Víra dle katecheze Ježíše Krista

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval Pavol Mikula

Víra je určitý typ přesvědčení o faktu. Víra je vlastnost vztahu k autoritě (nebo k realitě), která se legitimovala. Víra velmi silně ovlivňuje jednání člověka. Je mnoho různých konfesí. Pokud se liší od sebe typem obřadů, nehrálo by to závažnou roli. Jenže církve ve stejné oblasti se liší obsahem nauky a jsou často ve stejné sféře v rozporu. Nejde tedy o rozpor podobného typu, jaký najdeme např. ve fyzice, kde je více soustav, které v jedné sféře jsou nekompatibilní, ale přitom každá platí ve své sféře. Je proto nutné si uvědomit psychický proces "víry", který je u zrodu té, či oné církve. Víra je přesvědčení a proto je nutné zkoumat vznik tohoto přesvědčení a příčiny, proč to přesvědčení vzniká a proč je nekvalitní. Tak dospějeme k odpovědi na to jak vyvářet správné přesvědčení. Vznik persuase a potvrzení může mít několik forem a úrovní:

• „Vy jste byli poslali k Janovi a on svědectví vydal pravdě. Ale já nepřijímám svědectví od člověka, ale toto pravím, abyste vy byli spaseni“ (Jn 5,33-34). Zde se jedná o víru kvůli autoritě potvrzené Bohem. Jenže tehdy byla jedna „církev“ a dnes jich máme stovky.
• „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“ Člověk může sám od sebe rozeznat. Je to zejména ve věcech, které platí tak jako tak.
• „Otec ukazuje Synovi skutky…“ (Jn 10,37-38). Ježíš ukazuje skutky člověku. Člověk se naučí sám dělat skutky a objeví nauku (dle schématu hypothesa – pokus – poznatek je ověřen). Člověk nebere bezmyšlenkovitě Ježíšovu nauku, ale uznává to, co sám vidí, sám začne hledat a dojde ke stejným poznatkům, jaké Ježíš řekl. Je to podobné tomu, jako když žák, který si nauku učitele ověřuje sám. Pravdivost nauky si může každý sám ověřit "pokusem" (tomu také odpovídá to „nebude učit bratr bratra“ – Jer 31,34).
• Ježíš odpouští hříchy. To na člověku není vidět, alespoň ne běžným pohledem. A tak jako důkaz, že to má právo dělat, uzdravuje nemocného na lůžku (Mt 9,1-6, Mk 2,1-11, Lk 5,18-25). Tím se Ježíš legitimuje.
• Přesvědčení typu, které je vrozené. Jako příklad můžeme uvést migrační pud u ptáků. Při stěhování letí klidně, bez potíží. Běžná představa o víře je, že je to přesvědčení, které je podobně jako migrační pud, dáno. To odpovídá tomu, že „víra je dar“.
• Přesvědčení vytvořené. Sem patří naděje, strach z nepřijetí, např. přesvědčení ze strachu před „odchodem“ ze světa.

V podobenstvích Ježíš říká, že víra má být životaschopná jako zrno hořčičné a růst jako keř (ne jako strom). Sem patří trvalý růst víry. Naše víra má být keř. Máme vytvářet „heuristickou“ víru, tj. hledat co největší podobnost s Ježíšem. Proto se nestačí zastavit u několika hřiven, ale chtít růst bez omezení. Nevěřit pak znamená odmítat skutečnost, že Ježíš má pravdu. „Věř výrokům Ježíše, který se legitimoval. Když nechceš věřit výrokům, věř alespoň té ´legitimaci´ a nezavírej oči před ní.“

Běžně se říká, že víra je dar. Pak ale proč jiní nevěří? Závisí snad víra na tom, kde jsem se narodil, v jaké rodině ap.? A co „Setník z Kafarnaum“ (Mt 8, 5-10), „Krvotoká žena“ (Mt 9, 20-22), „Kananejská žena (Mt 15, 28)“, kteří jsou chváleni za víru. Apoštoly nebyli chváleni za víru. Na začátku je jistě dar (první hřivna, talent, psychické vybavení, nebo např. Petrovo: „Ty jsi Mesiáš Syn Boha živého“ (Mt 16, 16-17)), ale kvalita víry závisí na tom, jak s tím darem hospodařím. Setník z Kafarnaum kvalitně vyhodnotil to, co viděl a slyšel. Podobně „Krvotoká žena“ a „Kananejská žena“. V Mt 17, 17 (a podobně v Lk 9, 41), kdy učedníci nemohou uzdravit chlapce, je Ježíšova reakce: "Ó národe nevěřící a zvrácený, dokud vás mám ještě snášet?". Kdyby víra byla jednoduše darem, pak jakým právem jim to Ježíš vyčítá. Projdeme-li evangelium a najdeme místa, kde se mluví o víře, nenajdeme od Ježíše zmínku, že víra je dar. Analýzou textů týkajících se „setníka z Kafarnaum“, „krvotoké ženy“, „Syrofeničanky“, „nevěrného správce“ a „věrného správce“ můžeme pak najít význam termínu „víra“, jaký mu Ježíš přikládal a také uvidíme závislost víry na realitě, kterou vidíme, známe. Často dělá potíže text Jn 6,44 - „Nikdo nemůže přijít ke mně, nepřitáhne-li ho Otec“. Toto je pomáhající milost, ale ne tak jako je běžná představa spojená s předurčením. Člověk dostane schopnost jako dar. Zde jde o "přitažení Otcovo", ale člověk může odmítat to, co pomocí daru vidí. Pak ovšem dar nemá cenu, mizí. Pokud předtím člověk odmítal uznání reality, která je nutná k použití možného daru, tak ten dar by byl pro něho nejen zbytečný, ale i škodlivý. Proto někdy dané dary nebývají. V důsledku toho posluchači také nerozumí Ježíšovi. Jenže, kdyby řekli „nerozumíme“, Ježíš by ten první dar dal a pak by vysvětlení začalo být srozumitelné. Ježíš řekl jasně, proč mu židé (zástupy) nerozumí.

Podle katecheze Ježíše Krista je úroveň víry závislá na člověku. O tom svědčí např. texty:
• Podobenství o hřivnách a výrok „Kdo má, bude mu přidáno, kdo nemá, bude mu vzato i to co má“. Kdo využil první hřivnu, dostane další.
• Podobenství o pozvaných na svatbu a na večeři
• Podobenství o rozsévači
• Podobenství o víře jako zrnu hořčičném.
Ježíš v Mk 16 slibuje: "Kdo uvěří, bude dělat skutky …..". Ježíš vytýkal apoštolům malověrnost, která brzdila poznání a brzdila spolupráci s ním. Kdyby víra byla pouze darem a nezáleželo na tom, jak s ním člověk spolupracuje, mohlo by se říci: „Ano, víra je dar“. Každý dar mohu využít, nebo ho nevyužít. Je to také poznatek z podobenství o hřivnách a také z toho, že to Ježíš vytýká učedníkům. Malověrnost z dob „učednictví“, přešla také do existující Církve a způsobuje to její brždění. Nedořešení „malověrnosti“ a tím i splnění Ježíšových slibů, které ze začátku byly a pak ustupovaly, bylo příčinou toho, že nebylo tady doposud Království Boží, kdy lidský život by vypadal jinak. Ježíš také o tom mluví při předpovědi zkázy Jeruzaléma: „…dokud neřekněte ´požehnaný jenž přichází ve jménu Páně atd. …´ “. Je nutné s tím počítat, že malověrnost přešla z dob učednictví, do doby působení apoštolů a její vliv pokračuje i dnes. Lze tedy konstatovat, že je několik možných typů a úrovní víry a závisí na člověku (je to v jeho kompetenci) kam se sám zařadil.

Sv. Pavel se také odchyloval od Ježíšovy nauky a přesto jej Bůh povolává. Pro sv. Pavla je víra darem, což je dáno asi tím, že nechápal, proč právě on byl Ježíšem povolán a tak to interpretoval jako dar. Jeho nauka nebyla úplně správná, ale přesto Pavlova misie znamená velmi mnoho. Vzniklo však mnoho církví, které jsou mezi sebou v rozporu, takže nemohou platit všechny jako správné. Každá z nich má své mučedníky. Různé církve mezi sebou válčily a dodnes válčí. Zvlášť je zde problém monopolních církví, které si činili (a podvědomě stále činí) právo být pravou církví. Ale ani u monopolních církví nelze hovořit o pravosti nauky jako celku. Tam je dokonce nutné říci, že je u nich jasná neúplnost a nedotaženost nauky a také že je jasná nutnost dokladu pro pravost nauky. Existují jiné náboženské koncepce, které jsou vrcholně tolerantní, např. indické, ale i ty jsou „škodlivé“, protože jsou v rozporu s křesťanskou naukou i když ji neodmítají. Správný vyznavač Bible však s nimi nemůže souhlasit, jednak např. pro hlásání existence více životů a pro návraty do nich a také pro tvrzení, že božství je v nás, které je nutné jenom probudit apod. Křesťanství hovoří o Bohu všude přítomném, ale tím není řečeno, že je Bůh v kontaktu s námi. Podobně skrze nás může procházet magnetické pole. Je v nás, ale s námi spojeno není. Ježíšova nauka hovoří o domu - člověku, ve kterém bydlel Satan. Ten byl "silnějším" vyhnán, ale pak byl prázdný a Satan se znova vrací a poslední dny člověka jsou pak horší. Dá se tedy říct, že otevření/uzavření se vůči Ježíšovi je věc člověka. Ježíš, Bůh do člověka vejde, když je mu otevřeno. Člověk to má ve vlastní moci.

Dnes máme mnoho odštěpených církví, zejména protestantských. Mezi katolíky a protestanty byly války. Dnes nejsou a snažíme se o ekumenismus. Je ale ekumenismus v dnešní formě řešení? Ekumenismus by měl být kritický, kde by každý měl kritizovat jiného ne podle své nauky, ale podle odchylky od evangelia. Každý by měl kritizovat jiného a také být jiným kritizován. Každý musí kritiku sebe snést, vyhodnotit ji a je-li správná, uznat to a začít se změnou u sebe. Správný ekumenismus by měl být konfrontační, který by upozorňoval na nesouhlas kritizované nauky s evangeliem a hledal vyřešení rekonstrukce Ježíšovy katecheze. Toto se týká všech věcí, které platí tak jako tak. Jiné věci, které potřebují doklad, tam je třeba společně "začít tlouci" a chtít od Ježíše doklad. Křesťanské církve, které vycházejí z evangelia, by měly mít provedenou rekonstrukci Ježíšovy katecheze a mít doklady. Mít doklady je Ježíšův příkaz pro hlasatele (viz. např. "uzdravujte nemocné, křiste mrtvé"), ale také pro posluchače (viz. „nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“ (Jn 10,37-38)). Jde-li o věc, kterou může člověk rozeznat sám od sebe, nemá právo chtít doklad. Když sám nemůže rozeznat, může to být způsobeno jeho psychickou slepotou. Kdo chce najít skutečnost, musí prosit + hledat + tlouci. Církve nedělají zázraky, které jsou slíbené. Jsou tedy na nižší úrovni, než by křesťanství mohlo být. I toto je dokladem neúplnosti. Katecheze Ježíše hovoří o mnoha lžiprorocích a pseudomesiáších. Proč to tedy Bůh připouští? Proč není jediná církev? Přitom v Mk 9,12 Ježíš říká, že „Eliáš přijde a napraví vše“ (tudíž asi je co napravovat). Z toho je také zřejmé, že je to v kompetenci člověka (lidí) a Bůh to za nás neudělá. Chceme-li mít dary, nestačí jen o dary prosit. Je nutné mít víru dle Ježíšova vkusu, umět prosit ve jménu Ježíše Krista. To ale není množení "otčenášů". Ve hře jsou také osobní vlastnosti prosícího, případně jiné faktory, které vůbec nesouvisí s dary samými. Míru víry si určuje člověk sám. To, že něco není vidět ještě neznamená, že neexistuje. Na druhé straně slepá víra je nebezpečná věc.

Dar může být od Boha, ale také může být výplodem lidské fantasie, o kterém si myslím, že to je dar. Když budu vycházet z nekvalitní představy, mohu naletět kdejaké hlouposti. Máme členy různých církví, oni si myslí, že se těmi členy stali díky daru Ducha Svatého. Ve skutečnosti to může být výsledkem jejich nesprávného myšlení, nebo doplněk toho, co jim bylo řečeno, nebo výplod jejich fantasie. Proto v určitých oblastech je zapotřebí mít doklady.

Je třeba si také uvědomit, že Bůh nedává dary těm, kdo je nechtějí, nebo neuznávají, nebo nebudou používat. Podobně nedává dary těm, u kterých by dary vyvolaly vadnou odezvu (viz. „miláček ztloustnul, začal mne kopat“). Zázraky jsou dokladem vyššího typu víry. Ochota vyššího typu víry je spjatá s vyšším typem vztahu k Bohu. Ale pozor, dary lze také zneužít a mohly by být také příčinou hříchu. Dary mohou mít tedy efekt někdy dobrý, jindy špatný. Dary nesou s sebou velkou zodpovědnost (viz. Ezechiel: „Jsi strážcem… a tudíž máš zodpovědnost“.)

Závěrem můžeme říct, že stupně víry můžeme pak charakterizovat dle následujícího schématu:
• Člověk se chytí informace rabína (faráře) tam, kde chodí do synagogy (kostela). Informaci převezme kvůli autoritě.
• Člověk převezme informaci od Jana Křtitele (Janovi učedníci), autority potvrzené Bohem.
• Člověk si informaci ověří, zdůvodní, odvodí.
• Na informaci, kterou si člověk nemůže (nebo také nelze) ověřit, žádá a dostane od Ježíše doklad ( viz. Lk 5,24: „Tak, abyste věděli, že Syn člověka má moc odpouštět hříchy, říkám ti vstaň a choď.“)
• Člověk si sám věci odzkouší tím, že dotáhne vztah k Bohu tak, až dosáhne konání skutků.

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval Pavol Mikula

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo