Barbarská duša starého Ríma

Barbarská duša starého Ríma

V rubrike história prinášame fascinujúci príbeh rímskeho vojvodcu Aetia, na pozadí ktorého sa odohráva pád Rímskej ríše.

Na obraze benátského malíře Vittora Carpaccia vraždí Hunové svatou Voršilu (Uršulu) a její družky. Ironií osudu se stalo, že patricijská rodina Loredanů, která si u umělce plátno objednala, si v Benátkách vydobyla zásluhy v boji s otomanskou flotilou. Proto mají „Hunové“ zarostlé brady a zakřivené šavle. Ke skutečnému úpadku římské říše nedošlo jednoduše následkem nájezdu Hunů. Římané se ale pro své stále silnější svazky s barbary stávali stále méně a méně římskými, a to jak co do formy, tak i podle ducha.

Polský spisovatel Teodor Parnicki (1908–1988) poměrně záhy, už ve svých dvaceti devíti letech, přetavil své uhranutí Římem do podoby svého prvního románu, věnovaného rozpadu římského impéria a osobě Aetia Flavia, posledního velkého vojevůdce západní říše a také římského patricia, ne bezdůvodně označovaného za posledního obránce Říma. Svůj knižní debut napsal Parnicki ve Lvově, ve městě, které Aleksander Watt považoval za nejitalštější ze všech polských měst. Ve Lvově se také odehrál rozhovor, který Parnicki později připomene v jedné ze svých přednášek. „Jednou jsem se bavil s profesorem historie Chylińským a s jeho asistentem. Když hovořili o mé knize, slyšel jsem od obou příjemnou chválu, ale Chyliński mi řekl: Milý pane Teodore, vy jste přesvědčen o tom, že Aetius mohl v tehdejší situaci vůbec něco udržet nebo zachránit? – Měl na mysli zjevně to, jestli měl Aetius nějakou šanci zachránit Řím před rozpadem a zda jeho smrt z ruky mladého císaře Valenti­niá­na, jenž se prostě bál síly velkého patricia, definitivně rozhodla o osudu říše. – A tehdy na to v podstatě odpověděl otázkou profesorův asistent: A stálo vůbec za to něco zachraňovat?“

Byla to provokativní otázka. Otevírala řadu možných dalekosáhlých následků. Parnicki okamžitě svým posluchačům vysvětluje: „Velký vliv na univerzitní život v Polsku mělo tehdy německé dějepisectví devatenáctého století. I onen asistent byl silně ovlivněn módní německou historickou vědou, která byla přesvědčena, že nebylo co zachraňovat. Podle ní byl římský svět stižen smrtelnou chorobou.“

V pozadí podobných tvrzení byl v nejednom případě nový německý nacionalismus připravující podhoubí nastupujícím ideologiím přesvědčeným o tom, že evropskou kulturu vytvořily germánské národy. Jinými slovy, náčelník germánského kmene Cherusků Arminius, který v devátém roce našeho letopočtu spektakulárně zvítězil nad Římany v Teutoburském lese, byl předzvěstí budoucích neodvolatelných výroků dějin, pádu Říma a na jeho troskách vítězství nových germánských národů, které vybudovaly naši Evropu. Ze stejného základu němečtí historikové jako například Otto Schleck nebo teoretikové kultury jako Gus­tav Friedrich Klemm později rozvíjeli svoje koncepce rození a umírání kultur jako naprosto přirozeného vývojového cyklu, což v dramaticky sugestivní formě vyjádřil ve své slavné knize Zánik Západu Oswald Spengler a na polské půdě Marian Zdziechowski.

Otázka, „jestli stálo za to vůbec něco zachraňovat“, tak nebyla vůbec nevinná, protože kdyby na ni někdo odpověděl kladně, jevily by se mu věci úplně jinak, než jak si přála německá věda. V takovém případě by se ukázalo, že neodmyslitelnou vlastností evropské kultury je nepřetržité, stále znova se obnovující zachraňování římského světa.

Opuštěné provincie

Evropa vznikla ze střetnutí Severu s Jihem. Dramatický proces boření antického římského světa byl zároveň počátkem nové podoby Evropy. Barbarské národy valící se ze severu se do staré formy Romanitas odlily jako do vyschlé nádoby, a nakonec se také odpovídajícím způsobem přetvořily. Bylo to jako srážka atomů, která uvedla do pohybu řetězovou reakci evropských dějin. Záblesky oné exploze můžeme pozorovat v naší evropské kultuře dokonce i dnes, kdy se stávají stále méně viditelnými. Co když jednou vymizí docela? Co se s námi v takovém případě stane?

Jak nás učí atomová fyzika, řetězové reakce mohou mít naprosto zničující následky. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Celý starověký římský svět se přetvářel cestou boření, ničení. Na první pohled se páté století našeho letopočtu jeví jako jedno velké bojiště nebo jako doba naprostého společenského úpadku. Lze se shodnout na tom, že proces rozpadu římského státu trval zhruba sto let, někdy od osudného panování císaře ariána Valense, které skončilo jeho zaslouženou smrtí v bitvě se zoufalými Vizigóty u Adrianopole v roce 378, do epizodické vlády posledního císaře Romula Augusta ukončené v roce 476.

Húnske hordy ničia rímsku vilu v Gálii a vraždia jej obyvateľov. 

Stálo by za to vědět, jestli si tehdejší žijící obyvatelé rozpadajícího se impéria vůbec uvědomovali proces rozpadání, na němž se podíleli. Možná měl až příliš velký časový záběr na to, aby se vůbec dalo jej postřehnout, a proto většina lidí žila úplně normálně. Zakládali rodiny, stavěli domy, osvojovali si vzdělání, stoupali postupně vzhůru po stupních profesní kariéry, obchodovali, cestovali po světě. Umíralo velké západní císařství, ale intenzita společenského, hospodářského, intelektuálního a nakonec i náboženského života se přece velice dlouho udržovala na vysoké úrovni. Určitě nejrychleji se o tom, že starý Řím už neexistuje, očividně přesvědčili obyvatelé britského ostrova, nejseverněji položené provincie říše. Dalo by se říci, že byli opuštěni. Ale proces neodvratného rozpadu římské říše pod náporem vlny barbarských nájezdů se spustil už dříve, než římští Britové pochopili, že jsou na svém ostrově sami. Tento proces navíc započal událostmi od středomořského světa velice vzdálenými, takže se musel obyvatelům impéria jevit jako zcela nevysvětlitelné řízení Prozřetelnosti, jako děsivý trest seslaný nebesy. Verdikt rozhodující o osudu římského impéria padl ve vzdálené části Asie, kde po řadu století divocí a bojovní Hunové ohrožovali existenci jiné, tj. čínské, říše, která se z perspektivy Římanů nacházela na nepředstavitelně vzdáleném konci asijského kontinentu.

Hradby, opevnění, velké armády, nic z toho nebylo platné. Hunové rozsévali kolem strach a pustošení, byli jako kobylky, které nelze ničím zastavit. Kolem jejich původu tak vznikaly ty nejfantastičtější legendy. Náhle však tito strašliví potomci čarodějnic a démonů zvolili pro svou expanzi jiný směr. Byli jinými národy vytlačováni ze středoasijských stepí a z toho důvodu začali dobývat stepi černomořské a vytlačovali odtamtud Slovany, Skyty, Alany, Ostrogóty a Vizigóty – a všechny tyto národy při útěku před těmito novými, krutými a neznámými dobyvateli prchaly v panice na Západ.

Humanitární krize

Jde o klasický příklad dominového efektu: oni neoby­čejně krutí barbaři z Východu objevivší se v době kolem roku 370 n. l. zahájili gigantickou pouť jiných národů hluboko do nitra západního světa, kterou už nikdo nedokázal zastavit. Další národy obydlující Pontskou step si Hunové buď podmanili, nebo je přinutili k útěku, což velice tvrdým a zcela neočekávaným způsobem zásadně změnilo geopolitickou situaci starého římského impéria a celkově rozhodlo o osudech středomořského světa.

V roce 377 dochází ke dramatickým událostem, které budou mít velké historické následky. Už ­dlouho, nějakých sto let, germánský národ Gótů obýval území severně od Dunaje, někdejší římskou provincii Dácii. Říkalo se jim Lesní lidé (Therwingové). Ještě ve druhé polovině třetího století vzbuzovali u Římanů strach, jakmile poprvé překročili hranice říše a ohrožovali bezpečnost samotné Itálie. Byli však vytlačeni zpátky za Dunaj a usadili se tam. Od těch dob se situace změnila. Nyní, obzvlášť ve srovnání s divokými Huny, se tito barbaři, především jejich část počítaná mezi Vizigóty usazené v blízkosti římských hranic, mohli jevit jako docela mírní – vedli usazený rolnický způsob života a široké koryto Dunaje je přirozeným způsobem oddělovalo od území římské říše.

Ruiny zničeného Kartága.

Tito obávaní Gótové, třebaže byli již ochočeni civilizací a především Římanům dobře známí, neboť byli usídleni přímo za humny, v roce 377 propadli obrovské panice, neboť poznali, že se v žádném případě nezachrání před nájezdem Hunů ze severu. Nastal exodus Gótů – statisíce se jich tísnily na severním břehu Dunaje a snažily se za každou cenu dostat na druhou stranu řeky. V současném jazyce by se dalo říci, že na severozápadní hranici říše došlo ze zcela nepředvídatelných důvodů k regionálnímu konfliktu, který vedl k humanitární katastrofě.

Gótští vůdcové předstoupili před císaře východní části říše Valense s prosbou, aby otevřel Gótům hranice říše a dovolil jim usadit se v Thrákii, v hranicích impéria – díky tomu by unikli z dosahu Hunů za širokým korytem Dunaje. Císař Valens si představoval, že když válečnickým Gótům poskytne území a oni se asimilují, bude je moci využít k posílení římské armády. Úplně jim však nedůvěřoval; proto sice souhlasil s jejich přesídlením na území říše, ale jako podmínku si stanovil jejich úplné odzbrojení, přičemž synové významnějších gótských bojovníků byli jako rukojmí vyvezeni do hlubokého vnitrozemí říše.

Operace přesídlení zoufalých Gótů z Dácie přes Dunaj představovala něco, co velice výrazně přesáhlo představivost Římanů i jejich technické možnosti. Šlo o zcela bezprecedentní případ. Jak později napsal Gibbon: „Dokonce ani ten nejzkušenější státník v Evropě nebyl nikdy vyzván, aby se vyjádřil, nakolik je účelné nebo také nebezpečné přijetí nebo odmítnutí proseb nespočetného množství barbarů, jež hlad a zoufalá situace nutí k tomu, aby se snažili usídlit v civilizované zemi.“

Během přesunu přes Dunaj se mnoho rodin utopilo. Slabí, nemocní a starci na druhém břehu byli necháni napospas Hunům. Pokus římských úředníků spočítat a zaregistrovat všechny utečence se tváří v tvář panujícímu chaosu zdařil pouze částečně. Samotný postup odzbrojování Gótů a oddělování dětí od rodičů jen umocňoval odbojné reakce. A často se také Gótům podařilo uplatit úředníky, podržet si zbraně a ponechat si děti u sebe.

Římská politika usídlování a integrace imigrantů skončila rovněž úplným fiaskem. Velice rychle se ukázalo, že území k osídlování není moc a že Gótům hrozí před nadcházející zimou smrt hladem, ale správa císařství si s jejich osudem nelámala hlavu. Zoufalí Gótové se nakonec vzbouřili a začali loupit v okolních městech, a když se Valens rozhodl barbary zpacifikovat, porazili v bitvě u Drinopolu císařovu armádu na hlavu a samotný císař byl v bitvě zabit. V důsledku této porážky se v průběhu následujících téměř třiceti let usídlil v samotném srdci císařství nepřátelský národ Vizigótů, s nímž Římané nedokázali uspořádat své vztahy. Na konci roku 410 Vizigóti vpadli pod vedením Alaricha do Itálie, po dvou neúspěšných pokusech prolomili římské hradby a vyplenili někdejší hlavní město říše, poté obsadili Galii a posléze se usadili v Akvitánsku a na Iberském poloostrově, kde založili vlastní království.

To, že Řím už neexistuje, patrně nejpozději zjistili obyvatelé sedmi afrických provincií, obyvatelé velkých měst jako Kartágo nebo královská Hippona (Hippo Regius). O jejich osudu rozhodla v podstatě náhoda, nebo spíše neočekávaná přírodní anomálie. Zima roku 406 byla výjimečně krutá, zamrzl tehdy i Rýn. Přírodní bariéra chránící dosud císařství na severu přestala existovat a na jeho území vtrhli Vandalové. Postupovali na jih rozsévajíce zkázu, definitivně odřízli Británii od Říma a během nějakých tří let se stali pány celého Španělska. A tam společně se sarmatskými Alany, týmiž Alany, kteří několik desetiletí předtím prchali z černomořských stepí před Huny, založili nové království, stát Vandalů a Alanů, podivné spojenectví dvou barbarských národů, které přepadly starý svět, přicházejíce ze dvou protilehlých směrů.

Nedůvěra v Pax Romana

V rozmezí několika desetiletí a ve více méně vždy podobné scenérii probíhalo drama rozpadu západní římské říše. Na této katastrofě se podílely různé činitele: unáhlená a nepromyšlená rozhodnutí politických elit a běžná neschopnost nebo korupce úředníků. Ale v prvé řadě to byla epochální událost, jíž se říká velké stěhování národů a jež v dnešní době znovu podněcuje obraznost Evropanů v souvislosti s téměř biblickými obrazy kolon muslimského etnika proudících do Evropy ze Středního východu nebo z Afriky a šířících se po celém kontinentu.

Se záplavou barbarských národů si římské císařství nedokázalo poradit. Ale bylo tu ještě něco, na co ve svých přednáškách na varšavské polonistice upozornil Teodor Parnicki. A otázka pádu Říma hrála v jeho literárních zájmech velkou roli. Obzvlášť v místech, kde se spisovatel vrací ke svému prvnímu románu o Aetiovi, posledním Římanovi, máme dojem, že říši zahubila mnohem závažnější nemoc – vnitřní barbarizace Římanů. Pád císařství nepředstavoval pouze zhroucení systému: struktura totiž nepřežila otřes přicházející zvenčí.

Celá záležitost byla mnohem závažnější, neboť Římané se vzhledem ke svým stále silnějším svazkům s barbary stávali stále méně římští, a to jak pokud jde o formu, tak pokud jde o ducha. A především o tom je první román Parnického vydaný v meziválečném období. Jeho tématem je barbarizace Římanů, která nakonec rozhodla o zániku jejich světa. Je nutné chápat, že vnitřní rozklad etických zásad římského světa v důsledku postupující duchovní barbarizace způsobil, že patrně největší výdobytek Římanů, idea řádu, ordo, prakticky vyjádřená v právním i obecném uspořádání Pax Romana – byla zmarněna a popřena samotnými Římany.

Rímska ríša za vlády cisára Octaviana Augusta.

Svět „starých“, starověkých obyvatel byl ve srovnání s naším světem mnohem krutější a nesmlouvavější. Ale právě Pax Romana měnil jeho krutou povahu na něco lepšího a civilizovanějšího. Pod vládou římského práva docházelo na velkém území kolem Mare Nostrum k nesrovnatelně menšímu počtu náhlých a násilných smrtí a bylo tam i mnohem méně nevinných obětí. Dokonce i v porovnání s řeckým světem, nad jehož kulturou se tak rozplýváme, kde – jak tvrdí Parnicki – byli Řekové schopni se po staletí vzájemně vybíjet tím nejkrutějším způsobem. Římský mír, pokoj, neboli vláda zákona představovaly zcela odlišný, lepší svět.

Římský svět byl protikladem barbarského světa, a také jej podstatně převyšoval. Byl uspořádaný a zaměřený k dobru a obecnému cíli, umožňoval uskutečňovat v praxi zásady stoické a posléze také křesťanské etiky, díky čemuž se člověk stával něčím víc než jen ubohým nebo loupeživým zvířetem. Tento svět – jak to svého času výstižně vyjádřil básník Pawel Hertz, jenž byl stejně jako Parnicki velkým obdivovatelem Říma – zosobňoval římský právní kánon regulující principy soužití různých lidských skupin i jednotlivců v jejich rámci. Tvořil viditelnou formu, zároveň zakořeněnou v abstraktních hodnotách, projevující se ve veřejných institucích, zákonech, ve společenském a hospodářském řádu i v místním pořádku, ba dokonce i v estetickém řádu. Tato forma vtiskovala svou pečeť nejrůznějším způsobům existence, a díky tomu jim posky­tovala podobu rozumné, trvalé a pokojné ucelenosti.

Barbara Tauchmanová v knize Vzdálené zrcadlo (A Distant Mirror: The Calamitous Fourteenth Century, 1978) vysvětluje, jak díky do té míry zformalizovanému řádu, jenž se opíral o sílu legií, mohli Římané vést v podstatě beze strachu šťastný život ve svých neopevněných vilách obklopených otevřenými zahradami. V hranicích římského císařství už člověk v zásadě nebyl člověku vlkem. Ale za posledních dejme tomu sto let rozpadu západní říše se do římských duší vrátila vlčí podstata. Je to zároveň moment, kdy uvnitř hranic císařství znovu dochází k mnoha násilným úmrtím nevinných obětí, a víra v Pax Romana, v řád zákona a v řád pokoje, je násilně podlomena. Parnicki tvrdí, že to vůbec nebylo v první řadě dílem oněch hord divokých barbarů, ale způsobily to samotné elity římské moci, přesněji řečeno rozpad jejich duší.

Parnickým vylíčený Aetius, římský patricij, velitel vojsk, často charakterizovaný jako štít Říma, byl Římanem s barbarskou duší. Když po smrti císaře Flavia Honoria v roce 423 vypukl boj o uvolněný trůn, stojí Aetius na straně uzurpátora Jana a na jeho radu ­přivádí do Itálie Huny. Po nějakou dobu žije mezi nimi, u krále Rugily, kde se s ním – ve skutečně strhujícím vylíčení Parnického – udá proměna: v těle Římana se rodí jeho barbarská duše. Společně s hunským králem se účastní nájezdů, podílí se na drancování, násilnostech, mučeních. Čím více toho je, tím více v sobě poslední Říman objevuje dosud neznámý pocit, stále intenzivněji „miluje sebe a svoji obrovskou životní sílu“, barbarskou slepou sílu.

Zezvířečtění

Tento pocit Aetius označí jako novou pravdu o životě, jako pravdu Hunů, a těmito slovy ji bude vštěpovat vlastnímu synovi: „Celý život, to jsou lovy, neustálé, nelítostné lovy. Nebudeš-li lovcem, budeš lovenou zvěří, štvanou a posléze zabitou – buď neustále bdělý, dravý, nemilosrdný… buď vždycky vítězem!“ Tento obraz lovce a lovené zvěře, obraz ustavičného lovu, je naprostým protikladem římského ordo, Pax Romana, v němž mohou občané bezpečně žít ve svých neopevněných obydlích, v klidu spravovat své zahrady, aniž by se obávali násilné smrti, mohou se bezpečně pohybovat po přehledných římských cestách. Pravda Hunů zvítězila nad pravdou Římanů, neboť pronikla do jejich duše, probudila v nich ukrutníky a umrtvila pravé lidi. Z Imperia Universa Romanorum se ve stále větší míře stávalo Imperium Universum Barbaricum.

Zároveň s Pax Romana umírali lidé a umírala rovněž jejich kultura. V poslední scéně románu Parnického fiktivní postava Carisius, básník a Aetiův přítel, vysvětluje jeho historickou roli takto: „Na císařství dotírají ze všech stran barbaři, loupí, ničí, dobývají. […] Bráníš toto všechno, co vytvořila staletí a desítky staletí… bráníš nejenom římský pokoj a sílu a slávu římského jména, ale hájíš také Homéra, o němž nevíš, a etruské sochy, které nikdy nespatříš, za které platí stovkami liber zlata konstantinopolský eunuch – bohatec Lausos […]. Takže dokud žiješ, dokud vládneš a dokud bojuješ, můžu já zde, na hranicích římského světa, v zemi svých otců, pokojně dokončit svůj překlad Iliady, a mohu si být jistý tím, že mne ani moji práci nepotká nic zlého, dokud nás ty chráníš. Ale jakmile ty tu nebudeš, Aetie, všechno se obrátí v trosky… císařství, síla Říma i Pax Romana, a zároveň s nimi já, můj Homér a vše, co krásného, moudrého a dobrého stvořila staletí pod záštitou Říma.“

Aetius zavražděný mladým žárlivým císařem Valentiniánem Řím neuchránil, avšak všechny ony krásné, moudré a dobré věci včetně Homéra nezemřely. Na jiném, africkém konci římského světa nemnoho let předtím jiný představitel římského myšlení z posledního období, tentokrát postava zcela autentická, Orosius (375–418), historik a žák svatého Augustina z Hipponu, pod dojmem velkých událostí napsal: „Kdo ví, možná směli barbaři proniknout do římského císařství proto, aby se Kristovy církve na Východě stejně jako na Západě široce otevřely Hunům, Vandalům, Svébům a jiným nespočetným národům složeným z budoucích věřících. Nebylo by v takovém případě namístě ctít Boží milosrdenství? Vždyť díky naší porážce se takové množství národů dozvědělo o pravdě, s níž by se v jiném případě vůbec nemohly setkat.“

Text vychádza v spolupráci s českým časopisom Kontexty, kde pôvodne vyšiel. Na úvodnej fotografii je obraz Vittora Carpaccia zobrazujúci zavraždenie svätej Uršule.

Foto: flickr.com, wikimedia

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo