Bojujúca Solidarita. Neznámy príbeh poľskej podzemnej armády

Bojujúca Solidarita. Neznámy príbeh poľskej podzemnej armády

V čítaní na nedeľu prinášame úryvok z poľského bestselleru, ktorý opisuje doteraz obchádzanú históriu bojujúcej Solidarity.

První utekl generální konzul NDR. Sovětský generál plynový útok statečně ustál. Zůstal na tribuně s prvním tajemníkem krajského výboru PSDS Tadeuszem Poręb­ským nejdéle. Dlouho tam stála také vratislavská náměstkyně hejtmana Danuta Wie­lebińská, které se rozmazala řasenka a vypadala strašně. Měla černý obličej. Vedle ní stál ruský generál. Když vypukl oheň, museli utíkat. Když běželi ze schodů, připo­mínal Porębski generálovi: „Soudruhu generále, jedeme na prazdnik.“ Prazdnik bylo tradiční hojné pohoštění s alkoholem pro aparát komunistické strany, pořádané hned po prvomájovém průvodu. Generál odpověděl jen: „A job tvoju mať s takim prazdni­kom!“ A odjel.

V roce 1983 se Bojující Solidarita, povzbuzena úspěšnými demonstracemi z čer­vence a srpna 1982, na prvomájovou manifestaci zvláš připravila. Bylo rozhodnuto zopakovat variantu z roku 1968, kdy se do oficiálního průvodu zařadila opoziční demonstrace, složená tehdy hlavně ze studentů. Čestná tribuna pro komunistické papaláše stála na stejném místě jako před patnácti lety – na náměstí Polského výboru národního osvobození (dnes Legií). Tak jako tehdy tam stáli i sovětští generálové.

+ + +

V autobusové vozovně MDP (Městského dopravního podniku) v Grabiszyńské ulici spolupracovala s podzemím většina zaměstnanců. Právě ti tvořili základ padesáti­členné skupiny, která se ve Svídnické ulici vmísila do oficiálního průvodu. Zamíchali se mezi delegace jednotlivých závodů a oficiálních odborů. ZOMO (Zmotoryzowane Odwody Milicji Obywatelskiej, Motorizované zálohy občanské milice, zřízené po povstání v Poznani v roce 1956 k nastolování pořádku ve výjimečných situacích) bylo dezoriento­váno. Mysleli si, že je to další podnik. Normálně pochodovali, jakoby nic. Když si jich už zomovci přestali všímat, rozvinuli najednou transparenty Solidarity. Policisté je neměli jak napadnout. Byli mezi ostatními delegacemi. Když se blížili k čestné tribu­ně, udělali příslušníci ZOMO, kteří se už předtím postavili za tribunu, osudnou chybu – začali odtamtud střílet a házet na demonstranty plynové petardy. Výkonné skupiny Bojující Solidarity na to byly připraveny. Mladí chlapci dostali ze závodu Hutmen hutnické rukavice, které vydrží vysoké teploty. Přibíhali k dýmajícím granátům a há­zeli je směrem k tribuně. Tam vypuklo peklo. Papaláši byli napadeni plynem, a proto­že tribuna byla vyzdobena snadno zápalnými látkami, rychle začala hořet.

Andrzej Sybis ze skupiny MDP v Grabiszyńské, který bojoval u tribuny, si ještě za­pamatoval velkou vojenskou čepici, padající z hlavy sovětského generála, který se vztekal a plakal ze slzného plynu. Ten pohled vzbudil v demonstrantech nadšení. ZOMO už je nemohlo zadržet. Část lidí z oficiálního průvodu se připojila k opozič­ní demonstraci. Boje se rozlily do mnoha městských čtvrtí. Bylo potřeba stáhnout zvláštní jednotky z jiných částí země. S Krakovem byl vytvořen letecký most. Trans­portní letadla přelétala nízko nad ulicemi, v nichž vřely nepokoje. Posily, které při­vážela, spěchaly z vojenského letiště ve Strachowicích rovnou na pomoc oddílům ZOMO, jimž se nedařilo situaci zvládnout. Budovu Krajského výboru PSDS obstoupil speciální kordon.

Nelegálna pohľadnica k sviatku Božieho narodenia, rok 1985.

Došlo tam k tragikomické scéně. Asi dvě stě stranických činitelů se chtělo v budově KV ukrýt. Mávali stranickými legitimacemi, aby je tam příslušníci ZOMO pustili. Jen­že tam vládl obrovský chaos a zomovci byli přesvědčeni, že je to útok opozice. A tak stranickým aktivistům pořádně nařezali. Mnozí byli velmi silně pomlácení. Veřejně se jim pak omlouval první tajemník Porębski, ten, který byl napaden slzným plynem.

Tato demonstrace představovala velký úspěch Bojující Solidarity. Pohled na hořící tribunu, na které stáli sovětští generálové, zůstal účastníkům dlouho v paměti, a fo­tografie planoucí tribuny s komunistickými aktivisty jsou dodnes symbolem polské revolty z osmdesátých let.

+ + +

Bojující Solidarita byla nejbojovnější, nejlépe zakonspirovaná a nejfunkčnější opo­ziční organizace, která působila komunistické moci nejvíc potíží.

Skupina vědců spjatých hlavně s Vratislavskou polytechnikou vytvořila nejnezvyk­lejší opoziční organizaci v Polské lidové republice. Tento okruh měl jasný politický cíl – svržení komunismu a dosažení opětovné nezávislosti Polska a ostatních zot­ročených národů komunistického bloku. Kornel Morawiecki, aktivista Dolnoslezské Solidarity, kolem sebe shromáždil skupinu lidí, kteří věnovali boji za naplnění tohoto snu všechno.

Odvolávali se na podzemní legendu Zemské armády (AK). Mnozí z nich byli dětmi vojáků AK a jiných útvarů, bojujících za svobodné, nezávislé Polsko i po roce 1945, vnuky Piłsudského legionářů a pravnuky povstalců z devatenáctého století. Po 13. prosinci 1981 chtěli jít ve šlépějích svých předků.

Sedm, osm let, to je déle, než trvala druhá světová válka. Tolik let si utrhli ze živo­ta. Jedni, ti nejmladší, se vzdali vědy, uměleckých záměrů, diskoték, schůzek, fotba­lových zápasů, lásky, radostí života. Druzí, ti o něco starší, profesionální a vědecké kariéry, prázdnin a rodinného života. Cenou za boj za svobodnou vlast byla nedo­končená studia, nenapsané doktoráty a habilitace nebo rozpadající se rodiny. Tisíce hodin strávených v pachu tiskařské barvy nebo čekáním v propustech a na kontakt­ních místech. Noční putování po půdách a sklepech. Strach z bití, z toho, zda člověka nezlomí, zda z něj nevymáčknou jména kolegů a adresy konspiračních bytů. Cenou, jakou zaplatili ti, kteří neměli štěstí, byla zbitá záda, polámané prsty, měsíce strávené ve vězení, infarkty a nervová zhroucení. Cenou byly vyděšené děti, které budil křik esbeků* vylamujících dveře do bytu rodičů. Byli ochotni zaplatit cenu nejvyšší. Byli připraveni na smrt.

Odměnou byl pocit, že slouží správné věci. Že se na sebe s klidem mohou podívat do zrcadla, že vydrželi, že nepromluvili. Že přiložili svou cihlu ke zboření zdi. Odmě­nou byla setkání s nádhernými lidmi s velikou vizí a velikým snem o svobodě. Silná a trvalá přátelství, pocit bratrství a společenství. Odměnou byla vděčnost a obdiv lidí, hledících s uznáním na ty, kdo roznášeli letáky nebo rozváželi v batohu samizdaty.

Jen málokdo si však uvědomuje, jak těžké ty batohy bývaly. Jak velká byla nejistota, jak vyčerpávající byl trvalý stres. Jak se cítí člověk, který jede postopadesáté vlakem z Vratislavi do Gdaňsku s těžkými taškami a nemůže si dovolit ani okamžik nepozor­nosti. Jen málokdo ví, jaké je sedět šest hodin zavřený doma, ve vzduchu přeplněném smradem barvy, a donekonečna dělat pořád to samé – zvedat váleček rozmnožova­cího stroje. A tak to jde další týdny a měsíce, jen s několikadenními přestávkami. Je těžké si představit, co cítí sedmnáctiletý kluk, který vidí na psacím stole odjištěnou pistoli a slyší křik důstojníka: „Mluv, ty zkurvysynu, protože za chvíli ti ustřelím tu tvoji zkurvenou palici!“ Nebo když v lese u Vratislavi dostane do ruky lopatu a slyší rozkaz, že si má vykopat hrob. Kdo ví, kolik síly a odolnosti ducha je potřeba, aby to člověk přečkal a věřil, že je to jen hrozba? Zvlášť když předtím slyšel o zbitých známých, o zastřelených hornících, o lidech, kteří zahynuli „za tajemných okolností“.

Propagačný leták Bojujúcej Solidarity z roku 1982. "S" s kotvou je skratka Bojujúcej Solidarity, inšpirovaná logotypom Bojujúceho Poľska z obdobia Varšavského povstania.

V Bojující Solidaritě se sešli různí lidé: vědci, intelektuálové, dělníci, mladá děvčata a mladí chlapci, kteří ještě nestačili ani složit zkoušky na studia, ale už stihli házet kamením na zomovce, malovat na zdi a pomáhat kolegům, které povalila vodní děla. Spojovalo je snění o svobodě a pohrdání těmi, kteří tu svobodu hubili. Spojovala je láska k Polsku, pouto s povstaleckou tradicí a velmi silný pocit povinnosti. Byli to tvrdí lidé. Krásní svou odvahou. Neobyčejně důvtipní, mazaní a inteligentní. Neby­lo důležité, jestli před 13. prosincem končili habilitaci nebo stavěli lešení na stavbě. Důvtip a bystré myšlení je spojovaly všechny, nezávisle na tom, kolik přečetli knížek.

Na společných poradách analyzovali geopolitickou situaci sovětského bloku, vliv rozvoje nových technologií na možnost zhroucení režimu a povídali si o tom, jak sva­řovat ostny, které zastaví nákladní auta se zomovci. Připravovali pro Polsko program společensko-hospodářských reforem a probírali, jak rozhazovat letáky ze zařízení, uváděného do provozu doutnající cigaretou. Diskutovali o plánu na počítání účasti v referendu organizovaném vládou a vypracovávali metodu, jak házet láhve s benzi­nem na manifestacích. Plánovali, jak vyškolit další desítky tiskařů pracujících v pod­zemí, jak najít nové místo pro skrývajícího se legendárního vůdce, a přemýšleli, jak vyrobit automatickou pistoli. Povídali si o etických zásadách, o tom, jak vydržet bití u výslechu, i o tom, jak sledovat protivníka, jak ho odposlouchávat a získávat o něm informace.

Kombinovali, jak ukrást tuny papíru z komunistických továren, jak vydávat další časopisy a jak propašovat na Ukrajinu vagon Biblí. Jak získat od německých kole­gů z RAF* součástky do zařízení umožňujícího odposlouchávat Bezpečnostní službu, a od agentů CIA projekt konstrukce pistole. Jak zorganizovat konspirační setkání několika lidí, které komunistický mocenský aparát nejvíc hledal, a jak utéci sedmi autům a třiceti tajným, kteří vás sledují.

Díky té nezvyklé odhodlanosti a obětavosti bylo možné vytvořit organizaci, jež v osmdesátých letech natiskla polovinu podzemních novin, které v Polsku vycházely, uspořádala nejokázalejší demonstrace a sledovala Bezpečnostní službu lépe, než ona sledovala je. Tato organizace déle než šest let úspěšně skrývala svého vůdce, a při­tom mu uspořádala stovky schůzek s aktivisty z celého Polska a s představiteli vlád Francie, Německé spolkové republiky a USA.

Často to vyžadovalo velkou organizační ekvilibristiku, přesné plány a bravurní jed­nání jako v nejlepších špionážních filmech. Všechno to bylo možné jen díky hluboké víře v cíl, který těm lidem zářil. Tento cíl nejlépe vyjadřuje přísaha, kterou členové Bojující Solidarity skládali:

„Bohu a vlasti přísahám, že budu bojovat za svobodnou a nezávislou Solidární re­publiku a věnuji všechny své síly a čas – a bude-li třeba – i svůj život vybudování takového Polska. Přísahám bojovat za solidaritu mezi lidmi a národy. Přísahám roz­víjet ideály našeho hnutí, nezradit ho a svědomitě plnit úkoly, které mi v něm budou svěřeny.“

Svobodné Polsko je mnoho let nechtělo nijak odměnit. Nesetkal jsem se však s ni­kým, kdo by své účasti v tomto hnutí litoval. O těchto lidech je tato kniha.

 

Maciej. Tři útěky z vězení

Jednoho dne na konci ledna 1982 přišlo v šest hodin ráno do bytu Macieje Frankie­wicze šest esbeků. Odvedli ho k výslechu na komisařství. Navrhli mu, aby podepsal prohlášení loajality. Když odmítl, uslyšel:„Jestli nepodepíšeš, jedem do Gębarzewa.“

„No, tak pojedeme do Gębarzewa,“ řekl. V Gębarzewě bylo internační středisko. Tam spolu se čtyřmi kolegy ubíjel čas malováním antikomunistických hesel na stěny cely, ve které seděli. Za trest je přestěhovali do jiné cely. Vymaloval tedy další celu. Z druhé ho za trest přestěhovali do třetí. Vymaloval třetí. Ze třetí putoval do čtvr­té. Ze čtvrté do páté a z páté do šesté. Vězeňská služba z neznámých důvodů věřila, že internovaného mladého opozičního aktivistu lze resocializovat. Když však znaky Solidarity, Konfederace nezávislého Polska a různá nepřátelská hesla pokryla stěny šesté cely, vedení internačního střediska to vzdalo. Jeho kolegové v jiných celách byli vůči procesu resocializace stejně odolní. Pokoušeli se je také trestat za zpěv polské hymny, ale nakonec se ukázalo, že jsou naprosto nereformovatelní. Když se Fran­kiewicz jednou na vycházkovém dvoře začal klouzat a dozorce mu to zakázal, udě­lal na něj Frankiewicz Kozakiewiczovo urážlivé gesto a začal se k radosti ostatních klouzat s dvojnásobným elánem. Dozorce mu rozkázal, aby se vrátil do cely. Fran­kiewicz rozhodně odmítl a začal na dvoře před bachařem utíkat. Kdykoli se k němu dozorce blížil, mohutný zástupce opozice přidal. Internovaní řvali smíchy. Skončil pak v trestné cele. Když v trestné cele – tak tedy hladovka a požadavek propuštění z internace. Správa věznice samozřejmě další výstřelek zarputilého mladíka zprvu úplně ignorovala, ale devátý den už to začalo být vážné a bylo rozhodnuto nakrmit ho násilím. Pět mužů vězně drželo a šestý se pokoušel mu sondou nalít nosem kaši. Bylo to bolestivé a navíc neúčinné. Následujícího dne se ukázalo, že hladovka vypuk­la v celém internačním středisku.

Nelegálne poštové známky Bojujúcej Solidarity z rokov 1983-1985.

Po několika dalších dnech Frankiewicz simuloval kolaps. Kolegové v cele se poleka­li. Vězeňská správa rovněž. Zavolala sanitku. Lékařka se jen zeptala, zda je to politic ký vězeň, a když se ukázalo, že ano, zatvářila se vážně a odhalila u něj cosi, co ozna­čila za „srdeční kolaps“. Bylo rozhodnuto, že musí ihned odjet do nemocnice. A právě o to Frankiewiczovi šlo. Hodlal ze sanitky někde po cestě vyskočit, ale ukázalo se, že za ambulancí jede gazík se čtyřmi esbeky. Nepodařilo se mu to. Sanitka dojela do psychiatrické léčebny „Dziekanka“ v Hnězdně a Frankiewicze uložili do postele na všeobecném oddělení. Lékaři se ho pokoušeli přesvědčit, aby hladovku ukončil, že už je v nemocnici, a tady jeho protest nemá smysl. Intuice mu napovídala, aby odmítl. Záhy se ukázalo, že správně. Ošetřovatelka, která k němu přišla, mu potichu řekla: „To je moc dobře, protože jakmile ji přerušíte, budeme vás muset vrátit do Gębarzewa. Nemáme záminku, pod jakou bychom vás tu drželi. Celkově jste úplně v pořádku.“

Frankiewiczova hladovka trvala ještě dva dny. Pacient rychle nabýval sil. Dobrá spolupráce s ošetřovatelkou na něj měla zázračné účinky. Hlídali ho esbeci, ale sestra jim čas od času oznámila, že te bude hladovějícího krmit nosem a že je musejí ne­chat o samotě. „Je to pro něj bolestivé, těžko se to dělá, vypadá to strašně a prosím, abyste na tu dobu odešli z místnosti,“ vysvětlovala – a příslušníci zdvořile poslou­chali pokyny lékařské služby. A když zůstali s ošetřovatelkou sami, „hladovějící“ se posadil na posteli a nadšeně se lžící cpal kaší, načež samozřejmě držel hladovku dál. Po dvou dnech v podvečer řekl jedné sestře, že je mu z toho oslabení strašná zima. Ošetřovatelka ho doprovodila ke skřínce, kde měl šaty, a dala mu svetr. Dozvěděl se tak, kde je zbytek jeho oblečení. Když začaly televizní noviny, šli se všichni v nemoc­nici i s hlídajícími esbeky dívat na záběry z návštěvy generála Jaruzelského v Moskvě. „Zesláblý“ a „hladovějící“ pacient se rozhodl, že se vrátí do svého pokoje. Otevřel okno… – a tím skončil jeho pobyt v nemocnici. Frankiewicz vyskočil ven a přes pole se vydal do Poznaně; chvíli běžel a chvíli šel. To byl jeho první útěk z vězení.

Skrýval se, ale nebylo mu přáno těšit se ze svobody. Po několika měsících veřejně vystoupil a zatkli ho znovu. A znovu do Gębarzewa. Poseděl tři týdny a byl propuš­těn. Ne na dlouho. Dvacátého šestého srpna 1982 rozhodil letáky vyzývající k mani­festaci. Tehdy se to ještě pokládalo za vážný trestný čin. Byl uvězněn a hrozily mu tři roky vězení. Dostal se před vojenský soud. Stále ještě platil výjimečný stav. Strávil ve vězení tři měsíce. Jeho advokát zvolil obhajobu založenou na tom, že Maciej měl kdysi autonehodu a teď má psychické potíže – důkazem je jeho nedávný pobyt v psy­chiatrické léčebně v Hnězdně. Soud si to ověřil: skutečně, pacienta Frankiewicze tam léčili. Byl tedy místo do vězení poslán na pozorování do vojenské nemocnice v Elbin­gu. Pozorování mělo trvat šest týdnů, pak mělo být soudní řízení obnoveno.

Když byl obžalovaný Frankiewicz dovezen na místo, rozhodl se, že tu dobu zkrátí. V nemocnici si všiml, že na chodbách visí telefonní aparáty. Byl výjimečný stav a me­zinárodní telefonní linky nefungovaly, zatímco místní byly odposlouchávané. Přesto však pacienti chodili k aparátům, řekli jakási divná slova a pak s někým rozmlouvali. Frankiewicz se zeptal vojáka na sousední posteli, co to celé znamená. Dozvěděl se, že jsou to vojenské linky, které normálně fungují. Bylo jen potřeba říci patřičné hes­lo a telefonní číslo. Voják mu heslo prozradil. Maciej šel k telefonu, zvedl sluchátko a řekl heslo; když se ho zeptal na telefonní číslo, řekl číslo svých rodičů. Bleskově ho spojili. Telefon vzal Maciejův otec a úplně zkoprněl – nejen, že se k němu vůbec někdo dovolal, ale ještě navíc uslyšel ve sluchátku hlas syna, který už tři měsíce seděl ve vězení. Maciej mu rychle sdělil, že je v nemocnici a aby ho otec co nejdřív přijel navštívit a přivezl mu oblečení a peníze. Otec pochopil, oč jde, a brzy přijel na ná­vštěvu. Při rozhovoru mu Maciej šeptem řekl, aby na něj druhý den večer čekala jeho sestra v autě ve stanovené ulici. A nazítří zopakoval svůj trik z Hnězdna. Tentokrát utekl přes sklep, rozbil okenní sklo. To byl jeho druhý, ne však poslední útěk z vězení.

Ten třetí přišel o dva roky později. Ke konci roku 1983 jel Frankiewicz se Szymo­nem Łukasiewiczem do Lešna. Kolegové z toho města zjistili, že ve Středisku pro opravy kancelářských strojů je několik rozmnožovacích strojů. Rozhodli se je ukrást. Usoudili, že nejlepší bude se tam po půlnoci vloupat. Bylo to velmi riskantní, protože bydleli přímo naproti střediska. Několik chlapců stálo na stráži a vysoký, vousatý Maciej s tehdy ještě dlouhovlasým Szymonem se pokoušeli vyvrátit dveře. Obložili je dekou, aby nenadělali rámus, a snažili se je vylomit. Nebylo to snadné, ale nakonec se dveře poddaly. Uloupili pět rozmnožovacích strojů a několik psacích strojů. Nalo­žili ,malucha‘ až po střechu. Zbytek kořisti si vzali kolegové z Lešna. Szymon se vrátil do Poznaně vlakem.

Rozmnožovací stroje dobře sloužily, ale lešenští byli za několik měsíců odhaleni a začali mluvit. Mysleli si ovšem, že je Maciej z Vratislavi, takže jeho hledání Bez­pečnostní službě nějaký čas trvalo. Kvůli jeho nápadnému vzezření však Bezpečnost záhadu nakonec rozmotala: „Maciej z Vratislavi“ je ve skutečnosti Maciej z Poznaně a jmenuje se Frankiewicz. V Poznani ho tajní už dokonale znali.

Jednou na jaře 1984 se ráno vracel z celonoční tiskařské práce. Před domem na něj čekali čtyři esbeci. Když otevřel dveře do bytu, vrhli se na něj, spoutali ho a zavezli na okrsek v ulici Kochanowského. Přijel si pro něj tým Bezpečnostní služby z Lešna. Mezi esbeky tehdy vládly neustálé boje a napětí. Ti z Vratislavi nesnášeli varšavské, poznaňští nesnášeli lešenské a tak dále. Kromě toho „obyčejní“ policisté neměli rádi esbeky.

Příslušníci z Poznaně pohlíželi na své kolegy z Lešna s mírným pohrdáním.

„Z toho nic nedostanete,“ prohlásili při pohledu, jak kolegové z menšího města s Frankiewiczem jednají.

„To vy si neumíte poradit. Když mu pořádně naflákáme, řekne všechno,“ odpověděli esbeci z Lešna.

Po chvíli u zatčeného v košili našli lístek s adresou místa, kde měla Bojující Solida­rita samizdaty. V obličejích se jim zračilo velké vítězství. „Říkali jste, jaký je to lišák, a tady, prosím…“ Frankiewicz měl zlost, že u sebe ten lístek měl. Rozhodl se však, že se nedá. Začal se vrtět. Měl ruce svázané za zády a začal předstírat, že se pokouší něco vytáhnout ze zadní kapsy, nebo do ní něco strčit. Zvědaví esbeci se rozhodli prohledat Maciejovi zadní kapsy. To ale nemohli, protože jim překážely jeho spouta­né ruce. Museli mu sejmout pouta. Lístek s adresou, který předtím našli, ležel na sto­le asi metr od Macieje. Jakmile mu sňali pouta, ve vteřině se vrhl na stůl, roztrhal lístek, strčil ho do úst a spolkl. Všechno v jediném okamžiku.

Demonštrácia z novembra 1989.

„Byla to situace trochu jako z grotesky, protože jsem lístek spolkl, ale oni nevěděli, že jsem ho spolkl, a snažili se mi otevřít pusu. […] Já jsem byl ochoten ji otevřít hned a ukázat, že lístek už nemám, ale bál jsem se, protože mi chtěli otvírat pusu papež­skou hruškou, strčit mi ho mezi zuby. Bál jsem se, že když otevřu ústa a zaaté zuby, vrazí mi tam tu hrušku tak, že vyleze na druhé straně, a tak jsem se bránil. A protože jsem se bránil, mysleli si, že mám lístek pořád v puse, a tak mi ji prostě musejí tou hruškou za každou cenu otevřít, aby se k němu dostali. […] Při tahanici jsem od ně­koho dostal pěstí do nosu, něco prasklo a začal jsem silně krvácet. Věděl jsem, že te už je to dobré. Krev tam mít nechtěli. Poznaňští esbeci začali lešenské brzdit, a to z velmi prozaického důvodu: nebyla to jejich věc, týkala se Lešna, oni nestojí o žádný skandál, žádnou krev a křik, nebo nedej Bože něco zlomeného, Svobodná Evropa zas o tom bude mluvit, k čemu jim to bude,“ vzpomínal pak na situaci Frankiewicz.

Přestali ho bít. Měli ho odvézt do vězení do Lešna. Před odjezdem si poznaňští esbeci utahovali z lešenských, že jim Maciej určitě uteče. Důstojníky z Lešna ta nař­čení velmi rozčilovala. Cestou se pokusili vězně vystrašit. Najednou zastavili u lesa a řekli mu, že ho zabijí za údajný pokus o útěk. Nezabili ho, a pak s ním měli vážné problémy. Zůstal u nich jen tři týdny.

Frankiewicz každý den na vycházce cvičil. Jedním z cviků byly výskoky, při nichž se chytal za zeď a vytahoval se na ni. Dělal také kliky, dřepy, lehal si na zem. Dozor­ci si časem zvykli, že vousatý hromotluk na vycházce pořád cvičí. Vězni teoreticky neměli naději na útěk. Vycházkový dvůr byl obehnán třímetrovou zdí a nahoře byla natažená síť. Jenže účelem výskoků a přitahování na zeď bylo prozkoumat terén a tr­vanlivost sítě. Po nějakém čase už Maciej věděl, že za zdí je ulice. Našel také místo, kde byla síť uvolněná a dala se odsunout tak, aby vznikl otvor.

Počkal do nejbližší neděle, až bude na ulici slabý provoz. Z nití si ukroutil tkaničky a připravil si hadry, kterými si mohl omotat ruce. Když vyšel z cely ve společnos­ti dvou kriminálníků na vycházkový dvůr, začal jako obvykle cvičit. Koutkem oka pozorně sledoval dozorce. Když dozorce znuděný dohlížením na vězně zašel do své budky, aby se podíval na televizi, jak měl ve zvyku, přitáhl se Frankiewicz na zeď, rychle odsunul síť a vyskočil nahoru.

„Co to děláš?“ užasli kriminálníci.

„Jak, co dělám? Utíkám. Jdete se mnou?“ zeptal se ze zdvořilosti.

„Ne, ne…“ Naštěstí se nerozhodli jít s ním.

„Tak mám jen jednu prosbu – nedělejte poplach. Mějte se!“

„Ahoj.“

Seskočil na ulici. Klidně došel do polí za městem. Zaklepal na dveře nějaké fary, objasnil knězi, že je aktivistou Solidarity, že utekl z vězení a poprosil o peníze na lís­tek. Kněz mu asi moc nevěřil, ale dal mu sto zlotých. Za několik hodin už byl Maciej v Poznani. Ohlásil se u Rafała Grupińského. Ten užasl, když ho uviděl ve dveřích. A vůdce poznaňské Bojující Solidarity se znovu usídlil u Grupińských v bytě.

Obálka českého vydania knihy Igora Jankeho: Tvrz.

Nebyl to poslední pobyt Macieje Frankiewicze ve vězení. Koncem roku 1984 se dostal za mříže znovu. Vězeňská stráž už byla o jeho výkonech informována a ba­chaři ho nespouštěli z očí. Přesto dělal, co mohl. Jednoho dne začal předstírat, že má prudký zánět slepého střeva. Znal projevy onemocnění a předvedl dokonalé divadlo. Byl k němu povolán vězeňský lékař, který poznal to, co poznat měl – zánět slepého střeva. Příslušníci vězeňské služby zavolali sanitku, aby ho odvezla do nemocnice na operaci. Ze sanitky hodlal uprchnout. Jenže lékař nečekaně udělal ještě poslední test, který měl být definitivním důkazem, že jde o skutečný zánět. Dal vězni teploměr a přikázal mu, aby si změřil teplotu. Při zánětu slepého střeva by musel mít horečku. „To je konec,“ napadlo Frankiewicze. „To se přece nedá simulovat.“ Dal si teploměr do podpaždí a po pěti minutách ho – zoufalý – odevzdal lékaři, ani se nepodíval, co ukazuje rtuťový sloupec. Byl přesvědčen, že ho za chvíli pošlou zpátky do cely. A za­tím lékař vzal teploměr do ruky, podíval se na něj, a rozhodně prohlásil: „Honem, sa­nitku a do dobré nemocnice s ním.“ Teploměr z neznámých důvodů ukázal vysokou horečku. Dodnes se neví, zda to byl důsledek stresu nebo účinek působení vyšších sil. Frankiewicz nastoupil do sanitky. Bohužel ho eskortovali dva esbeci, takže utéct ne­měl šanci. V nemocnici od něj také neodcházeli ani na krok. Po důkladné prohlídce se ukázalo, že pacient – jak se dalo čekat – zánět slepého střeva nemá. Dali mu různé léky a prostředky proti bolesti a odvezli ho zpátky do vězení.

Čtvrtý pokus o útěk se nepodařil. Po letech Frankiewicz vzpomínal: „Seděl jsem tehdy patnáct měsíců. To bylo nejdéle, ale mohl jsem si za to sám – protože jsem tenkrát neutekl.“ Stejně už předtím překonal rekord útěků z vězení v komunistické Evropě.

 

Kniha Igora Jankeho Tvrz. Bojující Solidarita - Podzemní armáda vyšla v českom vydavateľstve Pant. Edice Moderní dějiny. Knihu si možno objednať na internetovej stránke tejto edície. Úryvok vychádza so súhlasom vydavateľa.

Foto: wikimedia, vydavateľtvo Pant

 

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo