faktů, dokumentů a svědeckých výpovědí. Nevinní byli ihned po prokázání propuštěni a byla jim také poskytována pomoc při hledání práce a bydlení. Na osobní příkaz Dzeržinského!“ obhájce udělal pauzu, aby se nadechl.

„A ohledně krutostí, které páchali rudí, nelišily se ničím od těch, které na bolševicích páchali bílí,“ řekl a zdvihl nad hlavu hustě popsaný list papíru. „Na příklad ve Votkinsku měli na lodích smrti zabít více než tisíc lidí (každý den zabili více než deset lidí. Zatčené zastřelili, probodli bajonetem nebo jim rozbili hlavu. Podobné popravy probíhaly také v Iževsku. Velitel města, Suvorov, měl při této příležitosti prohlásit (zřejmě přeháněl): ‚Dobíjím už čtvrtou tisícovku komunistů. Neplýtvejte na ně kulkami, stačí šavle a polena.ʻ Po druhém dobytí Iževsku bílými vojáci z Kolčakových oddílů poslali po řece Kamě vory plné šibenic ověšených mrtvolami rudých – stejně jako to před dvěma stoletími dělali carští důstojníci s kozáckými vzbouřenci. Slibuji, že mám k dispozici mnohem více podobných příkladů…“

V soudní síni se mezitím zdvihl takový křik, že soudní stráž musela násilím vyvést několik nejhlasitějších jedinců. Soudce na hodinu přerušil přelíčení, aby shromážděné uklidnil.

Proces s Felixem Dzeržinským se nikdy neuskutečnil. Ale kdyby ano, obviněný by stanul pod palbou podobných obvinění. Pro jedny to byl Rudý kat Ruska, pro druhé do morku kostí poctivý a dobrý člověk. Od okamžiku založení Všeruské mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží – zvané hovorově Čeka – se stal všeobecným objektem zájmu.

Na mušku si ho vzalo celkem pochopitelně zejména polské veřejné mínění. Na jednu stranu byl velmi mladý polský stát po dvou letech nezávislosti nucen ke konfrontaci se silným nepřítelem, který chtěl ve jménu nových hesel obnovit starý mocenský řád, na stranu druhou – tento řád podporovala i skupina Poláků s polským tvůrcem sovětských bezpečnostních služeb v čele.

Proces s Felixem Dzeržinským se nikdy neuskutečnil. Ale kdyby ano, obviněný by stanul pod palbou podobných obvinění. Pro jedny to byl Rudý kat Ruska, pro druhé do morku kostí poctivý a dobrý člověk. Zdieľať

Nechuť k potenciálnímu šéfovi Polské republiky rad, jímž by se Dzeržinskij stal, kdyby v roce 1920 bolševici vyhráli, byla tedy opravdu odůvodněná – ale zároveň přehnaná. Jeho meziválečný obraz je portrétem jako vystřiženým z propagandistického plakátu období bitvy u Varšavy: rudý vrah a psychopat s vyceněnými upířími tesáky, chutné sousto pro literaturu.

Vzápětí po jeho smrti v roce 1926 vyšly četné vzpomínky, zejména v tisku spojeném s jeho politickým křídlem. Pronikly jen k úzkému kruhu čtenářů a odpovídaly jejich pochopitelným očekáváním. Poptávka po senzaci na téma bolševické věrchušky, nejlépe v podobě populárních drbů, byla tak velká, že poskytovala velký prostor autorům detektivek a červené knihovny.

Paradokumentární román Ferdynanda Antoniho Ossendowského Lenin, vydaný v roce 1930, si rychle podmanil nakladatelský trh. Na důvěryhodnosti mu dodávala i biografie autora, který během občanské války pobýval v Rusku. Zapřisáhlý antikomunista Ossendowski samozřejmě předával Západu cenné informace, například o financování Leninových aktivit německou monarchií, ale sám, protože spolupracoval s bílými, měl většinu zpráv z druhé ruky.

Nikdy nepoznal osobně vládce Kremlu, které popisoval, proto ve svém spisku o jednom ze strůjců diktatury proletariátu volně mísí fakta a mýty a nechává peru svobodu s nonšalancí grafomana. Dzeržinskij je tu představen v nejhorším světle – ve skutečně hollywoodském stylu hororů o hraběti Drákulovi. Celé zlo bolševického Ruska se koncentruje v člověku, jímž sám Lenin opovrhuje a jehož se štítí.

Ossendowski nebyl se svými názory osamocený. Curzio Malaparte, italský spisovatel a novinář, napsal po návštěvě SSSR knihu Legenda Lenina s fikčními prvky, v níž se zmiňuje o tom, že Lenin cítil k šéfovi Čeky téměř fyzický odpor. Nesmíme přitom ovšem zapomenout, kdy Malaparte Rusko navštívil. V roce 1929!

V této době se rozjížděla stalinská mašinérie teroru. Nový vůdce, který realizoval vlastní interpretaci leninismu, potřeboval patent na kult tvůrce bolševického státu. Když se vzedmula nová vlna násilí, kterou nešlo vysvětlit válečným běsněním, mohla být vzpomínka na prvního čekistu pro Stalina nebezpečná. Dzeržinskij byl spojován s poctivostí a nezištnou oddaností ideji – zatímco generalissimus dosadil do Lubjanky kariéristy bez svědomí, kteří dělali nejšpinavější práci bez zbytečných otázek. Ještě na začátku třicátých let bylo možné zaslechnout komentáře, že za časů Dzeržinského by to bylo nemyslitelné. Stalin šílel, když se o něčem podobném doslechl. V kuloárech tak šířil názor, že Lenin cítil k šéfovi Čeky nechuť. A Dzeržinskému přidával vlastnosti sadisty libujícího si v mučení svých obětí.

Počas svojho života bol viackrát väznený, v roku 1916 bol odsúdený cárskym súdom na tri roky. 

Geniální grafoman Ferdynand Antoni Ossendowski se ve svém popisu jednotlivých hrdinů soustřeďoval na jejich fyzické rysy, které měly vysvětlovat jeho osobnost i jednání. Lenin u něj co chvíli mhouří svá mongolská očička a o Felixovi autor píše takto: „Najednou se vynořil Dzeržinského obličej. Bledý, nesoustředěný, se zapadlýma, studenýma a šilhajícíma očima, která se napůl ukrývala za pomrkávajícími víčky. Mimické svaly byly staženy křečí a jeho rty zkřivené a stažené. Tiše se smál a lehce při tom syčel.“

Životní volby této nestvůry spisovatel vysvětloval jednoduše: „Žhnul nenávistí k celému světu. Snil o tom, že se pomstí na všem, co stvořily živé bytosti. Toužil kolem sebe vidět krev, těla umučených a zabitých, hřbitovy, ruiny a spáleniště a nad tím vším – smrtelné ticho.“ Na pikantnosti dodává celému popisu scéna, v níž Dzeržinskij hrozí Leninovi, že ho zabije a převezme vládu místo něj, pokud nepodepíše dekret, který by ho jmenoval vůdcem komunistického Polska.

A domněnka, že touha po vládě ho nepochybně hnala k obsazení kremelského stolce. Tato poslední úvaha je typická jen pro polské autory. Svědčí o skrytých nacionalistických touhách, aby se to opravdu stalo?

Téma „rudého kata“ s radostí převzal hrabě Bogdan Jaxa-Ronikier, který znal Felixe osobně. Na podzim roku 1912 spolu seděli ve vězení Pawiak, kam se hrabě dostal za vraždu svého švagra (jednalo se o rodinný majetek). Polský baron Prášil, proslulý bonviván a podvodník, měl po smrti Dzeržinského šestý smysl. Pochopil, že pikantní příběhy o něm půjdou na dračku, a snížil se dokonce k tomu, že si začal namlouvat Felixovu sestru Aldonu Kojałłowiczovou a mámit z ní rodinné historky, o něž potom opíral svou předem připravenou tezi.

Aldona – která celý život cítila povinnost se o bratra starat, nést odpovědnost za jeho činy a byla mýtem ruského kata vysílená – neočekávala žádný podvod a ochotně věřila hraběti, který jí sliboval loajalitu. Pozdější Dzeržinského biograf Jerzy Ochmański román Jaxy-Ronikiera komentoval takto: „historická pravda, v níž je řada autentických detailů, které tehdejší životopisci neznali. (…) mísí se ovšem se lží opepřenou pomluvami.“

Tělo Felixe Dzeržinského stále leží u Leninovy hlavy na Rudém náměstí v Moskvě. Jeho portréty visí na stanicích ruské policie. A příběh tohoto člověka ještě dnes budí vypjaté emoce. Zdieľať

Hrabě, který v roce 1933 publikoval biografii s fikčními prvky Dzeržinskij. Rudý kat se zlatým srdcem, byl pod silným vlivem četby Ossendowského. Nese se ve stejném slavnostním a teatrálním stylu, používá stejný psychologismus využívající nejlevnější triky. Podle hraběte řadu rozsudků Dzeržinskij vykonával osobně. Usazoval odsouzené na elektrické křeslo nebo z šuplíku stolu vytáhl revolver a najednou vyslýchaného zastřelil. Právě z knihy Jaxy-Ronikiera pochází úryvek o mučení a vraždě Fanny Kaplanové – ve skutečnosti ji však zabil kremelský velitel Pavel Malkov. Nikdo jí také před popravou nelil do krku rozehřátý vosk.

Oficiální životopisy Felixe Dzeržinského z doby SSSR a PLR lze také jen těžko pokládat za důvěryhodné. Vznikaly pod diktátem ideologie, byly silně cenzurované, plné stranického newspeaku a z Dzeržinského dělaly „věčný plamen“ – jak ho posmrtně nazval Stalin. Do určité doby nebylo možné psát o osobních tématech, životopisci se museli soustředit jen na politické činy „neohroženého šermíře revoluce“. Později byly povoleny alespoň popisy rodinného zázemí: nejdříve žena se synem, později sestry a bratři, a nakonec i ženy, ačkoli s důsledným zamlčováním některých okolností. Upřímnější jsou individuální paměti bývalých spolupracovníků a soudruhů šéfa Čeky, publikované vzápětí po jeho smrti na stránkách v Moskvě vydávaného periodika Z Pola Walki.

Čelní polští biografové Dzeržinského, Jan Sobczak a Jerzy Ochmański, se drží faktů a chronologie. Hodně čerpají ze sovětských životopisců, ale jejich radikalismus nahrazují eufemismy nebo jiným zamlčováním. Připomínají zato Felixovu církevní svatbu se Zofií Muszkat-Dzeržinskou. Zofia na sklonku svého života o svém muži také napsala knihu: Léta velkých bojů. Ale její paměti – vznikající v Sovětském svazu a s pomocí asistentů, tedy ne zcela samostatně – jsou nevyrovnané. První část, která se věnovala polskému období a emigraci, je rozhodně psaná živějším a zajímavějším jazykem. I přes ideologické pozadí má kouzlo osobního vyznání. Druhá je už jen propagandistickou výpovědí bolševické aktivistky.

Po čtyřiceti pěti letech reálného socialismu – včetně nejhoršího stalinismu, kdy byl kult soudruha Dzeržinského jeho rodákům všemožně vnucován – obživly spolu s demokracií sanační sentimenty a resentimenty. Byly znovu vydány knihy Ossendowského a Jaxy-Ronikiera, dříve zakázané, a nyní chápané doslova, i přes nové úvody, které nabádají ke střízlivosti při čtení.

V případě Dzeržinského mýtu vadil především jeho původ. Fakt, že se polský šlechtic mohl zříci katolické identity výměnou za internacionalismus a ateismus, byl nepřijatelný. Bylo nutné mu připravit nový životopis. Nejjednodušší bylo udělat z něj Žida a spolutvůrce „židobolševismu“, na základě druhého jména jeho otce (Rufin) jako židovského příjmení. Je to nelogické, vždyť toto jméno je latinského původu a jeho patronem je sv. Rufin z města Aquileia. Mýtus byl tak přesvědčivý, že přežil dodnes. Zejména na internetu je velmi oblíbený.

V roce 1993 vyšla biografie Felixe Dzeržinského Jerzyho Łątky s příznačným názvem Krvavý apoštol – první vydání ve svobodném Polsku. Práce je spíše novinářská než historická a snaží se o psychologickou analýzu. S publikací měl však Łątka problémy. Několik vydavatelů ji odmítlo, ačkoli měla dobré recenze. Zřejmě ještě tehdy nenastala ta správná doba. Polsko žilo snahou zbavit se komunistického dědictví, všichni se soustředili na inflaci, privatizaci a nezaměstnanost. Vypořádání se s minulostí se očekávalo od živých.

Betonový Dzeržinskij – který stál na Bankovním náměstí ve Varšavě – byl symbolicky stržen 16. listopadu 1989. Rozpadl se na tři části, a ty byly odvezeny do skladu pod varšavským mostem Grota-Roweckého. Zdálo by se, že toto gesto bude společnosti stačit. S nechutí jsme si nad ním umyli ruce. S uspokojením, že „věčný plamen“ navždy zhasl.

Kniha Sylwie Frołow​ vyšla v decembri minulého roku vo vydavateľstve Premedia.

Tělo Felixe Dzeržinského stále leží u Leninovy hlavy na Rudém náměstí v Moskvě. Jeho portréty visí na stanicích ruské policie. A příběh tohoto člověka ještě dnes budí vypjaté emoce. Přinejmenším v Polsku. To je i jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla toto téma znovu otevřít – ale ne jediný. Tato kniha je pro mě i určitým pokusem o soukromé vypořádání se s tímto tématem. Celé dětství jsem totiž bydlela v sousedství ulice F. Dzeržinského – velmi dlouhé, snad nejdelší v Krakově. Tenkrát mi připadala nekonečná.

Kdyby se mě tenkrát někdo zeptal: Kdo byl Felix Dzeržinskij? Odpověděla bych: Špatný člověk. Ačkoli nahlas mi to nikdo neřekl. Netušila jsem ani, jak vypadal. Byl jen shlukem písmen na pouličních cedulích. Ale věděla jsem jedno – že všechno kolem mě se dělo kvůli tomuto člověku. Kdyby ho nebylo, ani můj ruský dědeček, který se narodil v Charbinu, ani moje polská matka z Vilniusu, polského Vilna, by se neusídlili v Krakově. I přesto jsem Dzeržinského nenáviděla.

Za co? Za to, co Czesław Miłosz v knize Zotročený duch nazval „nezvratností nového systému“. Nemohla jsem samozřejmě vědět, co je to „systém“, a už vůbec ne „nezvratnost“ nebo „zotročení“. Dokonce i přídavné jméno „nový“ znělo abstraktně, protože jiný systém jsem neznala. Byla to pro mě otázka nesplněného snu o banánech, nemožné cesty do zahraničí, noční můry hornicko-hutnických akademií nebo tíživé atmosféry lži, která otravovala vzduch spolu se zplodinami z novohuťských komínů.

Bylo v tom vědomí toho, že na té nekonečné ulici se nikdy konce nedočkám. I když by se našel i osobnější důvod mé nenávisti k Dzeržinskému. O tom jsem se dozvěděla až po letech, kdy jsem si mohla přečíst obsah jeho depeše z 16. listopadu 1920, kterou poslal šéfovi Čeky v Simferopoli, Vasiliji Mancevovi. Dzeržinskij v ní napsal: „Udělejte všechno proto, aby se z Krymu na pevninu nedostal žádný příslušník bílé armády.“ Necelý týden poté, 22. listopadu, odsoudila čekistická trojka pod velením Manceva k trestu smrti 857 vojáků armády generála Wrangla. Rozsudek byl vykonán. Byl mezi nimi i můj pradědeček, plukovník Matvěj Matvějevič Frolov.

...začala jsem mít Dzeržinského ráda, pak ho opět nenávidět, v závislosti na materiálu, který jsem zrovna studovala. Začala jsem si s ním tykat, stal se z něj Felix. Zdieľať

Ulice Dzeržinského v Krakově už dávno neexistuje. Je to, jako před válkou, ulice Juliusze Lea, primátora z počátku 20. století. Já už také dávno nejsem dítě. A všechno by bylo v pořádku, kdybych před sebou neviděla otazník, který nezmizel spolu se starou cedulkou. Nezmizel, protože nám dvacet let svobody přineslo hořký závěr: Ani boření pomníků dějinné démony nezaplaší. Připomínají nestvůru Pana Cogito – podobné velké depresi roztažené nad celou zemí. A co chvíli nás probouzí výbuchem minulosti, jako na chvíli zklidněná sopka.

Také jsem měla takovou nestvůru. A po letech jsem se rozhodla, že přišel čas, abych ji vyzvala na souboj. Podívala se do jejích strašných očí, analyzovala a pojmenovala ji, a potom zarámovala do konkrétní definice. Jenže jak jsem se nořila hlouběji a hlouběji do tématu, zjišťovala jsem, že mou nestvůru není tak jednoduché definovat.

Kroužila jsem ve světě mýtu, stereotypu, lži a historické pravdy, někdy jsem jen stěží odlišovala dobro od zla a s narůstající zvědavostí jsem kladla nové otázky. Protože se ukázalo, že moje nestvůra je fascinující! Samozřejmě ne z pohledu ideologického směřování, ten je velmi vzdálený tomu mému. Zaujala mě spíše komplikovanost Dzeržinského osudu na pozadí historie, psychologický kontext a snaha o porozumění tomu, proč si typický polský šlechtic, vychovaný v katolicko-romantickém duchu, sám velmi nábožensky založený, zvolil komunismus a stal se jeho realizátorem, a to tím nejkrvavějším způsobem.

Proč se stal protikladem jiného polského šlechtice, který byl vychován ve stejných podmínkách a byl s ním spřízněný skrze manželský svazek synovce a neteře, člověka, který také vsadil na socialismus, ale stačil v odpovídajícím okamžiku vystoupit na zastávce „Svoboda“? Zažívala jsem přitom velmi krajní emocionální stavy – začala jsem mít Dzeržinského ráda, pak ho opět nenávidět, v závislosti na materiálu, který jsem zrovna studovala. Začala jsem si s ním tykat, stal se z něj Felix. Jednou jsem ho bránila a brala jsem na sebe roli ďáblova advokáta, podruhé jsem ho pobouřeně obviňovala. Ptala jsem se, jak je možné, že je dobrý člověk schopen se zcela zaplést do zla, a to ve jménu lásky k lidem.

Tato nejednoznačnost byla fascinující. Už proto, že se vyplnilo Felixovo přání – toužil po černobílém světě a taková je i jeho legenda. Pochopila jsem tedy, že mým úkolem je najít různé odstíny šedi, navzdory jeho nesmiřitelným nepřátelům i rozhodným obhájcům, navzdory sobě samé v mladší podobě, možná i navzdory Dzeržinskému.

Jako Polák a nedostudovaný katolický kněz je jakousi třískou v našem národním cítění. Jako člověk je velkou záhadou, podobnou hrdinům z Dostojevského románů. S celou škálou různých emocí a ne zcela pochopitelných životních voleb, nešťastně se zmítající mezi nezbytností, přesvědčením a svědomím, může svým životopisem soupeřit se Stavroginem, Ivanem Karamazovem, ale i s jeho bratrem… Aljošou. Miloval totiž lidstvo vražednou láskou inkvizitora. V jiných dobách a na jiném místě by se mohl stát svatým.

Sylwia Frołow​
Autorka je poľská novinárka a redaktorka krakovského týždenníka Tygodnik Powszechny, napísala dva romány. 

Úryvok vychádza so súhlasom vydavateľa.

Foto: controappuntoblog.org

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo