Kríza Západu a kult ľudstva

Čítať neskôr
Pre uloženie článku sa prihláste alebo sa ZDARMA registrujte.
Kríza Západu a kult ľudstva

Individuálnu lásku k človeku nemožno uzákoniť, pretože si vyžaduje osobnú a zásadnú obeť. Kult ľudstva je utópia, hovorí prof. Tomský.

Třetí týden teplého listopadu a na rozbouřené moře vyplouvají další tisíce uprchlíků z Turecka, převážně Syřanů, ale mezi nimi se nacházejí Iráčané, Libyjci, Afghánci i běženci z kruté eritrejské diktatury, ze Sudánu a také ze severní Nigérie, kde řádily bojůvky islamistické Boko Haram. V Afganistánu, Africe a na Blízkém východě bylo destabilizováno zhruba 60 milionů lidí. Denní nápor do Evropy klesl plus mínus z říjnových rekordních deseti tisíc denně zhruba na sedm a všichni v blátě a dešti chvátají v obavě, že se hranice uzavřou.

Německo totiž už přijalo více než milion příchozích, malé Švedsko 120 000 a nemají kam další uložit. Jeden stát po druhém uzavírá své přechody. Během mého psaní 13. listopadu rozpoutali islamisté teror v Paříži a zavraždili nejméně 129 náhodných osob. Genocidní útok nepochybně politiku otevřených vnějších i vnitřních hranic Unie změní. Ostatně moralističtí obránci „otevřené společnosti, otevřených hranic” a neomezeného práva na azyl už pod náporem reality a zdravého rozumu diskusi pomalu ale jistě prohrávají.  

Většině lidí se totiž dnešní příval uprchlíků z rozvrácených muslimských států jeví jako hrozba přímo existencionální a přirovnává dnešní situaci k pádu Římské říše, kdy přestávala zvládat nápor nepřátelských kmenů. Strach má velké oči, ono to tenkrát od první prohrané bitvě s Vizigóthy trvalo ještě celé století, než byl sesazen poslední císař (476) a ke konečnému zániku západní římské civilizace dochází až v první polovině století šestého.

Většině lidí se dnešní příval uprchlíků z rozvrácených muslimských států jeví jako hrozba a přirovnává dnešní situaci k pádu Římské říše. Strach má velké oči, přesto jsou obavy o osud Evropy opodstatněné. Zdieľať

Přesto jsou obavy o osud Evropy opodstatněné, i dnes pociťujeme vnitřní slabost, kulturní, společenský i politický úpadek a nepřátelé extra muros jsou jen vnějším příznakem krize. Skomírající civilizace mívají oslabeny vnější hranice.

Samozřejmě, lze namítnout, že Západ prochází bouřlivou intelektuální a politickou přestavbou neustále; na rozdíl od statických civilizací, je totiž nesmírně dynamický. Sudičky mu dali do vínku hodnoty, jež se spolu sváří: řecké abstraktní myšlení, čili hledání ideálna a to nejen v kosmu, ale i v řádu lidské svobodné společnosti, univerzální římské právo a republiku i vášnivý židovský existencionalismus, který se stal univerzálním náboženstvím milosrdenství – lásky k Bohu a bližnímu.

Západní církev v zápase o investituru nad světskou mocí zvítězila (1057 – 1122), sama se ale zpolitizovala, a rozdělené papežství na přelomu patnáctého století (1385 –1417) znamenalo nepředstavitelnou ránu duchovní jednotě a autoritě církve, ze které se křesťanstvo, jak se Evropané tehdy sami definovali, už nikdy zcela nevzpamatovalo. V té době vzniká na elitních panských dvorech reakce – antropocentristický humanismus, zbožštění člověka, jenž se má stát pánem světa, „mírou všech věcí” a nikoli jen pokorným vykonavatelem boží vůle. Rozvoj vědy odhaluje bludné náboženské představy o světě, rozum je ale omezený a vědecké teorie se střetávají s vírou až do našich časů. Renesance se marně pokouší vrátit k řeckým pohanským ctnostem a evropská civilizace pomalu přestává být teocentrická, aniž by mohla obnovit řeckou polis či morálku uměřeného stoicismu.

O století později následuje náboženský rozkol reformace a za dalších sto let třicetiletá válka. Zrodí se racionalismus, národní státy, osvícenství, revoluční jakobinismus, liberální individualismus, nacionální i internacionální socialismus. Na rozdíl od mírných dynastických válek a zuřivému imperiálnímu nacionalismu vilémovského Německa začínají Evropu po francouzské revoluci ovládat humanistické představy o člověku a společnosti, které vedou k válkám o nadvládu – Napoleon, Hitler, Lenin. Souběžně s občasnými katastrofami se rozvíjí lidský duch, Akvinský, Dante, Shakespeare, Goethe, kvete umění gotiky, renesance a baroka, věda a technika zajistí nevídaný materiální rozvoj a vládu nad přírodou, evropské státy ovládnou většinu světa.

V Anglii a novátorsky v její sesterské republice za oceánem se rozvíjí liberální demokracie, která se po dvou krvavých světových válkách v západní Evropě prosadí, ale zápas o duši a ideální společnost neustává. Po porážce kolektivního totalitního humanismu nacistů i bolševiků vítězí opačný liberální individualistický humanismus nové Evropy. Právě uplynulo sedmdesát let míru, svobody a prosperity, ale nikdo neslavil. Proč?

Příčiny dnešní krize, té vyčerpané, vymírající, byrokratické a hedonistické Evropy musíme hledat v duchovní, čili ideologické oblasti. Jen víra je totiž matkou energie. Jakou vírou však žije Evropa?

Příčiny dnešní krize, té vyčerpané, vymírající, byrokratické a hedonistické Evropy musíme hledat v duchovní, čili ideologické oblasti. Jen víra je totiž matkou energie. Jakou vírou však žije Evropa? Zdieľať

S postupnou ztrátou magisteriální nadvlády katolické církve od 15. století se otevírá prostor pro emancipaci státu. Oddělení církve a státu je jistě nejhlubším základem svobody, ale naprosté rozštěpení politicko-náboženského řádu způsobilo v Evropě sekularizaci. Císař a papež původně nepředstavovali zcela vyhraněnou duchovní a světskou moc, oba působili v rámci jedné sakrální civilizace jako nositelé odlišných úřadů. I když byl zřejmě rozchod nevyhnutelný, přispěly k němu hlavně náboženské války 16. a 17. století. Už v předvečer huegonotské války prohlašuje kancléř francouzského krále: „Není podstatné, jaké náboženství je pravé, jde o to, aby mohli lidé společně žít“ (1562).

Od té doby desakralizovaný stát hledá svou vlastní světskou legitimitu. Až do osvícenství, měla církev v křesťanské společnosti institucionálně i právně nad státem navrch, ale rozkol víry umožnil absolutistickému vladaři, aby si uvědomil svou moc, nadřadil politiku rozdělené oblasti duchovní a vyhlásil církvi válku. Stát měl místo pravdy, garantovat nezávislý rozum, bezpečnost, pořádek a náboženskou toleranci. To ale nemohlo křesťanské společnosti stačit a vzniklé politické vákuum bylo třeba něčím vyplnit. Postarala se o to v kontinentální Evropě francouzská revoluce. Stát dostal místo křesťanské eschatologie pozemský budovatelský úkol: zajistit občanovi „politická práva a svobody, jež mu od přírody náleží” (Rousseau), tu jedinou legitimitu, tolerantní vztah k jedinci, který o sobě nezávisle rozhoduje. Náboženství odkázal do soukromé sféry a vypudil z obce, odteď je politika laická, světská.

Otázka ovšem zní: je takový stát nutně neslučitelný s náboženstvím, neznamená autonomie nenáboženské veřejné sféry postupné odkřesťanštění, jak se domnívají učenci koránu? Může křesťanství přežít bez státního kultu nebo vlivu na veřejnou sféru? Až do devatenáctého století čerpal stát svou vnitřní sílu a soudržnost z náboženství a nakonec poněkud skrytě za fasádou „trůnu a oltáře” i z nacionalismu, dnes nabízí jednotlivci svobodu bez jednotícího pouta, jež svobodě předchází, je závislý na uspokojování materiálních nároků občanů a neprávem předpokládá „přirozenou” morálku.

Proces sekularizace byl totiž emancipační, světský řád „osvobodil člověka” od zděděné autority a komunálních vazeb, ale nikdo není ostrov a osamělá volnost je truchlivá, dokonce pro většinu znamená méně než blahobyt. Otázku lze položit i obráceně: může stát existovat bez vyšší legitimity, než je pouhá garance nenáboženské svobody? Jinak řečeno, musí mít pseudonáboženskou ideologii?

Po vysilující druhé válce, kdy patriotismus (převážně ruský) s pomocí Američanů porazil Hitlera, se západní elity vrátily k osvícenskému kultu liberálního humanismu a vyjádřily jej deklarací občanských a lidských práv. Vzaly si příklad z úspěšného politického náboženství vítězných Spojených států, vyhlásily ale boj nacionalismu a projekt evropských spojených národů.

Analogie zřejmě mylná. V roce 1776 Američané už národem byli a státní garance antiaristokratické „rovnosti, osobní svobody a vlastní cesty ke štěstí” byla osvobozující a umožňovala vstřebávat cizince, kteří se chtěli stát Američany. Avšak poválečné rozšíření kultu na individuální práva začala od 60. let narušovat i americkou multietnickou pospolitost, jazyk práv totiž vede k subjektivismu, individuálním i menšinovým nárokům a kult lidstva konkuruje transcendentálnímu Bohu.

Člověk se může stát stejně dobře morálním gigantem jako naprostou bestií. Má volbu. Homo homini lupus je urážka vlků. Zdieľať

Dnešní humanistická víra je v mnoha ohledech vnímána jako pokrok. Svět chce být konečně dobrý. Tím se ale vytratilo tradiční rozlišení víry a rozumu, ius a lex, individuální ctnosti a kolektivní politiky i nepředvídatelných důsledků uzákonění dobra. Politik je nyní opět kazatel a stát univerzální církví. Na straně humanistů je kult lidství chápán jako racionální samozřejmost a nikoli jako sekularizovaný křesťanský derivát a politické náboženství, jež s individuální morálkou a rozumem, natož s pragmatickou politikou mají málo společného.

Často i křesťané si pokřtěný humanismus pochvalují, jak dokazuje Francis Spufford svou knihou Bez omluvy (Unapologetic), když vyčítá ateistům, že si vůbec neuvědomují, co dluží křesťanství, jež tak „nesmazatelně ovlivnilo sekulární morálku, vždyť teprve vědomí, že Bůh miluje každého bez ohledu na jeho zásluhy, umožnilo chápat člověka jako „právnickou osobu” nedělitelných, všeobecných práv.

Podobně Marillyne Robinsonová, slavná autorka Gilead (Pullitzerova cena), se podivuje nad Jeffersonovou „samozřejmou” rovností všech lidí v Americké deklaraci: „je-li „svatost lidské osoby a jejích práv mimo racionální diskusi, je to proto, že jde o náboženskou víru a zásluhu křesťanství.” Oba autoři totiž považují víru v důstojnost člověka za nepopiratelný pokrok lidstva. Neuvědomují si však, že na rozdíl od Evropanů jsou stále ještě převážně zbožným, soudržným národem, který svobodně rozhoduje.

Humanisté věří, že je humanita posvátná přirozenost lidstva, sídlí v každém sapiens (něco jako nesmrtelná duše) a tato niterná kvalita dává světu smysl a je zdrojem veškeré morální autority i politické moci. Vychází z monoteismu a křesťanské víry. Bez Stvořitele, který si to kruté lidské zvíře zamiloval, nevysvětlíme, proč je těžký zločinec tak důležitý. (Yuval Harari: Sapiens).

Láska k lidstvu je čirá abstrakce. Jak říká anglické úsloví: Humanista miluje lidstvo, ale nenávidí svého souseda! Zdieľať

Co je špatného na humanistické lásce k bližnímu? Především univerzální zákon. Člověk se může stát stejně dobře morálním gigantem jako naprostou bestií. Má volbu. Homo homini lupus je urážka vlků. Individuální metafyzickou a téměř iracionální lásku k člověku nelze nařídit a dokonce z ní odvozovat politiku. Vyžaduje totiž zásadní, osobní oběť a je přirozeně odstupňovaná od lásky k rodině, náklonnosti k příbuzným a přátelům, loajalitě ke sdílenému, stále ohroženému společenství a teprve v poslední instanci k cizím i vzdáleným a už vůbec ne k lidstvu. To je čirá abstrakce. Jak říká anglické úsloví: Humanista miluje lidstvo, ale nenávidí svého souseda!

A tím se dostáváme obloukem k debatě o pomoci přistěhovalcům. Celý rok se ozývaly fanatické, kazatelské hlasy: „Nejvyšší hodnotou Evropy je otevřená společnost otevřených hranic” (The Economist). Angela Merkelová má pravdu legální i morální – žádná horní hranice práva na azyl nesmí existovat (The Guardian). Základní listina evropských práv (2 000) je založena na lidské důstojnosti. (Der Spiegel). A dalo by se pokračovat.

Námitky rozumu vedle absolutizované všelidské morálky působí chabě. „Jaké právo mají nešťastníci z rozvrácených zemí rozvrátit tu naši? Příliš mnoho uprchlíků z antagonistické kultury přivodí rozvrat a vyvolá zločinnou reakci. Ohrozí soudržnou demokracii a razantně sníží životní úroveň. Bez vnějších hranic Evropy zanikne vnitřní svobodný prostor. Žádná lidská důstojnost neexistuje, zločinci nejsou posvátní.

Politika je umění možného a první a poslední povinností vlády je udržet vnější bezpečnost a vnitřní smír. Pomáhat lze jen v rámci přijatelných možností, vpodstatě z nadbytku. Společnost se skládá z nedokonalých lidí a ti si zajistí svůj domov proti vetřelcům násilím. Nelze nikoho nutit zákonem, aby byl lepší, než chce sám…” a tak dále a tak podobně. Všechny argumenty proti milosrdenství zní přízemně, materialisticky a sobecky podle rčení bližší košile než kabát.

Co vlastně provedla sekularizace, když vytrhla ctnost milosrdenství z náboženského kontextu? Soucit zešílel, stal se absolutní hodnotou nezávislou na lásce k Bohu, na dobrovolné osobní oběti. Zdieľať

Co vlastně provedla sekularizace, když vytrhla ctnost milosrdenství z náboženského kontextu? Soucit zešílel, stal se absolutní, nejvyšší hodnotou nezávislou na lásce k Bohu, na dobrovolné osobní oběti, stal se nelidskou povinností a zákonem, který má převychovat a dokonce poškozuje i obdarovaného, protože si nečiní nárok na jeho vděčnost. Takový je antropocentrický kult humanismu.

Takhle mluví fanatici ochromeného státu, který svobodně nerozhoduje, protože si uzákonil lidská práva. Na jedné straně chce uspokojit materiální nároky občanů sociální utopií, protože jinou legitimitu nemá, na druhé straně si vypomáhá utopií univerzálního kultu lidství a podlamuje tak svou schopnost jednat. Těžko se může vrátit ke křesťanství, měl by však místo diktátu ideologie (politické korektnosti) obhajovat hlavně svobodu a vystupovat v rámci jednotného zákona celé společnosti liberálně vůči náboženství, bez ohledu, zda jde o muslimy nebo o křesťany. Ani světskou víru nelze uzákonit.

Alexander Tomský
Autor je český politológ a vydavateľ. V 1980. rokoch v Londýne viedol exilové vydavateľstvo Rozmluvy a spolupracoval na pašovaní zakázanej literatúry do Československa. V Keston College spolupracoval s poradcami Margaret Thatcherovej.

Text autor predniesol 19. novembra 2015 na Hanusových dňoch v Prešove. Ilustračné foto: flickr.com (CC BY 2.0).

Čítať neskôr
Pre uloženie článku sa prihláste alebo sa ZDARMA registrujte.
Čítať neskôr
Pre uloženie článku sa prihláste alebo sa ZDARMA registrujte.

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo