Spoločnosť 17. december 2007

K problematice hříchu

Pavol Mikula
Běžná představa je, že "největším nepřítelem člověka je hřích". Je správná? Ukážeme si, že hřích může být nepřítelem, ale někdy může být i „spojencem“. Zní to trochu nezvykle, ale pokud si přečteme Lk 7,36-50 a zamyslíme se nad obsahem textu, začnou se nám otevírat nové pohledy jak na otázku hříchu...
Jozefína Majchrák Jozefína Majchrák

Pavol Mikula

Běžná představa je, že "největším nepřítelem člověka je hřích". Je správná? Ukážeme si, že hřích může být nepřítelem, ale někdy může být i „spojencem“. Zní to trochu nezvykle, ale pokud si přečteme Lk 7,36-50 a zamyslíme se nad obsahem textu, začnou se nám otevírat nové pohledy jak na otázku hříchu...

Běžná představa je, že "největším nepřítelem člověka je hřích". Je správná? Ukážeme si, že hřích může být nepřítelem, ale někdy může být i „spojencem“.

Zní to trochu nezvykle, ale pokud si přečteme Lk 7,36-50 a zamyslíme se nad obsahem textu, začnou se nám otevírat nové pohledy jak na otázku hříchu, tak i na skutečného nepřítele, který vypadá jinak, než si představujeme a je opravdu vrcholným nepřítelem. S tím úzce souvisí i to: „Tvrdíte, že vidíte a proto váš hřích trvá“ (Jn 9,41).

Křesťané se zaměřili na hřích jakoby na hlavní parametr a tím se vyvinulo náboženství strachu. Člověk si pak klade pouze otázku: „Byl to hřích, nebo nebyl to hřích“. Člověk má pocit spokojenosti, když se hříchu vyhne, nebo se dozví, že to byl hřích lehký. Láska k Bohu se předpokládá, ale z hříchu mají lidé strach. Jenže pokušení je signálem toho, že něco není s člověkem v pořádku („Nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“ - Ř 1,28). Cílem má být milovat Boha nade všechno. Cílem je vytvořit s Bohem pořádný vztah a Bůh pak „obřeže srdce“. Pokud to srdce není obřezané, tak člověk je v provizorním stavu a měl by si to uvědomit.

Problematiku morálky a to rozdělení na lehké a těžké hříchy je nutné zrevidovat. Takové rozlišení není ani ve Starém Zákoně ani v Novém Zákoně. Mluví se tam o hříších, které vedou ke smrti, ale to jsou vlastně hříchy proto Duchu Svatému. Měl by se proto dávat daleko větší důraz na problematiku jednání „fair play“ a to ještě v oblasti, nevhodné jednání ještě není považováno za klasický hřích. V „náboženství strachu“ má člověk strach z hříchu, přitom hřích by měl být symptomem a signálem nedořešeného vztahu k Bohu. Pak člověk si dává pouze pozor na hřích, místo toho aby na hřích reagoval způsobem: „Prosím Tě Bože, můj vztah k Tobě není kvalitní….“ Když se člověk zaměří pouze na boj proti hříchu, tak je to vlastně „čištění číše na povrchu“, protože neřeší ten vlastní vztah vůči Bohu, ale řeší symptomy.

Rozhodující je chyba, jenže člověk si ji není vždy vědom a proto některé z chyb jsou kodifikovány jako hřích. Chyba - hřích vede k poznání chyby. Proto jsme nuceni hledat příčiny. Tak máme příležitost se naučit jednat správně, i když máme nesprávné názory, nebo defekty (ať vrozené nebo vytvořené). Je nutné také upozornit na to, že chyba může být také relativní. To znamená, že pro člověka žijícího podle jednoho stupně pochopení je jeden a tentýž skutek dovolen a pokud bude žít podle druhé soustavy, je zakázán. Např. v Mojžíšovým Zákonu je rozvod povolen, v Novém Zákoně ne (Mt 5,31-32), nebo podle Mojžíšova Zákona David, který jedl předkladné chleby, by hřešil, ale Ježíš jej chválí a zaštiťuje se ním. Dokonce vybízí k domyšlení problému (Mt 12,1-8).
Co je to Desatero? Říká se, že Bůh uzavřel s Mojžíšem smlouvu a dal jim (Židům) Zákon. Ale Desatero není Zákon. Desatero je indikace chyb, abych poznal, kde jsem vybočil ze správné cesty. Také hřích je jenom indikátor toho, že jsem vybočil ze správné cesty. U Židů Bůh trestal přestupky. U křesťanů jde v tomto směru dál. Postihuje úmysl a proto přicházejí „připomínky“. Bůh postihuje to „nestáli o správné poznání Boha….“. Hřích je detektor toho, že v dané oblasti myšlení jsem vedle a že nad určitými věcmi jsem např. zavíral oči. Na drobných hříších (když budeme na ně správně reagovat) bychom si měli vytvářet odolnost vůči závažnějšíme provést detekci vadné informace a provést opatření předem. Dá se také říct, že hřích je projev vadného psychického programu. Ten program musím ale kontrolovat. Při kontrole psychického programu mohu odstranit spoustu chyb. Minimálně, co mohu udělat je, že si to přiznám.

Cílem křesťanství není nedělat hříchy. Cílem křesťanství je rozvoj osobnosti, získání nových vlastností. A ty získám, když začnu něco dělat („udělejte si přátele z klamného mamonu…“ – Lk 16.9) a až pak se mohou vytvářet ty nové vlastnosti. Role hříchu, když je správně pochopená, je v tom, že nás probouzí k růstu, že nám ukazuje chyby, které tady jsou a které musíme odstranit. Když uvidím chybu, musím si ji přiznat, nebo počítat s tím, že když ji objevím, porostu. Bůh chce, abychom jednali samostatně a měli co největší podíl na vývoji sebe. Ježíš říká: „Každý hřích bude odpuštěný, pouze hřích proti Duchu Svatému, ne“. Ten totiž jde proti rozvoji osobnosti. Pakliže si tohle člověk uvědomí, začne být obyčejný hřích dokonce „spojencem“. Samozřejmě, že musím přitom odpouštět druhým, aby Bůh také mně odpustil („uvědom si, že ti lidé možná nejsou si toho vědomi“). Pak si člověk začne uvědomovat, že také dělá chyby, kterých si není vědom a dojde k správné prosbě: „Pane Bože, prosím Tě, já jsem odpustil druhým, odpusť mi také“. Cílem očistce je probudit zájem o rozvoj osobnosti a tak člověk může na sobě pracovat (bez nucení). Spravedliví uznají, že byli vedle (Mt 25,31-46). Ti kvalitnější mohou dostat novou výuku (rekvalifikaci) už na zemi, tj. být probuzeni. Do nebe se dostane ne ten, kdo nedělá hříchy, ale ten, kdo je připraven ke kompatibilitě s Bohem, ten, kdo má „druhé oči“. Nedělat hříchy je prázdný cíl, nezajišťuje vývoj, vede k pasivitě, strachu. Smysl křesťanství je vytvoření nového typu osobnosti v koexistenci s Ježíšem. Jenže musím vědět, jak vypadá, jinak je to prázdné slovo. Mohu být v něčem v koexistenci s Ježíšem a v něčem ne. Podle toho mám úroveň typu osobnosti. Hřích je v tomto případě signál, že jsem nepochopil smysl křesťanství, že jsem v určité oblasti vedle. Nedomyšlení vede ke stupňování krizového stavu a hříchy začnou narůstat. Když člověk vadně reaguje na hříchy, hříchy rostou, až nakonec může dojít ke hříchu proti Duchu Svatému a zavržení.

Z Ježíšova podobenství víme o těch nahnaných (odevšad), těch, kteří se nedali do pořádku, neměli „roucho“ během života, čili patřičné stereotypy a návyky atd. Těm je to dáno „na klíč“, tak jako zvířatům jsou dány pudy. Jenže někdo to odmítne (jako ten jeden v podobenství, co roucho odmítl a pak je vyhozen). Bůh dává nabídku každému, minimálně jako první krok, ale záleží na člověku, jestli tu nabídku přijme nebo ne. Ten první krok v optimálním stavu je plnohodnotné křesťanství. Jinak platí „sežeň lidi z ulic a náměstí a každého přinuť“, co znamená, že každý má možnost. Tady je vidět rozdíl mezi postojem Boha a ďábla. A ten zavrženec je zavržený ne proto, že mu Bůh nedal roucho, ale proto, že Bůh mu ho dal a on ho odmítl. V pekle „netopí“ ďábel, tam si „topí“ zavrženci sami sobě. V pekle je drží jejich mentalita, myšlení. Každý se tam cítí ukřivděný, že se mu ukřivdilo. Dokonce z toho viní i Boha. Jsou tam lidé s hříchem proti Duchu Svatému. Lidé bez hříchu proti Duchu Svatému dostanou roucho.

V mnohém klesáme všichni. Jan evangelista píše: „Kdo by si myslel, že je bez hříchu, je lhář a pravdy v něm není“. Tudíž ten, kdo by na hřích odpověděl pouze snahou hříchy odstraňovat, si staví nerealizovatelný cíl. Už to by mělo stačit jako argument. Chyba právě je, že máme představu o zavržení za hříchy. Jenže hřích je projeven nekvalitního postoje (např. pokrytectví, zavírání oči) a ten je v kompetenci člověka. Pak z toho vzniká slepota jako důsledek adaptace. Pakliže chce člověk odstranit slepotu, musí přestat s dalším zavíráním očí. Pokud je ale slepý, nemá hřích. Nese však důsledky slepoty („když slepý vede slepého, oba padnou do jámy“). U zpovědi se zpovídáme z hříchů. Nebereme ale v úvahu, že v Otčenáši máme „odpusť nám naše viny…“ Pasteur udělal objev. Každý si to mohl zjistit a ověřit, jak se věci mají, ale ne každý to přijal. Přitom dnes to nikomu nedělá potíže. Mnozí, i když velice vzdělaní lidé, se nechtěli přizpůsobit. Měli prostě „své“ názory, měli deformovaný poznávací proces a deformace v přijímaní informací, nebo byli ješitní. A to jsou ty jejich viny. Kolik životů ale tyto viny stály? Ježíš říká: „Kdybyste byli slepí, hříchu byste neměli, ale říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“ (Jan 9.41). Zde je jasně vidět, že hříchu předchází to „vidíme“, nekvalitní postoj, s kterým je nutné se v první řadě zabývat.

Můžeme si položit otázku: „Proč Bůh stvořil člověka? Proč člověk dělá hříchy?“ Na začátku si člověk mohl vybrat a my si můžeme vybrat také. Proč jsou tady hříchy? Jak již bylo řečeno, je to proto, aby to člověka probudilo. V ráji byl strom života, ale o ten Adam a Eva nestáli. Dokud Adam a Eva jedli ze stromu života, neuvažovali o tom, jakou má funkci. Mohli mít kontakt s Bohem, mohli se na něj těšit. Při tvoření Evy Adam klidně mohl říci: „Mohl bych to vidět?“ Jenže on neměl žádný zájem. Ono to s tím tvořením Evy mohlo trvat delší dobu, ale on chtěl raději spát. On se těšil na partnerku, ale jiný zájem neměl. Kontakt s Bohem pro něj už nic nového neznamenal. Při tom tvoření mohl spoustu věcí vidět a mnohé pochopit. Po smyslu stromu života se neptal. Byl spokojený sám se sebou. Vidíme, že to nemělo charakter hříchu, ale byla to veliká brzda. Adam nestál o svůj rozvoj, byl spokojen se sebou, jeho rozvoj stagnoval a proto tam byl strom poznání dobrého a zlého. To není strom smrti, strom hříchu, ale strom poznání dobrého a zlého. Dá se říci, „Když budeš jíst ze stromu života, budeš stále živ, ale budeš-li jíst ze stromu poznání dobrého a zlého, můžeš poznávat dobré podle toho, jak se zachováš“. Strom poznání dobrého a zlého učinil jasno. Adam věděl, co je ve hře a měl se rozhodnout. Kdyby Adam, potom co jedl ze stromu poznání dobrého a zlého a poznal, že udělal chybu, řekl: „Bože, prosím Tě, já jsem to zbabral, já myslel, že jsme, objevili nevím co, já se stydím, nešlo by to prosím tě napravit?“, mohlo to dopadnout zcela jinak. Bůh jako hledá Adama a tváří se neutrálně: „Adame, kde jsi?“ Bůh „hraje“, že ho najde: „Proč se schováváš?“ „Stydím se…“ Dokonce ani tady neřekl: „Já jsem to zbabral“. Jenže místo toho přichází ten známý útok proti Bohu: „To žena, kterou tys mi dal, ta mi dala“ tj. „já za to nemohu“. Teprve v této chvíli se rozhoduje o osudu Adama. Až tohle bylo příčinou vyhnání z ráje. A tak původní plán, Boží úmysl, že člověk může přejít do nebe klidně a přímo, je změněný. A tak postihují člověka trampoty a hříchy. Adam měl tělo, měl děti a ty dědili od něho deformovanou výchovu. V případě toho dědičného hříchu nejde o dědičný hřích tak, jak si ho běžně lidé představují, ale o deformaci. Důsledkem hříchu Adama a Evy je pokles blahobytu rajského a zvýšené množství defektů hříchů, které vlastně varují člověka.

Deformovaný člověk je postihován hříchem. U Adama byl strom poznání dobrého a zlého a dnešnímu člověku hřích umožňuje poznat, že není v pořádku. Dále každý hřích, když člověk řekne „Bože odpusť“, bude odpuštěný. Běžná představa dědičného hříchu je neúplná a v některých oblastech doslova nesprávná. Po špatném rozhodnutí přijde trest jako důsledek toho špatného rozhodnutí. Tehdy to bylo: „Žena, kterou jsi mi ty dal, ta mi dala“. Dnes je to: „Kašlu na náboženství, já jdu svou cestou“. Pro nás je to ale jistým způsobem ulehčení situace. Adamovým hříchem jsme tedy ztratili přímou cestu do nebe a klidný život v ráji. Klidný život v pohodě, klidu a bez bolestí lze ale získat i mimo ráj, nezávisle na Adamovi viz. Eliáš, Elizeus, hypoteticky také Henoch. Věčný život dával v ráji ne Adam, ale strom života. Adam pouze znemožnil přístup k němu. Ježíš nám nabízí svoje Tělo a Krev jako zdroj věčného života ve smyslu Božího dítěte. Ve Zj 2,7 Ježíš slibuje Efezským strom života v ráji. Toto ale znamená přímý přechod do nebe. To, že dědičný hřích je příčinou toho, že by člověk nebyl spasen je nesmysl. Máme přece podobenství Ježíšovo o pozvaných a nahnaných na svatbu. I ti pozvaní na hostinu, kteří pozvání odmítli jsou nakonec nahnaní. Bůh přece nemá zájem na utrpení člověka. Podle evangelia, každý člověk může být spasený, pakliže se pro to sám rozhodne. A to může být i po smrti. Člověk nebude zavržený, pakliže přijme roucho tj. vybavení pro kompatibilitu s Bohem. Adamův hřích tudíž není přímo věcí kříže Ježíše Krista. Toto řeší Starý Zákon tresty za hříchy do 3. až 4. pokolení, odměnami do 1000. pokolení (Ez 18). Adamova největší chyba není ve hříchu, tedy v tom, že jedl ze stromu poznání dobrého a zlého, ale v tom, že po setkání s Bohem se pravděpodobně dopouští hříchu proti Duchu Svatému. Ježíš s problémem dědičného hříchu neoperuje. V Bibli nenajdeme o tom zmínku. Vysvětlení typu: „Adam zhřešil a dědičně jsme ztratili věčný život“, nebo „Adam byl podroben zkoušce za celé lidstvo a selhal“, neobstojí. Ale co potom případ Henocha, nebo Eliáše, kteří měli kontakt s Bohem a byli vzati do nebe. Proč tedy Bůh postavil lidi do ráje a pak je z něj “vyhnal”? Bůh ukazuje svůj plán. Aby lidé viděli, v čem se od Božího plánu odchýlili a měli důvod k provádění psychické rehabilitace. Buď během života, nebo po smrti v očistci. S tím souvisí ten Mt 25 (“….my jsme tě neznali…” ale „dělal si dobré skutky“). To jsou argumenty před zahájením rehabilitace v očistci.

Jiná naše běžná představa je, že Ježíš podstoupil smrt jako výkupné je také nesprávná. Dle takovéto představy můžeme si udělat model: „Chodím do školy, kam chodil také můj táta, který dostával pětky. Já se chci učit, ale je zde problém otcových pětek. Učitel je ale spravedlivý, nemůže mi dát jedničku, ale pak najde řešení, dá pětku (kterou pro mne ´vysloužil´ táta) svému synovi, který zná látku dobře a měl by mít jedničku. Tak učitelův syn dostane pětku, kterou jsem já zdědil po tátovi, a já jeho jedničku“. Jaká by v tom byla spravedlnost, když já bych měl dostat špatnou známku za to, že můj otec byl špatný žák? Podobně představa Limbu, jako „předpeklí“ se ukázala jako nesmysl a byla nedávno odstraněna. Existuje ale deformace babylonská a deformace rodinná (výchovou). Dědičnost přece existuje. Máme zde dědictví přijaté, ale také odmítnuté. Člověk nese genetický materiál předka. Je známá barvoslepost chlapce po dědovi, přenesená matkou. Velikáni lidstva měli otce staré, vojevůdci měli otce mladé. Genetický materiál je přenášen také u zvířat. Když sv. Pavel říká: „S Adamem jsme zemřeli, s Ježíšem budeme vzkříšeni“, pak zřejmě tu nejde o vysvětlování problému Adamova hříchu, ale postavit Ježíše jako protipól.

Vytvořilo se určité schéma typu: „Kdo se dostane do nebe?“ „Do nebe se dostane ten, kdo nedělá hříchy.“ „Proč jsou hříchy?“ „Hříchy jsou proto, že je to důsledek dědičného hříchu pocházejícího od Adama“. Nelze se divit, že se to Pelágiovi nelíbilo, připadalo mu to nesmyslné a začal hlásat, že Ježíšova smrt nebyla nutná, že Ježíš nám šel jenom příkladem a tím si získal ve své době hodně přívrženců.
Závěrem můžeme shrnout, že chyba-hřích může být u člověka způsobena několika příčinami:
• Nedostatkem vybavení (např. slepotou).
• Vadným výchozím materiálem, informaci (např. nesprávnou naukou).
• Nedbalostí, podceněním rizika.
• Konkurencí (chlapec rád chodí do kostela, ministrovat, ale v neděli je ve městě fotbal, a dopustí se hříchu), člověk je v krizi, tj. je tažen konkurencí. Hned zde by zpovědník měl upozornit na chybu, že nejde jen o hřích, ale o nekvalitní víru, nekvalitní pochopení Boha, Ježíše, jeho katechezi. Proto náprava musí jít cestou nalezení příčiny slabosti víry, její odstranění a znovu budovat víru.
• Opomenutím, kdy vzniká konflikt v hříšníkovi.
• Zvyšováním úsilí na odstranění hříchu místo psychického přeprogramování. To je největší nebezpečí, které číhá na hříšníka. Je to Jidášovský komplex, když si člověk bude pořád říkat „neudělám“, místo změny myšlení s pomocí Ježíše Krista. Vzniká pak nemožnost nápravy a přichází krize. Jidáš po soudu s Ježíšem uvidí chybu a může se rozhodnout. Jenže on se rozhoduje pro seberehabilitaci formou sebevraždy.
• Uvíznutím v oblasti, odkud se nemůže vymotat. Vidí svoje hříchy, nechce si je přiznat a začne to kompenzovat (začne „dávat desátky z máty, kopru kmínu..“) a stane se farizejem.

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval Pavol Mikula

Ak máte otázku, tip na článok, návrh na zlepšenie alebo ste našli chybu, napíšte na redakcia@postoj.sk
Diskusia 0
Diskusia 0