Dievčiny z Povstania

Dievčiny z Povstania

1. augusta si pripomenieme 72. výročie Varšavského povstania. V čítaní na nedeľu prinášame úryvok z knihy, ako povstanie videli dievčatá, ktoré sa na ňom zúčastnili.

Prvý príbeh

Spomína Halina Jedrzejewska, rodená Dudzikova (nar. 1926)

Koncem září, po dvou měsících boje, začaly kolovat zvěsti, že Vrchní velitelství AK vede s Němci vyjednávání o kapitulaci. Na naše hochy to zapůsobilo přímo drtivě. My jsme se totiž – ač hladoví, vyčerpaní a beze zbraní – chtěli bít dál. Do poslední kulky. Celou dobu jsme si nalhávali, že Sověti, kteří čekali na druhém břehu Visly, přece jen vyrazí do boje a pomohou nám. Teď je mi zřejmé, že nás chladnokrevně ponechali krutému osudu. Tenkrát jsme si to však nedokázali představit.

Myšlenka, že po dvou měsících, po takovém odříkání a tolika obětech, bychom se měli prostě vzdát, myšlenka na prohru, porážku, kapitulaci, ta nám nešla do hlavy. Tolik našich kamarádů přeci padlo, celé město se změnilo ve spáleniště. To všecko má teď přijít nazmar? Když se zprávy o konci bojů potvrdily, byla to pro nás všechny tragédie. Vzpomínám si, že když jsme ničili a zakopávali zbraně, cítila jsem se, jako bych zahrabávala někoho blízkého.

Museli jsme se teď rozhodnout, co dál. Ačkoli nám velitel ponechal volné ruce, roz­hodla jsem se jít spolu s celým oddílem do zajetí. Až do konce s ním sdílet svůj osud. Když jsme pochodovali z města, hodila mi nějaká žena na ramena teplou černou bun­du, která mi později v zajateckém táboře tolik pomohla. Bylo to skutečně dojemné. Ještě nás tedy nezavrhli úplně všichni.

Na nástupišti jsem předtím, než jsem nastoupila do vlaku, uslyšela svoje jméno. Ne, nebylo to krycí jméno z odboje, ale skutečné jméno. Někdo směrem ke mně volal:

„Halčo!“

Tedy tak, jak mi říkali jenom doma a ve škole. Ukázalo se, že to byla moje spolu­žačka z gymnázia. Vytáhla mě do svého vagónu. Ocitla jsem se mezi děvčaty z Wa­welské ulice, z domu, kde jsem se narodila. Bylo nás pět. Držely jsme později v táboře pospolu.

Nejdřív jsme jeli do Stalagu X B nedaleko Brém. Poté nás převezli do Stalagu VI C v Oberlangenu v severozápadním Německu. Oba tábory byly výlučně ženské. Nejmladším děvčatům bylo šestnáct let, nejstarším třiadvacet. V táboře Stalag X B jsme spaly pod tenoučkými dekami na pouhých prknech, pod nimiž se hromadily kaluže vody. O Vánocích jsem dostala dopis od maminky. Psala mi, že je s Danuškou v Krakově a Wanda že prý je zrovna v Čenstochové. O tátovi prý neměla informace. Byl to úhybný manévr, protože dobře věděla, že ho zastřelili. Nechtěla mi to však sdělovat touto cestou.

V táboře jsme udržovaly disciplínu. Němce jsme neposlouchaly, vytvořily jsme si vlastní hierarchii. Snad už jsme na to byly zvyklé z odboje. Měly jsme velitelku s kry­cím jménem Jaga. Profesorky spolu se studentkami organizovaly přednášky o fyzice, chemii, astronomii či polské literatuře. Pořádaly se i literární večery. Jednou jsme dokonce uspořádaly ples. Holky odněkud vytahaly různé hadry, rozstříhaly je a ušily cosi, co připomínalo šaty. Snažily jsme se držet.

Pomáhaly nám vzájemné rozhovory, večerní drbání. Jejich tématem často bývali muži. Například jedna z mých kamarádek – krycím jménem Klára, půvabná dívka s krásnými zrzavými vlasy a velkýma hnědýma očima – vzpomínala, jak před válkou každý den chodila do školy ulicí Filtrowa. A každý den se její cesta křížila s cestou jistého mladého důstojníka námořnictva. Byl mimořádně pohledný. A ten mladík se do ní šíleně zamiloval! Každý den ji doprovázel, ač vždy s určitým odstupem. Ne­prohodili spolu samozřejmě ani slovo. Až se konečně jednoho dne odhodlal oslovit ji. Předešel ji, zastavil se a ostýchavě řekl:

„Hluboce se omlouvám za svou troufalost, je však mým velikým přáním, abych vás mohl poznat, ale nemám jinou možnost… Odpusťte mi to tedy prosím.“

Naše kamarádka – ale udělaly bychom to tak pravděpodobně všechny – se na něho div neosočila:

„Co si to dovolujete?! Jak se opovažujete obtěžovat mě takto na ulici?!“

Ten důstojník se hrozně zastyděl, až celý zrudl. Omluvil se a utekl. Pak už se nikdy neviděli. A Klára, když jsme v táboře seděly a povídaly, stále opakovala:

„Byla jsem já ale husa! Doteď se na sebe zlobím! Kdybyste jen viděly, co to bylo za kluka, jak byl hezký a milý.“

A tak dál, pořád to samé. Jí bylo strašně líto, že dala tomu důstojníkovi košem, a my jsme se jí tenkrát pořádně smály.

V zajateckých táborech si ostatně ženy podobné příběhy vyprávěly často. O svých láskách, mužích či snoubencích. Bály se o ně, často o nich neměly už dlouho žádné zprávy. Takové vyprávění bylo určitým způsobem posilující. Mohly jsme se vypoví­dat, odtrhnout od táborové skutečnosti. Byly to takové ženské povídačky.

Rande po třech letech

Vůbec mi není jasné, odkud moje kamarádky v neštěstí vyhrabaly kusy červe­né a bílé látky. V táboře jsme si vyrobily polskou vlajku, kterou Němci neobjevili při žádné z nesčetných prohlídek. Jakmile nás později spojenci osvobodili, zavlála naše vlajka nad táborem.

Po osvobození nás převezli do uprchlického tábora Niederlangen. Vytvořily jsme si tam strážní rotu. „Co když v téhle válce ještě budeme muset bojovat,“ pomyslely jsme si.

Jednoho dne jsem měla službu u závory. Na sobě kanadskou uniformu, v ruce kulomet. K bráně přijíždí džíp. Sedí v něm vysoko postavení spojenečtí důstojníci. Řidič mi ukazuje rukou, abych zvedla závoru. Já na to, že ani náhodou, že bez propro­pustky nikdo neprojede. On mi říká, že žádnou propustku nepotřebuje. Já se však nevzdala a dohadovala se s nimi lámanou angličtinou.

Nakonec se jeden z pasažérů začal smát. Neuvěřitelně mě to rozčílilo. Co si ten člověk myslel? Že se bude vysmívat bojovnici Zemské armády? Vzala jsem samopal a naznačila, že na něho mířím. V tu chvíli pochopil, vystoupil z vozu, postavil se ke mně a řekl, že se moc omlouvá. Propustku samozřejmě měli. Ukázali ji a mohli do areálu tábora vjet. Armáda je armáda. Pořádek musel být.

Po válce jsem se ocitla ve skupině několika desítek děvčat, které převezli auty do Holandska, do Enschede. Tam nás připojili k letectvu polských ozbrojených sil na Západě. Prohlédli nás a dali nám pořádně najíst, krátce řečeno, dali nás do pořádku. Po několika týdnech jsme jely do Anglie. Byly jsme konečně v lidských podmínkách. Konečně, téměř po roce, jsem zase jedla nožem a vidličkou. Mohla jsem se umýt a vyspat v normální posteli, a ne pod špinavou dekou.

Dostaly jsme letecké uniformy a přidělili nás do různých základen. Já se dostala do kanceláře vedení polských vzdušných sil v Londýně. Sloužila jsem tam rok. Do Polska jsem se vrátila prvním repatriačním transportem. Na Západě jsem prostě zůstat nemohla. Ve vlasti, ač tam mezitím začali vládnout komunisté, zůstala moje rodina. Maminka i sestry se mnou navázaly korespondenční styk. Posléze jsem se z jednoho psaní dozvěděla, že táta nežije.

Do té doby jsem se nějak držela, vše jsem snášela statečně. Nyní jsem propadla depresi. Všechno se to vrátilo. Všechny ty hrozné zážitky a rány. Celé dlouhé týdny jsem trpěla nespavostí. Chodila jsem po nocích kasárenskými chodbami, četla jsem do pozdních hodin. Když už to oči příliš unavilo, lehla jsem si na záda a až do rána koukala do stropu.

V červenci 1946 jsem se vrátila do Polska. Rozhodla jsem se, že vyplním před­sevzetí, které jsem si stanovila v září 1939 u trosek vlaku zničeného německými bombardéry. Předsevzetí stát se lékařkou. Od té události uplynulo necelých sedm let, a přesto se toho tolik změnilo. Přes Polsko se přehnala strašlivá válka, má země ztratila nezávislost a já ztratila otce. Z dítěte jsem dospěla v ženu. Bylo nutné začít novou životní kapitolu, pokusit se to všechno nějak poskládat, znovu vystavět.

Lékařská univerzita v Poznani organizovala v září dodatečné přijímací zkoušky pro mladé repatrianty. Nestačila jsem se nijak připravit. Vždy kdy jsem se měla učit? Během povstání? V zajateckých táborech? Nebo snad až potom, v polské ar­mádě? Byla jsem si tudíž skoro jistá, že z toho nic nebude. Na zkouškách prověřo­vali hlavně všeobecné znalosti. Nepadla tam ani jedna otázka z matematiky. Za pět let jsem si šla pro diplom. Celý život jsem pak pracovala jako lékařka.

S Tadeuszem jsme se brali v roce 1947. Bylo zvláštní, že jsme se po válce našli. Poznali jsme se během povstání. Zrovna jsme odpočívali před útokem na sklad Stawki. Měli jsme ukrutnou žízeň. Jeden voják z našeho oddílu ke mně přistoupil a ro­šťácky se zeptal:

„Nemáš ty náhodou žízeň?“

„Za trochu vody bych dala nevím co,“ odpověděla jsem mu.

Po chvilce mi přinesl hrnek něčeho nechutného, nějaké hnusné, zatuchlé tekutiny. Bůhví odkud to vyštrachal. Vypila jsem trochu, protože jsem viděla, že se vážně sna­žil. A to byl právě on – Tadek. Seděli jsme pak spolu a moc hezky jsme si popovídali. Zakoukali jsme se do sebe. A protože jsme byli přesvědčení, že povstání co nevidět skončí, vyměnili jsme si adresy a telefonní čísla. Vůbec jsme tenkrát netušili, že si na první rande budeme muset počkat celé tři roky.

Druhý príbeh

Spomína Halina Wiśniewska, rodená Rybakova (nar. 1922)

Celý život jsem bydlela ve Varšavě, ve Varšavě jsem se narodila a do Varšavy jsem se po válce vrátila. V dětství jsem to neměla jednoduché. Maminka mi umřela, když mi bylo devět. Táta pracoval na poště. Neměl na mě tolik času, kolik bych chtěla a kolik bych potřebovala. Chyběla mi maminka… Naštěstí jsem měla pět starších sourozenců. Byl mezi námi velký věkový rozdíl, nejstarší sestra byla o je­denadvacet let starší. Právě ona se o mě starala. Neměla vlastní děti.

Byla jsem typické dítě z meziválečného Polska. Obecná škola, skautský oddíl, potom gymnázium. Mimo to jsem byla členkou Vojenské přípravky pro ženy. Když vypukla válka, bylo mi sedmnáct. Během německé invaze v září 1939 jsem praco­vala jako telefonistka. Nejdříve v ústředně v Zielné ulici, pak v moderní budově v Tłomacké. Můj táta do války nešel, byl už příliš starý. V roce 1939 šel do důchodu.

Přirozeně jsem působila v odboji. Jako spojka. Jezdili jsme na manévry za město. Když naši vojáci cvičili, my jsme obhlížely terén a spouštěly alarm, když se v okolí objevili nějací Němci.

Protože jsme měli velký byt, kamarádi z konspirace si z něho udělali styčné místo. A právě tehdy jsem poznala svého muže, Józefa Wiśniewského. Přišel k nám jednou na nějakou schůzi. Padli jsme si do oka. Po třech letech jsme se zasnoubili. Svatbu jsme měli hned poté, co jsem složila tajnou maturitu. Brali jsme se v kostele sv. Kar­la Boromejského v Chłodné ulici. Přišla celá moje třída. Byla jsem tenkrát tak mla­dá. Bylo to v červenci 1943. Svatební hostina se přirozeně konala doma. Gramofon vyhrával, tancovalo se. Na svatební cestu jsme jeli k příbuzným na vesnici, do okolí města Siedlce. Lze říci, že to byly takové okupační líbánky.

Když Němci zřídili ve Varšavě ghetto, náš byt v Grzybowské ulici se rázem ocitl za jeho zdmi. Museli jsme se přestěhovat na náměstí Kazimíra Velikého. V novém bytě už jsem bydlela s manželem a samozřejmě taky s tátou. Pamatuji si, že za nocí, dlouho po policejní hodině, jsme často slýchali, jak se do ticha rozléhá vrznutí vchodové brány a potom dunění těžkých bot na schodišti. Dup, dup, dup! Byly to noční hony gestapa.

Na začátku jsem vám slíbila, že vám budu vyprávět o Krystynce. O té malé hol­čičce, která se v první den povstání tolik bála. Byla to totiž Židovka, kterou u sebe ukrývala moje sestra Julia. Krystynka byla vnučka společníka mého švagra. Oba totiž společně vlastnili stavební firmu. Když ta židovská rodina dostala rozkaz pře­stěhovat se do ghetta, poprosili mou sestru a jejího manžela, aby u sebe schovali jejich dítě. Bylo to v roce 1940 a holčičce tehdy byly dva měsíce.

Moje sestra ji k sobě vzala společně s její polskou chůvou. Ostatně právě Julia holčičku pojmenovala Krystynka. S manželem si ji zamilovali, jako by to bylo jejich vlastní dítě, kterého se nemohli dočkat. Juliin muž stále hovořil jenom o Krystynce, byla pro něj zkrátka vším. Kvůli Krystynce se dokonce museli přestěhovat. Báli se totiž, že kdyby zůstali ve starém bytě, sousedi by je udali na gestapu. Všichni tam přece Julii znali a věděli, že těhotná nebyla. Tak se dostali do bytu ve Śliské ulici.

Když biologičtí rodiče zahynuli v koncentračním táboře, chtěli ji Julia a její muž formálně adoptovat. Nesouhlasila s tím ovšem její chůva, která usilovala o to, aby holčička neztratila svou židovskou identitu. Jestli jí tenkrát šlo o zachování věrnos­ti někdejším živitelům nebo o nějaké vlastní zájmy – po válce totiž židovská obec platila za každé zachráněné dítě – sama nevím.

V odboji jsem patřila k 2. útočnému praporu Odplata. Józek také. Ze strachu před zatčením jsme trávili noci u jeho dědečka ve vesnici Radość nedaleko Varšavy. Byla jsem tenkrát už v pokročilém stupni těhotenství. Manžel dokončoval tajnou důstoj­nickou školu a společně s kamarády u nás doma cvičili pochodový krok. Jednou jsme během nácviku uslyšeli zvonit zvonek. Všichni si mysleli, že přišli Němci. Byla to však jenom služebná od sousedů, kteří bydleli pod námi:

„Pan a paní domácí vás prosí, aby pánové konečně přestali dupat,“ vyřizovala, „Lustr se nám houpe na všechny strany jako někde na lodi.“

Jak jsem se cítila během těhotenství? Díkybohu dobře. Neomdlévala jsem, nepře­jídala jsem se ani neměla divné chutě. Má jediná potíž bylo oblečení. Bylo to přece za okupace a nic se nedalo koupit. Nosila jsem to, co jsem měla ve skříni. A břicho mi mezitím rostlo. V létě jsem si od kamarádek vypůjčila nějaké volnější šaty. Taky u lékaře jsem byla asi jenom dvakrát. V nelehkých válečných podmínkách jsem se o sebe bohužel příliš starat nemohla, žádné vitaminy jsem nejedla a nevěděla jsem dokonce ani to, kdy přesně budu rodit.

Jedné noci jsem byla u dědečka v domě. Bylo to koncem července 1944. Józek ne­stihl vlak, měl ve Varšavě do pozdních hodin vyučování a musel tam zůstat. Zrovna tu noc – k mé smůle – Sověti vybombardovali trať do Varšavy. Byla jsem odříznutá od města. Ráno zavládla panika, lidé se narychlo balili a utíkali odtamtud, bylo jich tam totiž hodně na letních bytech. I mně tehdy poradili, abych utekla do Varša­vy. Jsou tam přece nějaké ty kryty, určitě tam budu ve větším bezpečí.

Do Varšavy jsem šla nakonec pěšky. Dvacet kilometrů v devátém měsíci těhoten­ství. Už na předměstí Grochów jsem pocítila strašné bolesti. Nejdříve jsem si mysle­la, že to mám z višní, které jsem v Radości trhala přímo ze stromu. Když jsem však došla na roh Marszałkowské a Jeruzalémských alejí, bylo mi jasné, že už to začalo. Byly to první stahy. Zastavila jsem se u nějaké zdi a nemohla jsem popadnout dech. Co mám dělat? V takovém stavu přeci domů nedojdu.

Nejblíž jsem to měla k sestře do ulice Śliská. Naštěstí bydlela v přízemí, ale přes­to jsem se – když jsem zdolávala těch pár schůdků – cítila, jako bych šplhala na ta­transký Giewont. Shrbená do pasu jsem zaklepala na dveře. Když mě Julie uviděla, málo nechybělo a vykřikla by hrůzou. Pot mi skrápěl celé čelo, vlasy jsem měla ne­upravené, šaty se mi shrnuly. Řvala jsem bolestí. Julia mě ihned uložila do postele a uháněla pro porodní bábu. Voda mi praskla časně ráno. Bylo asi pět hodin.

 

Text je úryvkom z knihy Chtěli jsme být svobodní... Příběhy Varšavského povstání 1944, zborník esejí editorsky zostavil Maciej Ruczaj, knihavyšla v Edice Moderní dějiny, vydalo Občanské združení Pant, Ostrana 2015.

Foto: wikimedia

 

 

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo