Spomienka na chlapčenské srdce


Keď John Eldredge písal vo svojich knihách o tom, že dospelý muž počase opäť podvedome zatúži po túžbach detstva, možno sa inšpiroval románom Juhoafričana, ktorý v roku 1997 zbeletrizoval svoje detstvo. A to spôsobom, ktorý človeka vracia späť do hry. Do hry dospievania.

John Maxwell Coetzee (nar. 1940, JAR) spomína v knihe Chlapectví na svoje detstvo. Robí ho pútavým najmä jednoduchou štylizáciou, sympatickými opismi a „odpismi“:

„Dětství, jak tvrdí Dětská encyklopedie, je obdobím nevinné radosti, má se trávit na louce plné blatouchů a divokých králičků nebo doma u krbu v pohroužení do pohádkové knížky. Takový obrázek dětství je mu zcela cidzí. Nic z toho, co prežívá ve Worcestru, ať už doma, nebo ve škole, ho nezviklá z prěsvědčení, že dětství je jen obdobím, které člověk musí se skřípaním zubů vydržet.“

Coetzee opisuje svojich rodičov, ktorých na začiatku svojho dopsievania príliž nemusí. Nemusí mamu, ktorá ho „vydiera“ svojou láskou a vie, že ak by ju odmietol, výčitky by ho usmrtili. Ešte viac nemusí otca, ktorý je pre neho nemastný – neslaný ujo, nie hlava rodiny, skôr prívesok.
Odpisuje apartheid, ktorý po vojne v južnej Afrike stále cítiť. Coetzee sa pozerá na veci v tretej osobe. Neprezradí nám svoj valstný názor na skutočnosti, autor je urkytý v malom trinásťročnom chlapcovi, ktorý sa pozerá na svet s odporom. Výsmech zo serióznosti je miestami vtipný, príznačný pre dospievajúce dieťa:

„Prchá před zdvořilostními rozhovory, protože fráze typu „Jak se máš?“ a „Jak se ti líbí ve škole?“ ho vyvádějí z konceptu. Neví, jak na ně má správne odpovědet, něco mumlá a koktá jako úplný hlupák. (…) „Copak nemůžete být normální?“ ptá se matka. „Nesnáším normální lidi,“ odpoví rozhorleně.“

Ak by to nebolo klišé, knihu by sme mohli smelo nazvať krásnou. Najkrajší je však Coetzeeho štýl, jednoduchými cesatmi a vetami nám ukazuje zložité vnímanie sveta adolescenta. Vracia sa do svojho srdca, ktoré vtedy žilo najmä pre samotný život a nie ideológie, sofistikované plány do budúcna či iné pohnútky. Miluje farmu, kam chodí na prázdniny, ako priestor slobody, dobrodružstva a naozajstného života. Tak ako mnoho „pubertiakov“, aj on hrá dvojitú hru. V škole je prvý v triede, doma tichý rebel, nespokojný. Sám o sebe tvrdí, že je divný. Raz ho našiel spolužiak doma, ako sedí pod stoličkou: „Co to děláš?“ divil se. „Prěmýšlím,“ odpověděl bez váhání. „Rád přemýšlím.“ Brzy o tom věděli všichni ve třídě: ten nový kluk je divný, není normální.“

Malý chlapec, dieťa prisťahovalcov, vníma vo svojej zložitej krajine taktiež život rôznych etník a náboženských skupín. Samozrejme, zo svojho „nadhľadu“: „Židé se tváří, že si ničeho nevšímají. Také nosí boty. Medzi židy se cítí docela spokojeně. Židé nejsou tak špatní.”

Coetzee sa nevyhýba ani sexuálnemu dospievaniu svojho hrdinu, pohľadu na nový svet telesnosti dáva nevinnú, zvedavú tvár. Očarenosť mladého človeka krásou vykresľuje krásou literárnou: “Má prědstavu o dokonalém lidském těle. Když tu dokonalost vidí vyvedenou v bílém mramoru, něco se v něm rozechvěje, otevře se před ním propast, na jejímž okraji stojí těsně před pádem.”

Dospievanie. Reálne a umelecky opísané v knihe Chlapectví je spomienkou každého, kto si ešte pamätá na svoj zmätok a túžby.
“Obloha se otevře, vidí svět, jaký je, pak se obloha zavře a on je zase sám, žije ten jediný příběh, kterí si připustí, příběh sebe sama.“

Pavol Rábara

John Maxwell Coetzee: Chlapectví (Boyhood)
Metafora, Praha 2007

(John Maxwell Coetzee získal v roku 2003 Nobelovu cenu za literatúru)

Knihu si môžete zakúpiť TU.

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo