Smrť cisára

Čítať neskôr
Pre uloženie článku sa prihláste alebo sa ZDARMA registrujte.
Smrť cisára

Zajtra 21. novembra si pripomenieme 100. vyročie smrti cisára Františka Jozefa. V čítaní na nedeľu prinášame fiktívny opis jeho smrti a konca monarchie, ako ho majstrovsky zachytil geniálny Joseph Roth.

„Starý prý umírá!“ řekl z ničeho nic vrchní železniční rada Stranský.

Okresní hejtman okamžitě vstal a šel. Věděl dobře, že starý umírá. Řekl to Chojnicki, a Chojnicki vždycky všechno věděl. Okresní hejtman zajel do nejvyššího hofmistrovského úřadu ke Smetanovi, příteli z mládí. „Starý umírá!“ řekl Smetana.

„Chtěl bych jet do Schönbrunnu!“ řekl pan von Trotta. A jel do Schönbrunnu.

Jako blázinec Steinhof i schönbrunnský zámek zahaluje neúnavný, jemný, vytrvalý déšť. Pan von Trotta kráčí alejí, touž alejí, kterou se před dávným a dávným časem ubíral k tajné audienci ve věci synově. Syn je mrtev. A císař taky umírá. Ponejprv od té doby, co ho došla zpráva o smrti synově, si okresní hejtman uvědomuje, že syn nezemřel náhodou. Císař nepřežije Trotty, myslí si okresní hejtman. Nemůže je přežít! Oni ho zachránili, on je nepřežije.

Zůstane venku. Zůstává venku mezi nižší čeledí. Přichází zahradník schönbrunnského parku v zelené zástěře, s rýčem v ruce a ptá se lidí postávajících kolem: „Jak je mu teď?“ A lidé, lesník, kočí, nižší úředníci, vrátní a invalidé, jako byl otec hrdiny od Solferina, zahradníkovi odpovídají: „Nic nového! Umírá!“

Zahradník odchází, vzdaluje se s rýčem, jde okopávat záhony, zrýt věčnou zemi.

Prší tiše, čím dál hustěji. Pan Trotta smekne klobouk. Postávající nižší dvorští úředníci ho považují za sobě rovného nebo za listonoše z schönbrunnského poštovního úřadu. A ten a onen se okresního hejtmana ptá: „Znals ho? Znal jsi starýho?“

„Ano,“ odpoví okresní hejtman. „Jednou se mnou mluvil.“

„Teď umírá!“ řekne lesník.

V tu chvíli vchází do císařovy ložnice kněz s nejsvětější svátostí.

František Josef má devětatřicet tři, právě ho měřili. „Tak, tak,“ řekne kapucínovi. „To je tedy smrt!“ Vztyčí se v poduškách. Slyší, jak za okny neúnavně šumí déšť, a do toho je chvílemi slyšet, jak skřípou kroky v písku. Císaři se střídavě zdá, že šelesty znějí docela blízko a zase hodně zdaleka. Někdy rozpozná, že ten jemný crkot za oknem je déšť. Ale za chvíli opět zapomene, že je to déšť. A několikrát se ptá osobního lékaře: „Co to tak šustí?“ – Nedokáže už vyřknout slovo „crčí“, ač je má na jazyku. Ale jakmile se zeptá, proč to tak „šustí“, zdá se mu, že opravdu slyší jenom „šustění“. Šustí déšť. Kroky kolemjdoucích lidí také šustí. Slovo i šramoty, které slovo označuje, se císaři čím dál víc líbí. Ostatně je lhostejno, nač se ptá, vždyť už ho nikdo neslyší. Hýbe jen rty, ale jemu samému připadá, že mluví, sice trochu potichu, ale přece jen tak, že to musí každý slyšet, nejinak než v předchozích dnech. Chvílemi se diví, že mu neodpovídají. A hned zase zapomene jak na otázky, tak i na svůj údiv nad tím, že tázaní mlčí. A opět se poddává mírnému „šumu“ světa, který kolem něho žije, kdežto on umírá – a podobá se děcku, které se vzdává jakéhokoliv odporu proti spánku, přemoženo ukolébavkou, do níž se propadá. Zavře oči. Po chvíli však je zase otevře a spatří na stole prostý stříbrný kříž a oslnivé svíce, které čekají na kněze. A ví, že páter brzy přijde. Pohne rty a spustí, tak jak ho to naučili v dětství: „V pokoře a lítosti se zpovídám a vyznávám ze svých hříchů …“ Ale ani to už nikdo neslyší. Ostatně hned poté zpozoruje, že kapucín už přišel. „To jsem se načekal!“ řekne. Nato rozjímá o svých hříších. „Pýcha!“ napadne ho. „Byl jsem holt pyšný!“ řekne. Probírá hřích za hříchem, jak jsou v katechismu. „Byl jsem moc dlouho císařem!“ myslí si. Ale zdá se mu, že to řekl nahlas. „Všichni lidé musí zemřít. I císař umírá.“ A zároveň mu připadá, jako by kdesi, daleko odsud, umírala část jeho samého, jeho císařská část. „Válka je taky hřích!“ řekne hlasitě. Ale kněz ho neslyší. František Josef se znovu diví. Každý den docházejí seznamy ztrát, válka trvá od roku 1914. „Skoncovat!“ řekne František Josef. Nikdo ho neslyší. Možná, myslí si, možná že už jsem mrtev a mluvím jako nebožtík. Proto mi nerozumějí. A usne.

Venku, mezi zámeckou čeledí, čeká s kloboukem v ruce v nepřetržitě crčícím dešti pan von Trotta, syn hrdiny od Solferina. V schönbrunnských stromech to šumí a haraší, déšť je jemně, trpělivě, vydatně bičuje. Je večer. Přicházejí zvědavci. Park se plní. Déšť neustává. Čekající lidé se střídají, odcházejí, přicházejí. Pan von Trotta setrvává. Snesla se noc, schodiště se vyprázdní, lidé jdou spát. Pan von Trotta se tiskne k bráně. Slyší, jak předjíždějí kočáry, chvílemi někdo otevře okno nad jeho hlavou. Hlasy volají. Otvírají bránu a opět ji uzavřou. Nikdo si ho nevšímá. Déšť neúnavně tichounce crčí, stromy šumí a haraší.

Konečně se rozeznějí zvony. Okresní hejtman odchází. Sestupuje z plochých schodů, kráčí alejí až k železné mříži. Celou dnešní noc byla mříž otevřena. Jde celou tu dlouhou cestu k městu, prostovlasý, s kloboukem v ruce, nepotkává živé duše. Jde velmi pomalu, jako by kráčel za pohřebním vozem. Když začne svítat, dorazí do hotelu.

Jede domů. V okresním městě W. také prší. Pan von Trotta zavolá slečnu Hirschwitzovou a řekne jí: „Jdu si lehnout, milostivá! Jsem unaven!“ A poprvé v životě uléhá za bílého dne do postele.

Nemůže usnout. Vzkáže pro doktora Skowronnka. „Milý doktore Skowronnku,“ praví, „řekl byste jim, aby mi sem přinesli kanárka?“ Z domečku starého Jacquesa mu přinesou kanárka. „Dejte mu kousek cukru!“ řekne okresní hejtman. A kanárek dostane kousek cukru.

„Je to miloučký ptáček!“ prohodí okresní hejtman.

„Miloučký ptáček!“ opakuje Skowronnek.

„Přežije nás všechny!“ řekne Trotta. „Bohudík!“ Potom řekne: „Objednejte mi kněze! Ale potom zase přijďte!“

Doktor Skowronnek čeká, až kněz odejde. Potom znovu vchází k okresnímu hejtmanovi. Starý pan von Trotta leží tiše v poduškách. Oči má přivřené. „Podejte mi ruku, příteli!“ řekne. „Nepřinesl byste mi ten obraz?“ Doktor Skowronnek jde do pánského pokoje, vyleze na židli a sundá ze skoby podobiznu hrdiny od Solferina. Když se vrátí s obrazem v rukou, pan von Trotta jej už nevidí. Na okno tiše bubnuje déšť.

Doktor Skowronnek s podobiznou hrdiny od Solferina na kolenou čeká. Po několika minutách vstane, uchopí páně Trottovu ruku, skloní se k hrudi okresního hejtmana, těžce vzdychne a zatlačí mrtvému oči.

Bylo to v den, kdy starého císaře pochovávali do kapucínské krypty. Za tři dny spustili do hrobu pana Trottu. Starosta města W. řečnil. Jako všechny proslovy té doby vůbec začínala i jeho posmrtná řeč válkou. Starosta pravil, že okresní hejtman dal jediného syna císaři a přesto žil a sloužil dál. Neúnavný déšť mezitím crčel na všechny obnažené hlavy lidí shromážděných u hrobu, a kolem dokola to šumělo a harašilo v mokrém křoví, ve věncích a květinách. Doktor Skowronnek v nezvyklé uniformě vrchního lékaře domobrany se snažil stát po vojensku, v přísném pozoru, třebaže to nepokládal za žádný přiměřený projev piety – byl přece civilista. „Smrt není koneckonců žádný lékař generálního štábu!“ říkal si v duchu doktor Skowronnek. Potom první přikročil ke hrobu. Odmítl lopatu, kterou mu podával hrobník, shýbl se, vylomil z mokré země hroudu, levou rukou ji rozdrobil a pravicí naházel jednotlivé hrudky na rakev. Potom odstoupil. Napadlo ho, že je teď odpoledne a že se blíží hodina, kdy hrávali šachy. Už nemá partnera. Přesto se rozhodl, že do kavárny zajde.

Když vycházeli ze hřbitova, pozval ho starosta k sobě do kočáru. Doktor Skowronnek nasedl. „Chtěl jsem se ještě zmínit o tom,“ řekl starosta, „že pan von Trotta nemohl přežít císaře, nemyslíte, pane doktore?“ – „Nevím,“ řekl doktor Skowronnek, „myslím, že žádný z nich nemohl přežít Rakousko.“

Před kavárnou dal doktor Skowronnek zastavit. Jako každý den zamířil ke svému stolu. Stála na něm šachovnice, jako by okresní hejtman nebyl zemřel. Číšník přišel a chtěl ji odklidit, ale Skowronnek řekl: „Jen ji tady nechte!“ A usmívaje se hrál partii sám se sebou, chvílemi pohlédl na prázdnou protější židli a naslouchal tiše harašícímu podzimnímu dešti, který stále ještě neúnavně stékal po oknech.

Text je úryvkom z  románu Pochod Radeckého, ktorý vyšiel vo vydavateľstve Leda. Vychádza so súhlasom vydavateľa.

Foto: wikimedia

Čítať neskôr
Pre uloženie článku sa prihláste alebo sa ZDARMA registrujte.
Čítať neskôr
Pre uloženie článku sa prihláste alebo sa ZDARMA registrujte.

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo