ROZHOVOR: Je to vaša práca, ale môj život

Pracovala dva roky v utečeneckom tábore v Keni. Pomocnú ruku prikladala aj v Hondurase i USA. Nikdy neprestala obdivovať ľudí v utečeneckých táboroch, ktorí sa vedia postarať o druhých aj v biednych a nespravodlivých podmienkach. Petra Danková. A náš česko-slovenský rozhovor.

Ako sa človek vôbec dostane k práci s utečencami?
Během bakalářského studia politologie mě velmi zajímaly otázky spojené s rasově a národnostně motivovanými konflikty a jejich řešením. V posledním roce studia jsem si uvědomila, že o těchto věcech nechci jen číst a psát, ale že chci pracovat s lidmi v konkrétních situacích. Když jsem se v roce 2006 vrátila z USA, přihlásila jsem se jako dobrovolnice v pražské arcidiecézní charitě a oni mi nabídli práci jako sociální pracovnice v projektu pomoci migrantům a uprchlíkům. Ta práce mě nasměrovala k dalšímu studiu, studium mě přivedlo do Afriky.

V Keni ste pracovali dva roky, len prednedávnom ste sa odtiaľ vrátili. Pracovali ste s organizáciou Jesuit Refugee Service, teda s Jezuitskou utečeneckou službou. Prečo sa takejto činnosti chytili práve jezuiti?
Jezuitskou uprchlickou službu založil generální představený jezuitů Pedro Arrupe v roce 1980 v reakci na situaci uprchlíků, kteří, často zoufale, utíkali z komunistického Vietnamu. P. Arrupe viděl osobně do jak bezmocného postavení se uprchlíci dostávají a cítil, že jezuité, kteří jsou přítomni po celém světě mohou rychle a účinně reagovat na situace, kdy lidé musí opustit své domovy a žít jako uprchlíci. V často velmi nedůstojných podmínkách uprchlických táborů, JRS přináší důraz na lidský rozměr služby a na vzdělávání – oblasti, které jinak nejsou vždy vnímany jako „priority“ při humanitárních operacích.

V čom spočíva služba pre utečencov?
Uprchlíci často opouští své domovy za velkého nebezpečí a mnohdy zachrání „jen“ svůj život. Služby poskytované uprchlíkům proto zahrnují vše od zásobování jídlem a pitnou vodou, zajištění střechy nad hlavou, lékařskou péči, vzdělávání a psychosociální pomoc nebo třeba pomoci s hledáním ztracených příbuzných či dohledání rodných listů či školních vysvědčení.

Aká je momentálna situácia v tábore Kakuma?
Od mého příchodu do Kakumy v lednu 2009 se počet uprchlíků v táboře téměř zdvojnásobil na součastných více než 80 000 tisíc uprchlíků a žadatelů o azyl. Každý měsíc do Kakumy přichází kolem 1 600 nových žadatelů o azyl. Tábor se nachází ve velmi suché a odlehlé oblasti Keni, kde je obrovsky náročné zajistit nepřetržité zásobování jídlem a vodou. Také se rychle vyčerpává prostor, který byl pro tábor vyčleněn. S těchto důvodů tábor téměř dosáhl své maximální kapacity. V současné době tábor také čelí dopadu sucha, které zužuje celou oblast Afrického Rohu. Sucho ohromně dopadá na pastevecký kmen Turkanů, kteří žijí v okolí Kakumy, což destabilizuje celou oblast, kde se tábor nachází.

Ako dlho zvyčajne utečenci ostávajú v tomto tábore?
Podle toho, odkud uprchlíci přicházejí, může to být několik let, ale také třeba celý život. Kakuma byla založena v roce 1994 pro takzvané „ztracené chlapce“ – děti, které utíkaly před verbováním do ozbrojených sil během sudánské občanské války. Bohužel jsem se setkala s mnoha uprchlíky, kteří žili v Kakumě od jejího vzniku. Setkala jsem se také s mladými lidmi, kteří vlastně svou „vlast“ nikdy neviděli a narodili se buď na útěku nebo v uprchlickém táboře.

Kakuma je blízko Južného Sudánu a Ugandy. Cítiť tam nejako prítomnosť týchto krajín? Najmä Južný Sudán je zaujímavý zvlášť preto, že len nedávno vyhlásil svoju nezávislosť.
To, že je Jižní Sudán a Uganda blízko je poznat hlavně na tom, že Kakuma téměř okamžitě zaznamenává politické a bezpečnostní změny v těchto zemích. Vloni se i v táboře sudanští uprchlíci účastnili referenda o rozdělení Sudánu a pak se konaly velké oslavy po vyhlášení výsledků a v den oficiálního rozdělení Sudánu. Stejně tak rychle se ale zaznamenávají i negativní změny – třeba jen několik dní po zprávách o obnovení bojů v určitých oblastech Jižního Sudánu se v táboře začaly objevovat skupiny vysílených žen a dětí, kteří po nedávném návratu do Sudánu znovu musí utíkat před násilím.


So somálskou klientkou v Kakume

Ako to vyzerá v tábore, v ktorom je 80 000 utečencov?
Kakuma je zvláštní tím, že tábor je velmi různorodý a plný kontrastů. Uprchlíci pochází z deseti různých zemí – zhruba polovina jich je ze Somálska, třetina ze Sudánu (z Jižního Sudánu a z oblasti Darfur na severozápadě země), dále pak z Etiopie, Konžské Demokratické Republiky, Ugandy, Rwandy, Burundi nebo Eritrei. Běžně se tak stává, že na ulici proti sobě jde muslimská žena zahalená od hlavy až k patě a proti ni mladá dívka z Konga v moderní minisukni a tílku. Protože Kakuma existuje už 17 let, lidé s velkým nasazením vybudovali cosi jako město – jsou zde malé obchůdky, čajovny, školy, jednoduchá nemocnice, kostely a mešity i fotbalová hřiště pro mládež. Nad vším ale visí neustálá bída a bezmoc, protože uprchlíci žijí v podmínkách, kdy prakticky nemohou rozhodovat o svých životech a jsou neustále odkázáni na pomoc druhých. Nikdy jsem nepřestala obdivovat, jak lidé v takových podmínkách nacházejí sílu starat se nejen o sobe ale i o druhé a s vtipem a tvořivostí žít navzdory bídě a nespravedlnosti.

Je dostatočná pomoc zo zahraničia pre tamojších utečencov? Čo títo ľudia potrebujú najviac?
Pomoc uprchlíkům je velká ale většinou stačí jen na úplně zákládní „přežívání.“ Například uprchlíci dostávají základní příděl jídla, ale v podstatě nemají přístup k masu, ovoci či zelenině. Existuje základní zdravotní péče, ale je velmi těžké třeba získat brýle nebo řešit vytrhnutí zubu. Uprchlíci sami mi ale často říkali, že nejvíc stojí o to, aby se mohli děti i dospělí vzdělávat a získat tak perspektivu, že se jejich život může do budoucna změnit k lepšímu a nebudou muset být závislí na pomoci druhých. Právě vzdělávání je ale oblast, ve které je často těžké přesvědčit dárce, kteří se často soustředí jen na „životně důležité“ oblasti jako zásobení pitnou vodou nebo poskytování provizorních stanů pro bydlení.

Odkiaľ je momentálne najväčší počet utečencov?
Momentálně přichází nejvíce uprchlíků ze Somálska, Jižního Sudánu a Konžské Demokratické Republiky. Obrovské množství uprchlíků ze Somálska, kteří přicházejí do Keni v souvislosti se suchem sužujícím Africký Roh většinou zůstávají v táboře DaDaab, který je blízko somálské hranice. Někteří ale dorazí až do keňského hlavního města Nairobi a odtud jsou převáženi do Kakumy. V Jižním Sudánu bohužel znovu propukly nepokoje v některých oblastech a nutí hlavně ženy a děti hledat ochranu v Kakumě, odkud mnoho z nich s nadějí odcházelo v letech 2005 až 2008.

"Setkala jsem se také s mladými lidmi, kteří vlastně svou „vlast“ nikdy neviděli a narodili se buď na útěku nebo v uprchlickém táboře." Zdieľať

Aké sú typické dôvody pre opustenie rodnej krajiny?
Důvody se liší hlavně v závislosti na tom, z které země lidé přicházejí. Ze Somálska mnozí utíkají před všudypřítomným násilím občanské války a nyní také před nesnesitelným hladomorem, který zemi zachvátil v posledních měsících. Lidé z Jižního Sudánu často ztratili domovy i blízké při raziích milic, které někdy spálí celé vesnice a pole a zabijí dobytek aby donutili k odchodu obyvatele „nepřátelské“ etnické skupiny. Mnoho uprchlíků z jiných zemí uniká politickému pronásledování pro příslušnost k opozičním stranám nebo etnickým a náboženským skupinám, které místní vlády považují za politicky nebezpečné.

Vy ste pracovali najmä v oblasti psychosociálnej pomoci. V čom tá práca spočívala?
Naše psychosociální práce spočívala v tom, že jsme se snažili pomáhat lidem v táboře najít způsoby, jak zvládat urchlický život a být pokud možno co nejvíc soběstační. Uprchlíci často čelí obrovské psychické zátěži i rozpadu sociálních vazeb v rodině a společnosti. V zemích původu často zažili násilí, sexuální útoky, ztrátu rodinných příslušníků i majetku a to vše může zanechat psychické následky. I v táboře žijí uprchlíci v trvalém stresu z materiálního nedostatku, pocitu bezmoci, hrozby pokračujícího násilí. Mnoho lidí trpí depresemi, jsou vystaveni domácímu násilí nebo nedokážou zvládat péči o rodinu. JRS školí uprchlíky v základech psychosociálního poradenství a tito vyškolení uprchlíci pak pracují ve svých místních komunitách a poskytují individuální a skupinovou psychosociální pomoc. Dokáží lidem také poradit, kde získat materiální pomoc a jiné služby. Mezinárodní odborníci jako třeba já pomáhají s předáváním znalostí a dovedností, odborným dohledem a podporou ale samotnou kontaktní práci provádí až na velmi komplikované případy sami uprchlíci. Tento systém pomáhá jednotlivcům i celým komunitám ke svépomoci a soběstačnosti.

Pomáhali ste aj mentálne postihnutým deťom?
V Kakumě je dětí i dospělích s fyzickým či mentálním postižením bohužel o něco více než je obvyklé v průměru. Je to především proto, že matky i děti v kritické době prenatálního a novorozeneckého vývoje často trpí špatnou výživou, nadměrným stresem ve válečných zónách a jinými faktory, které zvyšují riziko postižení. Lidé žijící s postižením mají obrovské problémy v uprchlických táborech způsobené nedostatečnou zdravotní péčí nebo přístupem ke speciálnímu vzdělávání ale také třeba tím, že pro člověka s postižením je třeba prakticky nemožné vystát celodenní frontu na příděl jídla a tak lehce ztrácí přístup i k nejzákladnějším životním nutnostem. Navíc mnoho afrických kultur má obrovské předsudky vůči lidem s postiženími a děti i dospělí jsou týrani a vystavováni nelidskému zacházení. Pamatuju si asi desetiletou sudánskou dívku, kterou naši spolupracovníci našli nahou, přivázanou ke stromu. Rodina nám řekla, že dívka je impulzivní, ničí věci a když není přivázaná, často utíka a ztrácí se. Rodina byla nadšená, když zjistila, že místo přivazování mohou dívku vzít každy den do našeho centra. JRS má tři denní centra, kam lidi s mentálním postižením mohou přijít, zapojit se do vzdělávacích aktivit nebo nácviku denních hygienických náviků. Hlavně děti jsou v prostředí, kde si mohou bez obav hrát a jsou přijímáni s důstojností a respektem, jaký si zaslouží. Kromě toho JRS pořádá osvětové akce a školení o soužití s lidmi s mentálním postižením.


Skupinová práca pri školení psychosociálnych poradcov

Zaujímavé je, že v Kakume je možné absolvovať diaľkové vysokoškolské štúdium cez internet na jezuitských univerzitách. Ako to prebieha? Je vôbec možné takto študovať v utečeneckom tábore? Máte aj nejakých absolventov?
Jesuit Commons – Higher Education at the Margins je nový projekt a zkoušíme ho jako pilotní program. Nové technologie umožňují věci, o kterých by se dřív nikomu ani nezdálo. V Kakumě je obrovský problém, že mladí lidé, kterým se za velkého úsilí podaří dokončit střední školu, mají mizivou perspektivu na pokračování ve studiu na vysokých školách. JRS vybudovala počítačové učebny s internetovým připojením, díky kterým 35 studentů ročně získává virtuální přístup na americké university. Američtí profesoři učí naše studenty jako dobrovolníci, studenti mají přístup k elektronickým knihám, přednáškám nahraným na video a diskuzním forům se spolustudenty. Úvodní investice do infrastruktury byla značná a v odlehlém a klimaticky náročném prostředí Kakumy se musí vynakládat hodně péče na udržbu veškeré techniky ale potom je provoz celého projektu vlastně velmi levný. První skupina bude se studiem končit v roce 2013.

V akom jazyku ste sa dorozumievali?
V Keni jsou oficiální jazyky dva – angličtina a svahilština. V Kakumě člověk může slyšet desítky jazyků včetně somálštiny, arabštiny, francouzštiny a mnoha kmenových jazyků. Já anglicky uměla už ze studia v USA. Naučila jsem se základy svahilštiny, protože anglicky většinou umí jen lidé, kteří měli možnost vystudovat alespoň střední školu. Naučila jsem se pár základních slov i v somálštině, arabštině a několika sudánských kmenových jazycích.

Existuje nádej pre Afriku?
Svět je jen jeden a lidstvo je jen jedno – kdyby neexistovala naděje pro Afriku, neexistuje naděje pro nikoho z nás. Myslím ale, že největší naděje je pro Afriku z Afriky a je dobře vidět, že obyčejní Afričané to tak často chápou, a to i v oblasti humanitární pomoci. V Keni teď třeba probíhá sbírka pro oběti sucha v severní části země. Tak, jako i u nás, mohou keňští občané zasílat dárcovské sms anebo na sběrná místa nosit hmotné dary potravin. Při pomoci Africe ze zahraničí je především důležité pomáhat lidem rozvíjet jejich vlastní zdroje a možnosti svépomoci spíše než dělat věci pro ně a za ně.

Týka sa problém utečencov aj nás, Slovákov, Čechov, Európanov?
Samozřejmě. Jednak je dobré si pamatovat, že před 30 nebo 50 lety odcházeli Slováci a Češi do zahraničí jako uprchlíci. Na druhou stranu Evropa je cílem mnoha lidí, kteří opouští své země. Mnozí často riskují své životy, aby se dostali do Evropy, protože Evropu vidí jako místo, kde by mohli žít bezpečně a svobodně. Mnoho evropských zemí však často zachází s žadateli o azyl jako se zločinci bez jakýchkoli práv. Představte si, že někdo s nasazením života uteče bezdůvodnému věznění ve své zemi a skončí na měsíce za mřížemi „přijímacího centra“ v nějaké evropské zemi. Je důležité, abychom se zajímali o to, jak se k žadatelům o azyl staví země, ve kterých žijeme.

"Američtí profesoři učí naše studenty jako dobrovolníci, studenti mají přístup k elektronickým knihám, přednáškám nahraným na video a diskuzním forům se spolustudenty." Zdieľať

Študovali ste USA tak trochu zvláštny odbor – politológiu. Zišli sa vám vedomosti z tejto oblasti v sociálnej práci?
Sociální práce trvá na tom, že lidský život je třeba vidět v souvislostech – jedinec, rodina a společnost se navzájem ovlivňují. Sociální práce, tak jak jsem se se ji učila já v USA, má také důležitý rozměr sociální spravedlnosti. Obzvláště v mezinárodní praxi se mi proto politologie hodí velmi. Životy uprchlíků jsou velmi silně ovlivňovány politickémi vlivy na vnitrostátní i mezinárodní úrovni. A koneckonců i to, které krize dostávají větší pozornost dárců a medií je často ovlivňováno politickymi motivacemi. Čím více těmto vlivům rozumím, tím efektivněji dokážu sloužit lidem, se kterými pracuji.

Bolo to na University of Notre Dame, ktorá patrí tuším k najznámejším katolíckym vzdelávacím ustanovizniam. Aký tam vládol duch? Ako sa vám páčilo štúdium v USA?
Já jsem na Notre Dame odjela tak trochu náhodou díky sportovnímu stipendiu z naprosto sekulárního prostředí. Bylo pro mě naprosto nové žít v prostředí tak prodchnutém katolickou vírou, kde byly kaple na každé koleji a většina studentů se samozřejmostí chodila na mše, jezdila na rekolekce a byla zapojená do služby v nejrůznějších sociálních projektech.  Zároveň jsem měla přístup ke vzdělání, které bylo náročné, prvotřídní a otevřené ruzným směrům myšlení.


Deti v centre JRS v Kakume

Titul Master´s ste získali potom z Boston College. To už nebola politológia, že?
Na jesuitské Boston College jsem studovala mazinárodní sociální práci se specializací na „klinickou“ práci – u nás bychom asi řekli psychoporadenství. Po roce práce s migranty a uprchlíky v Praze jsem měla pocit, že potřebuju vědět a „umět“ víc abych mohla profesionálně pomáhat. Zdálo se mi, že programy pro uprchlíky často poskytují materiální a právní pomoc, která ztroskotává, protože uprchlíci nemájí psychické zdroje na zvládání své situace. Boston College byla ideální, protože jsem se naučila hodně z psychologie, ale zároveň také hodně o rozvoji a řízení mezinárodních projektů a aplikaci sociální práce v odlišných kulturách.

USA sú predstavená ako bohatá krajina, no vy ste tam pracovali s rodinami bez domova. Čo sú to za skupiny obyvateľstva? Ako sa im žije?
Já jsem pracovala s rodinami bez domova rok ve Philadelphii a potom znovu během studia v Bostonu. Naši klienti byly hlavně svobodné matky s dětmi, které i když měli práci za oficiální minimální mzdu a na plný úvazek, nedokázali zaplatit drahé nájmy a vysoké životní výdaje běžné ve velkých městech. V americké společnosti je stále znát skrytá diskriminace proti lidem z menšinových etnických skupin, která se promítá do oblastí zaměstnání, vzdělání, zdravotnictví a jiných služeb. Není tedy divu, že většina našich klientek pocházelo z afro-amerických, latinsko-amerických nebo imigrantských rodin.

Vaše skúsenosti sú bohaté, nedá sa mi nespýtať na Honduras, kde ste pracovali s ohrozenými deťmi. Prečo „ohrozenými“?
V Hondurasu jsem pracovala s dětmi, které vyrůstali „na ulici“ nebo ve velmi chudých venkovských oblastech. Některé děti byly silně poznamenané tím, že už od ranného dětsví museli bojovat o přežití. Chlapci často uměli snadněji zacházet s nožem než s tužkou a ze začátku vnímali každé nepředvídané gesto jako útok. Pamatuji si kluka, který poprvé seděl ve školní lavici ve dvanácti letech. Mezi ostatními prvnáčky se velmi vyjímal a měl velké problémy se soustředěním ale trval na tom, že se „musí“ učit. Tyhle děti mě naučili mnoho o naději a o vůli.

Aký je Honduras?
Honduras je jedna z nejchudších zemí ve střední Americe. Země je nádherná ale lidé trpí kvůli velmi nízké životní urovni. Na zemi se také podepsal tlak velkých nadnárodních společností, které využívají místni lidi i přírodní zdroje s velmi minimálním dohledem honduraské vlády. Například řeka blízko místa, kde jsem pracovala byla zamořena těžkými kovy z dolů a chemikáliemi s velkochovu prasat. Mnoho dětí ve vesnici se rodilo s fyzickým nebo mentálním postižením.

Ako sa na vašu misijno-sociálnu činnosť pozerajú vaši príbuzní?
Moje rodina je úžasná v tom, že i když moc nerozumí, proč jsem se rozhodla dělat to, co dělám, tak mě bezmezně podporuje.


Individuálna práca s honduraskou študentkou

Nie je to nebezpečné?
Myslím, že to není o moc nebezpečnější než mnoho jiných zaměstnání, jen si člověk musí dávat pozor na věci, na které my jako středoevropané někdy nejsme moc zvyklí. V Kakumě i třeba v Hondurasu jsem byla neustále středem pozornosti. To s sebou nese určitá rizika a musela jsem si zvyknout na určitá bezpečnostní opatření. Stejně tak jsem si musela dávat pozor na všelijaká nepříjemná zvířátka jako škorpiony a hady. Musím ale říct, že jsem se nikdy neocitla v situaci, kdy bych se cítila v přímém ohrožení života.

Čo vás na sociálnej práci napĺňa?
Strašně ráda pomáhám lidem objevit svůj potenciál a lépe porozumět sobě samým a svému okolí a totéž lze vlastně říci i o celých projektech nebo organizacích při manažerské práci. Sociální práce mi dává volnost pobybovat se mezi prací s jednotlivci, skupinami i celospolečenskými trendy a stále se přitom zaměřovat především na lidské vztahy. Mým cílem je dělat práci profesionálně, ale zároveň s pokorou. Doufám, že si navždy budu pamatovat slova, která jsem slyšela v kanceláři kolegyně v USA. Klientka jí říkala: „To, o čem tu mluvíme, je vaše práce, ale můj život!“ Je to pro mě pocta, když mě lidé vpustí do svého života a nechají mě být součástí třeba i velmi bolavých životních zkušeností. Zároveň je to pro mě velký závazek, abych s touto důvěrou dobře naložila.

Vydržíte v takomto tempe pracovať celý život?
Já jsem si ověřila, že plánovat něco na celý život mi nejde a neprospívá. Otázka je, jestli se cítím „být na správném místě“ v tom, co dělám teď, Bůh se postará o zbytek.

Matúš Demko
Foto: archív Petry Dankovej

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo