O Putinovi se často píše, že je nepředvídatelný. Je nepředvídatelný v míře, která odpovídá jeho charakteru i jeho postavení. Každý politik si musí udržovat určitou dvojznačnost, pokud se nechce stát rukojmím svých předešlých prohlášení. Obama, Merkelová, Hollande, Sarkozy, kdokoliv. Prohlášení politiků ovšem vytvářejí jakési myšlenkové jádro, které můžeme rozpoznávat. A toto jádro tvoří rámec, jenž nám neumožňuje předvídat rozhodnutí politiků, ale umožňuje nám jejich výklad.

Dvě knihy, které je nutné znát

Dvě knihy považuji v tomto ohledu za velice poučné. Tou první je La quête d’une identité impériale. Le néo-eurasisme dans la Russie contemporaine (Hledání imperiální identity. Neoeurasianismus v současném Rusku) Marlène Laruelleové. Autorku osobně neznám. Publikovala však několik knih o nacionalistických ideologiích ruského světa nebo rusifikovaného světa muslimského. Získala doktorát na INALCO (Institut national des langues et civilisations orientales), a protože nemohla získat místo na univerzitě ve Francii, odešla do Washingtonu. Druhá kniha právě vychází: Dans la tête de Vladimir Poutine (Uvnitř hlavy Vladimira Putina) z pera Michela Eltchaninova. Toto jméno je v Rusku i ve Francii známo už několika generacím. Eltchaninov je absolventem vysoké školy pro vzdělávání středoškolských profesorů, docentem filosofie a zástupcem šéfredaktora časopisu Philosophie magazine.

Putin není komunista a pravděpodobně jím ani nikdy nebyl. Marxe či dokonce Lenina cituje jen velmi zřídka. Je naopak přesvědčeným a zaujatým Sovětem. V komunistickou doktrínu se přestalo věřit už v době SSSR. Jedním z posledních upřímně přesvědčených komunistů byl pravděpodobně Nikita Chruščov. Diamat, jazyk marxismu-leninismu, přetrval až do roku 1989 a po celou tu dobu byl závazným veřejným jazykem. Chceme-li dnes nalézt upřímné stoupence tohoto učení, musíme je hledat ve Francii. Nalezneme tam poměrně dost těch, kteří si uchovali odkaz ducha marxismu-leninismu v čiré nebo umírněnější podobě, a mnohdy si to dokonce ani neuvědomují, když se navíc „buržoazní myšlení“ nikdy nezmohlo na čisté, přímé a účinné intelektuální vyvrácení marxismu-leninismu.

V čem spočívá Putinův sovětismus? V bezvýhradném přijímání praktik a praxe Sovětského svazu a především KGB, jehož byl žákem a aktivním příslušníkem až do svého převzetí moci. Sovětismem se rozumí především modlářství ruského státu ve všech jeho formách; za vzor přitom sloužily ty nejautoritářštější, Ivan Hrozný, Petr Veliký, Alexandr III., a jako vrchol J. V. Stalin. Do tohoto širokého modlářského rozpětí se v poslední době vešli nejen generálové starého režimu Suvorov a Kutuzov, ale také generálové bílí. Je jen otázka času, kdy bude exhumován generál Děnikin, aby jeho ostatky mohly spočinout v ruské půdě.

V Rusku jsou uctívány také velké postavy policie, na prvním místě F. E. Dzeržinskij. Putinova kágébácká výchova způsobila, že považuje za přirozené praktiky bolševické politické policie, vraždy, mučení, vydírání, vytváření kompromitujících složek (kompromat) na případné protivníky. Ještě se nezapomnělo, že v předvečer druhé čečenské války vyletěly do povětří dva velké domy a stovky lidí při tom přišly o život. Atentát byl připsán Čečencům, nyní však už nikdo o identitě viníka nepochybuje – je jím Putin. Člověka, který se rozhodl provést něco takového, je třeba se bát a mít před ním respekt.

Jinou osvědčenou technikou sovětismu je metoda omračující nehorázné lži. Něco takového jsem nedávno sám zažil při diplomatické recepci v Rize. Mladý ruský velvyslanec v přítomnosti velvyslanců Spojených států, Německa, Izraele a dalších zemí suverénně prohlásil: „Lotyšsko jsme nikdy neokupovali.“ Zaskočení a nevěřícně zírající diplomaté nebyli schopni na jeho výrok vůbec reagovat a zůstali sedět. Budu si po zbytek života vyčítat, že jsem nevstal a neřekl: „Excelence, pane velvyslanče, buďte tak laskav a zopakujte to ještě jednou.“ Tak měli ovšem reagovat přítomní velvyslanci. Rusova slova jim však zcela vyrazila dech. Když Putin desetkrát po sobě tvrdí, že na Ukrajinu neposílá tanky, nejmodernější sofistikované zbraně ani pravidelné vojsko, nikdo se mu neodváží říci: „Nelžete!“ Západ umění omračující lži neovládá. Odzbrojuje ho jeho vlastní zdvořilost. Zkusme si představit, že by Obama poslal Ukrajincům vše, co potřebují, včetně nejmodernějších „chytrých zbraní“, a bohorovně prohlašoval, že jim nic neposlal a že on sám je rozhodně proti vojenskému vyzbrojování Ukrajiny. Zkusme si něco takového jen představit.

Duchovní síly

Sovětismus se však nemůže obejít bez duchovních sil. Komunismus byl jedna síla. Nyní vzniká potřeba jiné síly, a ta se postupně utvářela v posledních zhruba deseti letech. Její kořeny sahají do ruských duchovních dějin hlouběji než marxismus-leninismus.

Nejstarší vrstvou je slavjanofilství devatenáctého století, které přežilo sedmdesát let pronásledování. Zrodilo se někdy kolem roku 1850 a rozvíjelo dva argumenty. Prvním je, že Rusko je odlišná civilizace, která se nevyvíjí podle evropského modelu. Jde svou vlastní cestou. Druhý argument říká, že zdánlivé zpoždění Ruska ve skutečnosti znamená náskok před moderními přístupy západních zemí. Společenské vztahy jsou v Rusku zdravější než v kapitalistické společnosti. Ta se snaží vyřešit své rozpory socialismem. Ale socialismus už existuje v ruském rolnictvu a v daleko lepší podobě. A také ruské křesťanství je čistší. Rusko je budoucností nejen pravého křesťanství, ale také pravého socialismu. Je třeba přiznat, že slavjanofilství bylo plodné. Literární, filosofické a hudební úspěchy Rusů jsou jeho zásluhou. Splynulo s nacionalismem. Na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století se ruské impérium výrazně rozšířilo. Rusku se podařilo obsadit Střední Asii (Túrán), odříznout sever Číny a vybudovalo transsibiřskou magistrálu. Na první vrstvu slavjanofilství navázala vrstva druhá: eurasianismus. Jména jsou na Západě neznámá: Konstantin Leonťjev, Nikolaj Danilevskij. Své pokračovatele nalezl tento směr v kruzích bílé emigrace v Praze, v Berlíně a v Paříži. Stále stejné téma: Evropa vyčerpala svou životní sílu.

Na řadu přichází Rusko, jehož civilizace a náboženství nejsou s Evropou slučitelné. Konfrontace je nevyhnutelná a je třeba se na ni připravit. Pokud jde o eurasianisty, podrobují kanonické dějiny Ruska revizi. Odhalují vše, za co ruský lid, a zejména ruský stát vděčí Tatarům a dalším asijským a tureckým hordám, které v Rusku po dlouhou dobu vládly. Moskevský stát nevzešel jenom z Byzance, ale stejně tak, ne-li v ještě větší míře, vzešel ze Saraje, velkého tatarského města v povodí Volhy. Mongolové přinesli právo, hospodářskou prosperitu, recepty na vládnutí a neocenitelné vazby s Asií. Slavná „Monomachova tiára“ není nic jiného než uzbecká čapka. Legitimita ruského cara se neodvozuje jen od konstantinopolských císařů, ale také od Čingischána, jehož symboly se nacházejí na kupolích kremelského svatého soboru. S eurasianismem Rusko učinilo další krok na východ a o něco se vzdálilo Evropě. V jistém ohledu je rehabilitován islám.

Co se dnes čte v Moskvě, konkrétně v duchovním milieu, jímž je obklopen Putin? O tom nás informují Marlène Laruelleová a Michel Eltchaninov. Nejčastěji citovanými jmény jsou zde Gumiljov, Iljin, Panarin, Savickij a Dugin. Lev Gumiljov je synem velké básnířky Anny Achmatovové a básníka Nikolaje Gumiljova, zastřeleného bolševiky v roce 1921. Prožil několik let v gulagu, zemřel v roce 1992. Podle něj vládnou pestrému sovětskému světu dva superetnosy, ruskýstepní. Mongolská hrozba je mýtus vytvořený Západem, který má před Rusy zastřít jejich skutečné nepřátele, římsko-germánský svět, a především Balty, Švédy a Poláky. Zlatá horda svým obrácením se na islám přerušila symbiózu s Mongolskem a stepním superetnosem, což učinilo z Moskvy, z Moskevského státu jediného legitimního dědice stepní říše. „Tataři jsou národ, který se nenachází vně nás, ale uvnitř nás.“ Od Němců, Francouzů nebo Angličanů se nedá nic očekávat, jsou to „mazaní vykořisťovatelé“. „Zlo vždycky přicházelo ze Západu.“ Gumiljov nemá rád „kosmopolity“ – jsou to Židé nebo komunisté. Tvrdí, že velké dominující etnosy jsou ovládány kosmickými a biologickými silami, které v nich živí passionarnosť, sílu vůle, schopnost přenášet nezadržitelné impulsy historického pohybu. Je jasné, že dekadentní Evropu tato „pasionarita“ opustila, ale rozvinula se v ruském prostoru. Gumiljovovo myšlení se tímto sklonem vzdaluje racionalismu a má blízko k nacistickému iracionalismu, což se neobejde bez odůvodňování s použitím různých „vědeckých“ výplodů, jak to dělal Hitler při svém kramářském darwinismu.

Iljin je filosof vyhnaný v roce 1922 z Ruska. Měl ambici vyvrátit Tolstého teorie. Usadil se v Německu, byl horlivým stoupencem bílých a nepřítelem komunismu. Dostalo se mu příznivého přijetí v nacistickém hnutí. „Vlastenectví, víra v identitu německého lidu a síla germánského génia, smysl pro čest, ochota být připraven k sebeobětování, sociální spravedlnost, bratrská a národní nadtřídní jednota – právě tento duch tvoří samu substanci hnutí.“ Po válce Iljin „spočítal“ omyly nacismu a dal přednost zásadám formulovaným Francem a Salazarem. Putin jej s oblibou cituje. Iljin totiž doufá ve vůdce, který „namísto prázdných slov udeří na nepřítele a povede, místo toho, aby se zaprodával cizincům“. To je „vertikála moci“.

Panarin, profesor Moskevské univerzity, obdržel Solženicynovu cenu za knihu Pravoslavná civilizace v globalizovaném světě, v níž velebí vítěznou odvetu ekonomicky zaostalého, leč duchovně vyspělejšího Ruska nad Západem uvíznuvším v bažinách technologií. Pro Rusko navrhuje teorii „konzervativního kapitalismu“. Často se odvolává na Huntingtona – na jeho Střet civilizací – a na Alaina de Benoista. Rusko se nachází uprostřed mezi Západem a Asií, a zahrnuje tak v sobě „vnitřní Východ“. Rusko je vyvolené stejně jako Židé, ale Židé se „znormalizovali“ tím, že si vytvořili vlastní stát, v němž si osvojili západní způsob života a myšlení. Naděje lidstva nese pouze ruský národ vedený pravoslavím. Rusko je svou vnitřní podstatou mesianistický národ.

Savickij je původním povoláním geograf. Prostřednictvím flóry a fauny dokazuje, že dobře zná jednotu zóny, kterou pokrývá Rusko, Sibiř a Střední Asii, i její nezaměnitelnost ve srovnání se sousedními zónami. Z toho odvozuje argument pro své přilnutí k eurasianismu.

A konečně je tu Dugin, jenž je nejznámější a jenž dosáhl i určité proslulosti v západní Evropě. Svou mohutnou bradou a venkovanským postrojením se vědomě a cíleně stylizuje do podoby guru na ruský způsob. Prezentuje se jako geopolitik. S oblibou se inspiruje západními autory, například Carlem Schmittem. Navrhuje vytvořit kolem rusko-asijské oblasti ve vlastním smyslu smluvní svazky změnitelné na protektorát; prvním spojencem by mělo být Německo. Má dobyvatelské plány. Ve svých úvahách se odvolává na tradicionalismus, jehož velké představitele v čele s Reném Guénonem překládá do ruštiny. Jako zásadně rusko-pravoslavný křesťan se přiklání k ezoterickým formám křesťanství. Často cituje Alaina de Benoista.

Pokud jde o detaily a podobnosti doktrín a o početné autory podobné ražby, odkazuji na knihy Laruelleové a Eltchaninova. Při všech individuálních variacích jde všude v podstatě o stejnou kašu. Témata, která se vynořují z pojmového balastu, jsou stále tatáž: historiografická směsice, ale vyztužená „vědou“. Scientismus spojuje tato velká bájesloví s ideologiemi garantovanými vědou, jakými byly marxismus-leninismus a nacismus. Pokud jde o vztah k nacismu, setkáváme se tu s duchem otevřenosti a obdivu. Kdyby Hitler nepřišel na nešťastný nápad napadnout Rusko, mohl v systému, který zavedl, dosáhnout velice mnoho. Zajímavé řešení představují například Waffen SS. Nadřazenost vůle racionální analýze, passionarnosť, to jsou rysy typické pro fašismus, jež mají blízko k zmateně nietzscheovskému duchu, jímž se opájel nacismus. A ezoterismem se Dugin a jeho přátelé znovu vracejí k okultistickému myšlení Stříbrného věku z počátku dvacátého století, které tak otevřeně infiltrovalo malířství (Kandinskij, Malevič), hudbu, literaturu, a také ruskou religioznuju filosofiju.

Muslimové

Marlène Laruelleová mi poskytla klíč k pochopení této znepokojivé skutečnosti: i když je hustota muslimských populací v ruské zóně přinejmenším stejná jako ve Francii, nezdá se, že by pro ruský stát představovaly v současnosti tolik problémů jako pro francouzskou vládu. Jen v Moskvě se pravděpodobně pohybuje kolem dvou milionů muslimů, Moskva sama přitom má deset milionů obyvatel. Neustále tam dochází k malým pogromům, ty však mají rychlý konec. Obchodníci prodávající ovoce a zeleninu jsou pravidelně vyháněni, což působí Moskvanům potíže. Muslimské národy jsou heterogenní. Tatarští muslimové od Volhy jsou zvláštní případ. Nemají ve vztahu k Rusům komplex, protože mají zakódováno ve své historické paměti, že jim dlouho vládli. Muslimové na Kavkazu jsou rozdrobeni na řadu malých národů, oddělených často údolími velehor, každý z nich má svou tradici a svůj jazyk. Složitý čečenský případ byl vyřešen masakrem, který znamenal likvidaci pětiny národa, a předáním moci do rukou místního tyrana Kadyrova, jenž udělá vše, co se po něm bude chtít, jen aby sloužil ruskému státu. Model předávání moci do rukou místním tyranům byl v zájmu udržení pořádku použit ve středoasijských republikách. Stalinovo „sestřihání“ tohoto regionu dokázalo z každé z republik udělat seskupení etnik, z nichž žádné není v přirozeném souladu s územím a hranicemi každé z takřečených republik. Nicméně jistý druh nacionalismu se vyvinul i tady a nakonec tyto republiky staví proti sobě. Jedno další dělení navíc. Lokální tyrani jsou bohatí, krutí – a nesesaditelní. Nejznámější z nich je prezident Kazachstánu, obrovské republiky, jejíž obyvatelé jsou z jedné čtvrtiny původem Rusové. Nursultan Nazarbajev se snaží pojistit si své postavení a občas koketuje s Čínou. Ale nakonec vstoupil do Putinem vytvářeného hospodářského společenství, i když všelijak uhýbal.

Marlène Laruelleová mi však otevřela oči, pokud jde o jiný faktor, jímž je formování muslimského eurasianismu. Spisovatelé a univerzitní učitelé z islámských zemí tvrdí, že mezi novoslavjanofilstvím a muslimským eurasianismem existují mosty. Vědí o ruském izolacionismu, o jeho xenofobní verzi a o jeho dobyvatelské složce. Pojem společenství shromážděného pod jedním Zákonem, které sleduje jeden a týž cíl vnitřní soudržnosti a dlouhodobého konečného triumfu, srovnávají s muslimskou Ummou. Tvrdí, že Rusové a muslimové se mohou podílet na jedné a téže Ummě a spojit se v ní. Spatřují velké podobnosti mezi výlučným pravoslavím praktikovaným moskevským patriarchátem a hranicí, která odděluje podle džihádu země obrácené od zemí, které mají být obráceny. To je věc, o které je třeba přemýšlet.

Nevím, mají-li tito autoři na Putina skutečně vliv. Dugin byl dlouho považovaný za člověka, který k němu má blízko. Nyní se však má za to, že byl odsunut na druhou kolej. Jediným často citovaným ze zde uvedených autorů je Iljin. O Putinovi se toho ví málo. Někdy kolem roku 2008 se rozhodl přijmout „konzervativní“ image. Podporuje dobré mravy, stíhá homosexualitu, staví se do role ochránce pronásledovaných křesťanů na Blízkém východě, pěje chválu na patriarchální pravoslaví. Na košili nosí pravoslavný kříž, pravidelně se o velkých svátcích účastní bohoslužeb. Nezdá se, že braková literatura se zavilým protizápadním obsahem, kterou podrobně rozebírají Eltchaninov a Laruelleová, patří k jeho oblíbené četbě a dodává mu náměty k úvahám. Co tedy Putin ve skutečnosti čte? O čem a nad čím skutečně přemýšlí? Obsahem a tématy těchto knih si dokáže posloužit stejným způsobem, jakým v minulosti používal sovětská témata, ale to nám neříká nic o tom, jestli jim skutečně věří. Dokáže být upřímný? Této vlastnosti ho ve školách KGB sotva učili. Tam ho spíše naučili umění klamat, o tom, co se sluší říkat nepříteli, abychom jej zmátli, abychom mu nahnali strach, nebo jej naopak uchlácholili. V tomto umění se vzdělal více než dobře.

Zmínění slavjanofilští a neoeurasianističtí autoři jsou nyní v módě. Jejich knihy vycházejí v mnoha exemplářích, vyučuje se o nich na univerzitách, diskutuje se o nich ve všech kruzích. Vytvářejí myšlenkové, duchovní klima, v němž Putin kalkuluje a jedná a v němž u nich hledá inspiraci, ideje. Myšlenky, které mu poskytují, může za změněných okolností dle potřeby měnit. Co zůstává stále stejné, je sovětská nenávist vůči Západu a touha po absolutní moci. Ona nenávist se vyjadřuje stylem, který považujeme za příznačný pro krajní pravici nebo krajní levici. Jde tu o kategorie, které mají tento ustálený smysl pouze v Evropě. Skutečný smysl, jaký mají v Rusku, představuje politicky nejvlastnější formu nepřátelství, ať již zjevného nebo skrývaného, vůči našemu způsobu života, vůči naší existenci, vůči naší svobodě. Stejnou nenávist v sobě živil Lenin, Stalin, Chruščov i Brežněv. Tato nenávist neodzbrojila, nesložila zbraně. Putin je jejich dědicem.

Ruská idea

Někdo mi ocitoval tato slova jednoho mladého člověka: „Jsem si dokonale vědom toho, že v Evropě je blahobyt, že jsou instituce respektovány a že občany chrání zákony. Ale já tohle nechci. Já bojuji za ideu, za ruskou ideu.“ Komunismus se obracel přímo na celý svět. Výraz „ruská idea“ má své kořeny v devatenáctém století a je určen pouze těm, kdo tvoří nebo budou tvořit součást ruského impéria. Myšlenka nalezla svůj velkolepý výraz v díle Dostojevského. Díky tomu si také podmanila část Západu, onu část, která se nadchla pro ruskou duši, pro slovanskou senzibilitu, pro „širokou povahu“ a pro soucítící anarchismus. Ruská idea přitahuje onu část Západu, které se hnusí egoistické kalkulace, která se nesrovnává s jasným a přesným právním myšlením a s neúprosnou přesností smluv a která trpí pod vnucujícími se požadavky dobrých mravů – zkrátka proti „kapitalismu“, máme-li vše shrnout pod jeden pojem.

Západní vlády se dnes ocitají v nesnázích. Jejich špatná situace je způsobena především zavádějící představou o Rusku – jde o falešný předpoklad a nevykořenitelný předsudek. V roce 1990 považovaly za zcela samozřejmé, že Rusko bude ve svém vývoji směřovat k osvojování si západních norem. Neukazovaly Polsko nebo Česká republika cestu? Zboření železné opony, možnosti cestovat, zřeknutí se leninistické ideologie – nebyla to snad znamení dobré věštby? Rusko nabralo opačný směr, ale Západ má co dělat, aby to vůbec rozpoznal.

Západní omyly

Ruské neochotě odsoudit komunismus a své vlastní zločiny nikdo nevěnoval pozornost. Rusko místo toho učinilo z komunismu prostou dějinnou nehodu, na niž je třeba rychle zapomenout.

V první etapě nahlíželo komunismus jako jednoduchou odbočku a včlenilo jej do své obnovené paměti od nejstarší doby, s dominantami jako obrácení ke křesťanství nebo sláva petrohradských imperátorů. Vrátilo se ke dvouhlavé orlici. Restaurovalo carský imperiální palác. V očích Západu šlo o symptomy uzdravování. Ve druhé etapě se Putin začal řídit výkladem událostí, který mu nabídli noví ideologové, osvojil si jejich vidění světa a z komunistické epizody učinil nedílnou součást historického nacionalismu. Obnovil nepřerušenou kontinuitu národních dějin, jejichž vrchol nyní představuje Stalin. Stalin, který vyhrál Velkou vlasteneckou válku, který řídil ruský stát a rozšířil jeho impérium.

Západní státy viděly v novém paradigmatu pouze pitoreskní folklór. Staraly se o to, jak co nejpečlivěji obvazovat rány raněné ruské sebelásky a ruského „ponížení“. Považovaly za nezbytné zcela vykrvácenému a v slzách tonoucímu Rusku odpustit jeho výboje, jeho gulag i teror, který mu umožňoval ovládat svět. Nevěděly, co s penězi, a zkoumaly možnosti nových trhů. Ruská vláda přijímala peníze a souhlasila s investicemi. Byla nenasytná a přísliby nových trhů přímo hýřila.

Evropské vlády postupně jedna za druhou snižovaly ve svých rozpočtech podíl výdajů na obranu, který se nakonec pohyboval na úrovni jednoho až dvou procent. Vyžadovaly to potřeby a požadavky Welfare State (státu blahobytu), uspokojení voličů, demokratické mechanismy. Žádná evropská vláda by dnes nemohla přijít s programem nového vyzbrojení země. A když udeřil blesk z čistého nebe v podobě obsazení Krymu velice dobře vycvičenými a vyzbrojenými jednotkami, musela si Evropa přiznat, že už nemá vojáky. Pár jich měla a má v Německu a v Polsku. Velice skromná francouzská armáda sloužila v Africe. Britská armáda, rovněž skrovná, se nechtěla v Evropě angažovat. Spojené státy mají stále mohutnou armádu, která má bez jakékoli pochyby nad ruskou armádou převahu, ale nacházejí se ve stavu politické indispozice, jsou rozleptány duchem izolacionismu, a není už možné automaticky počítat s jejich pomocí. V pozadí všech vyjednávání Angely Merkelové a Françoise Hollanda s ruským prezidentem Putinem se zrcadlí právě tato skutečnost, o níž se nemluví a na niž nelze nemyslet: Evropa je vojensky neschopná.

Francouzský případ

Francouzský případ zasluhuje zvláštní pozornost. Především je tu stále snaha „zachovat privilegované vztahy s Ruskem“, která zcela postrádá smysl a zároveň je nevykořenitelná. Je to kapitola sama pro sebe a datuje se po mém soudu od doby, kdy Rusko tvořilo součást Velké aliance proti nacistickému Německu. De Gaulle nechtěl být v Alianci jen do počtu a měl svoji představu o možné postranní dohodě („alliance de revers“) uvnitř Velké aliance s Ruskem proti Německu. Vytvořil něco, co se posléze stalo mýtem „privilegovaných vztahů“, neboť byl ve své vnitřní politice nucen činit ústupky komunistické straně.

Jakmile se ruská idea prakticky překrývala s komunismem, byl „privilegovaný vztah“ uložen k ledu, ale ne tak docela. Sovětský komunismus si podmanil čtvrtinu francouzského elektorátu a muselo se s ním počítat. Zcela jím prosáklo ono křídlo francouzské levice, jež v bolševické revoluci spatřovalo pokračování revoluce francouzské. Pravice jej respektovala – jednak z gaullistických důvodů tvořit protiváhu „Anglosasům“, jednak z nevědomosti.

Putinův obrat „napravo a nikdy jinak“ způsobil nyní ve francouzském mínění závažný posun. Objevil se nový proruský postoj, který se od toho dřívějšího zcela liší. Rusko má stále své stoupence mezi krajní levicí, ale větší počet sympatizantů se nachází v pravé části spektra. Motivace je různá, často jde o zápornou reakci, ať už vyplývá ze zášti vůči evropské integraci a z nenávisti ke Spojeným státům, z odporu k „modernizaci společnosti“, kterou spustila společně s médii socialistická strana, z opakujícího se izolacionismu nebo obavy z tvrdých ekonomických změn. Rusku u nás straní i slušný počet jeho upřímných obdivovatelů. Různorodé motivy pro citovou náklonnost k osobnosti tak nesympatické jako Putin, směsice okouzlení, chybných kalkulací a strachu způsobuje, že dnešní proruské postoje silně připomínají chování kolaborantů za druhé světové války. Přímo se vnucuje dojem, že se navrací stejný lidský typ.

Malou skupinu těch, kteří jsou – pokud jde o Rusko – v obraze, rmoutí katastrofální nevědomost lidí ve Francii. Zásluhu na tom má i neuvěřitelně propracovaná ruská propaganda. „Umění klamat cizince“ bylo ruskou specialitou používanou za všech režimů. I v dobách největší bídy mělo Rusko dost peněz na to, aby toto umění udržovalo v chodu. Mělo agenty, dobrovolné nebo placené, i „užitečné idioty“, které dokázalo posadit na správná místa. S postupem času se vynořují jejich jména. V Německu, ve Spojených státech nebo v Anglii jich bylo hodně. Ale Francie byla po všech stránkách nepřekonatelná právě svou rolí důvěřivé naivky, naprostého trdla. Agenty dodávala sama a ze svého.

Dobrovolná nevědomost doporučovaná v zájmu zachování „výsadních vztahů“ přivedla Francii často až na samu hranu zbabělosti a servilnosti. V Brežněvově éře si z ní v Rusku utahovali jako z „šestnácté sovětské republiky“. Ve chvíli, kdy se „studená válka“ začala nebezpečně rozehřívat, mi jeden z našich bývalých velvyslanců v Moskvě, a nebyl to ani zdaleka ten nejhorší, při našem rozhovoru absolutně odmítal uznat, že Rusko je „nepřítel“. Rusko miloval a obdivoval a měl v něm také řadu blízkých přátel. Přitom právě před Ruskem se naše veškeré ozbrojené síly měly mít ve zvýšené míře na pozoru. Před časem jsem jednomu našemu významnému diplomatovi položil otázku, proč Francie staví válečnou loď pro ruskou flotilu, když tím vyvolává obavy našich polských a baltských spojenců. Odpověděl mi, že bylo třeba loděnicím v Saint-Nazaire zajistit práci. Dále mi řekl, že ona loď je v podstatě jen větší nákladní člun, který nelze vojensky využít, a že Rusko přece spěje k demokracii. To bylo za Sarkozyho. Nyní už je loď postavená a přijeli už i ruští námořníci, aby se na ní zacvičili. Rozhodnutí pozastavit předání lodi ruské straně většina našich politiků kritizovala. Ani na chvíli by nezaváhali, kdyby si mohli vybrat mezi nedodržením smlouvy vzešlé z pochybného vnuknutí a tím, že budou muset spolknout nepříjemnosti spojené s hanebným vydáním této lodi zemi, jež je ve válce a jež ohrožuje naše přátele. Tento hanebný akt visí stále ve vzduchu. A jestliže nám naši spojenci z NATO dají jasně na srozuměnou, že předání této lodi může mít nepříjemné následky, a my ji i přesto ruské straně předáme, budeme moci naši hanebnost schovat za okázale hrdé řeči o národní nezávislosti.

Což o to, lodičky jednou zvednou kotvy a zmizí ve vlnících se dálavách. My však necháváme postavit vedle Eiffelovy věže velkou budovu, která tam bude stát napořád. Poskytne přístřeší „centru pravoslavné kultury a spirituality“. Malá skupina lidí, kteří do věci vidí, velice dobře ví, že duchovenstvo moskevského patriarchátu dělá FSB (nástupce KGB) vše, co mu vidí na očích, neboť z něj většinou vzešlo, a někteří kněží jsou dokonce jeho příslušníky. Katedrála v ulici Daru (rue Daru) zůstala věrna jurisdikci konstantinopolského patriarchátu a vzdorovala tvrdému tlaku ruských církví v zahraničí, které se téměř všechny podřídily Moskvě. Z nové katedrály bude tato podřízenost vyzařovat přímo oficiálně. Proti tomuto otřesnému podniku, který se uchyluje pod Boží ochranu a zároveň se vydává ochraně Moskvy, se neozvala žádná otevřená kritika. Rusko není národ, ale impérium, které se šíří jako církev. Jakýkoli odpor vůči němu se rovná svatokrádeži. Svatá Rus! Krym, prohlásil nedávno Putin, je pro nás Rusy stejně svatý jako jeruzalémský Chrám.

Strach z nepřátel a strach mít nepřátele

Rusko tedy není náš nepřítel. Strach, který vyvolává na Západě, je podle všeho nepřímý. Aby se Západ vyhnul konfrontaci, překrývá svůj strach dalším strachem: strachem mít nepřátele. Je to všeobecný strach. Demokracie hledá kompromisy. Obchodující podniky usilují o dohodu, o vzájemně dodržovaný respekt. Křesťanské církve tvrdí, že mít nepřátele je v rozporu s láskou, s caritas. Nikdo se nemůže divit, že veškeré úsilí má být vynaloženo ne na to, aby nepřítel zmizel, ale na to, aby zmizela už samotná perspektiva, že vůbec nějaké nepřátele máme. Z toho plyne snaha o reset, o „dialog“, a o ten usilujeme proto, abychom nepřítele přeměnili na partnera. Rusové znají náš dvouvrstevný strach: jeden obecný a abstraktní, druhý konkrétní a děsivý. Ten první také posilují. Ve Stalinově epoše, kdy jediné válečné nebezpečí hrozilo z Ruska, nás dokázali zatáhnout do „boje za mír“. Za mír bojovaly všechny komunistické strany, pokrokoví lidé se také zasazovali o mír a podařilo se jim učinit nás spoluodpovědnými za nebezpečí hrozící ze sovětské strany. A tak když lidé dobré vůle chtěli bojovat za mír, podepisovali Stockholmskou výzvu. Dnes se na nás vytahuje stejný manévr – měli bychom se obávat „návratu studené války“. Když se představitelé Západu tváří, že válečným útokům Rusů nebudou jen přihlížet, Rusové nás s vyčítavým pohledem varují: nevracejte se ke studené válce. Studená válka byla z našeho hlediska prospěšná věc, protože představovala containment (zamezení, hráz) sovětské expanze. Rusko se nám to teď snaží zakázat, a pokud jde o minulost, chce nám vnutit pocit viny. Je třeba se znovu vrátit ke Clausewitzovu výroku: ten, kdo se brání, vede válku. Kapituluje-li předem, válku nevede. Rusové ho v takovém případě pochválí a řeknou o něm, že je „realista“. Češi byli „realisty“ v roce 1968. A byli jimi už v roce 1938.

Nechápeme, že s Ruskem je těžké najít řešení win/win. Překvapuje nás, že znají pouze diplomacii kto/kogo, která se překládá jako „kdo bude další“. To se dá rozluštit jako odmítnutí mít s někým společný zájem. Putin, uvažují naši diplomaté, jde přece proti svým vlastním zájmům. On nestojí o přátelský vstup do harmonického koncertu národů. Přitom by měl peníze, prosperitu, rozvoj, mír. Vždyť jsme mu za tímto účelem nabídli křesla nebo sklápěcí sedadla ve všech mezinárodních organizacích. On se posadil výš, a to je jen na škodu. Proč tomu tak je? Protože on přece nechápe své zájmy podle západního vzoru. Jeho zájmy nemají s našimi zájmy nic společného. Neexistují žádná „dobra“, která by „nám“ a „jim“ byla společná.

Zdá se, že Putin ve věci Ukrajiny riskoval, že prolomí ochrannou bariéru strachu mít nepřítele a otevřeně se prezentovat jako nepřítel „plným právem“. Kolik jen bylo kolem stýskání a litování! Není třeba se za každou cenu něčeho chytit a vést „dialog“, myslet především na mírová řešení a dodržovat „privilegované vztahy“? Vyjednávat, vyjednávat, jak jsme to dělali v Minsku, aniž bychom cokoli získali, pokud jsme se nezkompromitovali v Putinových plánech a nepomohli mu dokonce v jejich postupném uskutečňování. V Minsku, jak napsala Françoise Thomová v Le Monde (18. února 2015) jsme Porošenka přinutili podepsat Putinovy požadavky a zavázali jsme se k subvencování zón dobytých na Ukrajině. Bude třeba vyjednávat i poté, co se Rusové zmocní Mariupolu a rozvrátí Lotyšsko? Ano, budeme vyjednávat i potom, abychom zachránili „šanci na mír“ a odvrátili od nás děsivou perspektivu, že stojíme tváří v tvář nepříteli a že oním nepřítelem je Rusko.

Důvod k optimismu

Nevíme, jaké meze Putin klade svým ambicím. Chtěl bych však své úvahy uzavřít optimistickou poznámkou.

Ruská politika se od roku 1917 řídí ideou, nejprve komunistickou ideou, která měla světové rozpětí, v posledních zhruba deseti letech jde o „ideu ruskou“. Té je přislíbeno užší rozpětí, pouze v rozsahu „církev–impérium“. Obě dvě však troskotají stejným způsobem. Napadají realitu a místo ní nemají nic jiného než idealitu. A ona idealita ruskou realitu ničí. Rusko se stalo ve jménu komunismu obrovskou silou, ale na konci jsme mohli vidět, a nahlédlo se tak i ono samo, že bylo vykotlané, duté, imaginární, jako strašidlo do máku. V roce 1990 představovalo zdevastovanou krajinu, pole plné trosek. Aby se Rusko znovu stalo reálnou mocností, potřebovalo vytvořit vlastní ústrojí dynamické produkce, jehož vývoj by byl spontánní a svobodný. K tomu je ovšem nutné právo, vlastnictví, podnikatelská iniciativa. Putinův režim, vtělení ruské idey, toto vše udusil v zárodku. V roce 1990 dokázalo Rusko vyrábět pouze zbraně. Západ měl zbraně také, a lepší. V roce 2015 Rusko vyrábí stále mnoho zbraní, ale jeho ekonomická základna je stále stejně skrovná, neduživá a nemocná. Kdyby se Západ nenechal tolik blufovat, kdyby naše soudy nebyly až do té míry zkreslené a kdyby se Západ sám neodzbrojil tak, že má pouze několik pluků, které zasahují jinde, potom by „ruská hrozba“ byla – jednoduše pro smích. Děsivá situace na Ukrajině nám může pomoci otevřít oči.

Alain Besançon (1932) je francúzsky filozof a historik, žije v Paríži. Naposledy mu v českom preklade vyšla jeho kniha Svatá Rus (CDK, 2015). Publikovaný text vyšiel pôvodne v revue Commentaire, preklad je prebratý z českej revue Kontexty. Vychádza so súhlasom vydavateľa.

Foto: TASR/AP

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo